Někteří analytici, politologové a filozofové používají pojmy postmoderní a postfaktická doba. Pod postmoderní dobou si lze představit například politickou korektnost a toleranci vůči všemu a všem, nebo pozitivní diskriminaci. Hovoří se o životě ve svobodné a demokratické společnosti. Absolutní svoboda jedince bez ohledu na druhé a jeho zvýhodňování na úkor jiných však znamená anarchii.
V euratlantické civilizaci lze vidět snahy o relativizaci donedávna nedotknutelných hodnot, jako je rodina či demokratické zřízení. S tím souvisí přílišná tolerance k jiným kulturám, které do naší demokratické společnosti zanášejí své zvyklosti, kulturu a náboženství a snaží se nám je vnucovat. A to bez jakékoli reciprocity!
Každodenní lež
Naši toleranci si příslušníci těchto kultur vykládají jako slabost – čím jsme tolerantnější, a popíráme sami sebe, tím více se tyto kultury cítí „na koni“ a přitvrzují. Důsledkem mimo jiné je stále vyšší riziko teroristických útoků a snižování bezpečnosti.
Současný establishment zřejmě žije v době postfaktické, tedy v každodenní lži. Post factum totiž znamená „po skutečnosti“, přičemž po skutečnosti – pravdě – následuje její opak neboli neskutečnost čili nepravda, jež není nic jiného než lež. |
Současný establishment zřejmě žije v době postfaktické, tedy v každodenní lži. Post factum totiž znamená „po skutečnosti“, přičemž po skutečnosti – pravdě – následuje její opak neboli neskutečnost čili nepravda, jež není nic jiného než lež. A tou nás politici až na výjimky zásobují každodenně, zejména před volbami.
Ve starověkém Římě byla vyjadřována nespokojenost s politiky třeba takto: „Quo usque tandem Catilina abutere patientia nostra?“ „Jak dlouho ještě budeš zneužívat naši trpělivost Catilino?“ A tak se lze ptát i po více než dvou tisících letech.
Vývoj naší společnosti připomíná vývoj antického Říma. Nechceme-li skončit stejně jako starověcí Římané, je třeba být odpovědnými vůči světu a zodpovědnými k sobě samým, abychom zachovali sebe, svou rodinu, vlast, kontinent a Zemi i pro příští generace. Stále totiž platí, že kdo odpovídá, ten i zodpovídá. Neboli ten, kdo zastává jakýkoli odpovědný vedoucí post, je zodpovědný za svá rozhodnutí. Snažme se, abychom se po době postmoderní a postfaktické neocitli v době postlidské!
