Snahy zkrátit dobu práce jsou salónní výkřik

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Má smysl, abychom v Česku – po vzoru Francie a Německa – uvažovali o zkrácení pracovní doby? Případně o jak velkou část? O půl hodinu, hodinu či dokonce o dvě hodiny denně? A neměla by podobná změna souviset s ekonomickým cyklem, respektive není to zrovna v době velmi nízké nezaměstnanosti úplný nesmysl?

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Záhadná motivace

Velice dobře pochopitelný je zájem odborů o mzdy a jejich růst. Naopak o hodně složitější je odhalit jejich motivaci ohledně zkracování pracovní doby, zejména pokud by byla mzda vázána na skutečně odvedený výkon, v nejjednodušším případě měřený počtem odpracovaných hodin.

Jednou z interpretačních možností by zde mohl být předpoklad, že standardní zaměstnanec chce část svého příjmu obětovat ve prospěch církevního života, rozvoje životního prostředí, sebevzdělávání či péče o rodinu. Pochybnosti o realističnosti takovýchto motivů jsou zjevné a přispívají k nim i momentální trendy na rozšiřování povinných jeslí a školek.

Základní otázkou tedy je, kdo a proč by uvítal – v extrému - třídenní pracovní týden se čtyřhodinovou pracovní dobou? Kdo a jak by toto kvantum volného času dokázal smysluplně vyplnit, a to (zopakujme) na úkor spravedlivě vyměřenému příjmu z pracovní činnosti?

Přiznávám, že obdobně záhadná mi vždy připadala motivace pro co nejdřívější odchod do důchodu. Opět se ptám, co je to za člověka, který se těší do důchodu, místo toho, aby si našel pracovní uplatnění odpovídající svému věku? Žádné relevantní údaje samozřejmě nemám k dispozici, ale kolem sebe vidím samé pracující důchodce, pro které je každý příjem jistě dobrý, zejména když jinak by se jen trápili sami doma u televize.

Nejsem analytik pracovního trhu, ale pokud bych se měl vrátit ke skutečným motivům diskutovaných snah, pak přinejmenším ve školství neznám skoro nikoho, kdo by vyšel z jednoho platu, tj. kdo nehledá alespoň jedno druhé zaměstnání. Pro tyto účely by se výše zmíněný třídenní pracovní týden s garantovanou fixní mzdou jistě hodil.

Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Salónní výkřik

Pokud jsou mzdy na přiměřené, rovnovážné úrovni, pak je zkrácení pracovní doby udržitelné z pohledu dlouhodobého přežití firmy jedině za cenu snížení mzdy. Jinak by samozřejmě šlo o stejnou mzdu vyplácenou za kratší pracovní dobu, tedy de facto o zvýšení mzdy za danou časovou jednotku. Nebo musí být zkrácení pracovní doby při zachování mzdy podloženo zvýšením produktivity daného pracovníka – v takovém případě pak může být zvýšení hodinové mzdy na místě.

Představme si tedy, že zaměstnavatel sežene nové stroje, díky kterým budou jeho zaměstnanci po zaškolení produktivnější, a tedy budou moci chodit se stejnou mzdou dříve domů. České firmy v současnosti nestíhají, a tak na dobu u strojů, kterou stávající zaměstnanci takto uvolní, zaměstnavatel najme nové zaškolené lidi dovezené ze zahraničí.

Není ovšem vyloučeno, že stávající zaměstnanci budou chtít chodit do práce na stejnou dobu jako dosud a dostávat mzdu zvýšenou o růst produktivity.

Tuto reakci nejen že nelze vyloučit; ona je dokonce velmi pravděpodobná. Právě takto to totiž ve skutečnosti dopadá už řadu let. Například v rámci českého zpracovatelského průmyslu hodinový výdělek dlouhodobě roste (a to i ten reálný, očištěný o vliv inflace). Od roku 2002 se tento ukazatel zvýšil kumulativně o dobrých 40 procent (což mimochodem skutečně zhruba odpovídá růstu hodinové produktivity práce v tomto období).

Proč tedy dnes netráví průměrný český zaměstnanec zpracovatelského průmyslu oproti roku 2002 v práci o 40 procent méně času? Proč nechodí do práce jen na nějakých 5 hodin denně za stejnou (reálnou) celkovou měsíční odměnu, jakou dostával v roce 2002?

Skoro to vypadá, že průměrnému českému zaměstnanci těch plus minus osm hodin v práci zhruba vyhovuje a že o zkracování nestojí. Možná jde o rozumný kompromis – z hlediska psychiky nebo peněz nebo dokonce obojího – mezi dobou strávenou vyděláváním peněz a dobou strávenou jejich utrácením skrze nákupy, cestování, sportování a další volnočasové aktivity.

Nebo je problém v tom, že ta část celé pracovní síly, která by se se svými zaměstnavateli na zkrácení pracovní doby dohodla, by vlastně ve srovnání se zbytkem české pracující populace začala relativně chudnout – a to je to poslední, co si mnozí z nás přejí. Tento koordinační problém by se dal překonat jedině centrálním nařízením zkracujícím pracovní dobu plošně celé ekonomice.

Každopádně volání po zkrácení pracovní doby se v českých poměrech zdá být spíš jen salónním výkřikem, který u zaměstnanců ve skutečnosti velkou podporu (zatím) nemá.

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Návrh s archaickou příchutí

Úvahy o zkracování pracovní doby u nás dnes nedávají smysl. Takové úvahy přicházejí nejčastěji, když je relativně vysoká nezaměstnanost a zaměstnanci by mohli být vydíráni zaměstnavateli, aby netrvali na svých právech poukazem na armádu nezaměstnaných připravených zaujmout jejich místo. To jistě není naše současná situace. Ostatně i představa, že se tím vytvoří podstatně více pracovních míst, bývá lichá. Často to pak vede nikoli k zaměstnání více lidí, nýbrž k rozšíření legální i nelegální práce přesčas. Proto bych to měl za chybu i tam, kde je nezaměstnanost skutečně vyšší.

Místo takovýchto návrhů, které mají docela archaickou příchuť, bychom měli hledat způsob, jakým umožnit lepší využívání individuální zkrácené pracovní doby například pro rodiče s dětmi. Notorický nedostatek fungujících školek a jeslí tomu brání a neskutečně dlouhé mateřské dovolené také pomáhají vyřazovat zaměstnance z pracovního trhu. Měli bychom také zkoumat, jak by bylo možno zvýšit mobilitu naší pracovní síly, aby zaměstnanci byli ochotni se stěhovat za prací. To je ovšem daleko komplikovanější, ale větší nabídka lacinějších bytů by možná prospěla. Snad by pomohlo i další rozšíření volné pracovní doby nebo práce z domova, kde to dává smysl.

Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Právo na nedostupnost

Sto let od zavedení osmihodinové pracovní doby, více jak šedesát let od první snahy snížení týdenního časového fondu, bychom se mohli jednoznačně a bez diskuzí v našich emancipačních snahách posunout dále a pracovat na dalším krácení pracovní doby. Nechme přitom stranou výmluvy, že v produktivitě práce nejsme ještě na té „správné úrovni“. Pokud někdo tvrdí, že jsme se za dvacet, šedesát či sto let v produktivitě práce nikam neposunuli, tak si nalhává do vlastní kapsy. Ždímání sil zaměstnanců by opravdu nemělo být modelem pro 21. století. To se však netýká jen oficiální pracovní doby.

Už v roce 1918 byl součástí zákona o osmihodinové pracovní době výslovný zákaz pro zaměstnavatele vydávat zaměstnanci, který pracuje v jeho závodě, práci domů za tím účelem, aby se prodlužovala pracovní doba daná zákonem. Dnes bychom tento požadavek mohli přetavit do práva na nedostupnost mimo pracovní dobu, díky kterému zaměstnavatel nemůže vymáhat splnění úkolů zadaných mimo standardní pracovní dobu. To je totiž nešvar dnešní digitální doby. Lidé jsou doslova přikování k mobilním telefonům, aby náhodou nepropásli pokyny nadřízených v jakoukoliv denní či noční hodinu. Zákonem stanovený oficiální konec pracovní doby tak nestaví hranice mezi práci a náš volný čas a přelévá pracovní dobu do prostoru určeného k zotavení či k trávení s rodinou. Pokud se tedy bavíme o snižování pracovního časového fondu, nezapomeňme mu především vystavět pevné hranice, které jsou dnes bohužel bezostyšně zaměstnavateli poráženy.

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Čas na diskuzi

Odpověď na první část otázky je jednoduchá. Řada států již několik let experimentuje dokonce s mnohem radikálnějším programem, než je pouhé zkracování pracovní doby. Ve vybraných městech nebo celých regionech se testuje model takzvaného garantovaného univerzálního příjmu. Tedy program, který poskytuje bez ohledu na dosažený věk každému garantovaný měsíční příjem zabezpečující pokrytí minimálních životních nákladů. Na každém pak je, zda si k danému příjmu dále přivydělává nebo se vzdělává nebo si jen „užívá“ života. Diskuze o omezení pracovní doby tak mají své ratio.

Bylo by ovšem špatné uvažovat o omezení pracovní doby plošně ve všech oborech a typech zaměstnání. Ve výrobních odvětvích, kde je produktivita jasně měřitelná, dává při růstu produktivity práce zkrácení pracovní doby (samozřejmě při zachování stávající výše mzdy) možnost férovějšího přerozdělení zisku mezi držitele práce a držitele kapitálu. Alternativním řešením by také mohlo být prodlužování doby dovolené. Nebezpečím v dlouhém období je pak masivnější nahrazování lidské práce automatickými systémy.

V oblasti služeb, kde je zvyšování produktivity omezené, resp. ve veřejném sektoru, kde je měření produktivity téměř nemožné, bych spíše volil cestu zkrácených úvazků (vhodné především pro ženy s dětmi) nebo formu přesné definovaných a měřitelných výkonů. Například v sociálních službách je téměř nemožné pracovat se stoprocentním nasazením 8,5 hodiny. Bylo by tedy dobré rozdělit na dva čtyřhodinové cykly s tím, že by to samozřejmě přineslo nárůst administrativní zátěže pro zaměstnavatele.

Jestli je vhodná doba na otevření podobné diskuze? Určitě ano. Nalezení vhodného modelu je během na dlouhou trať a v současné době téměř nulové nezaměstnanosti je právě ten okamžik, kdy se může vést racionální diskuze o podobách budoucího trhu práce. Jak říká každá kniha hospodářské politiky, reformy je dobré připravit a implementovat v dobrých časech.

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Pracovní doba se zkracuje sama

Michael Huberman a Chris Minn v roce 2007 prozkoumali dějiny pracovní doby. Zjistili, že pracujeme čím dál měně. To není samo o sobě překvapivé, ale dokládá to, že se máme mnohem lépe, než před 150 lety.

V roce 1870 pracoval průměrný obyvatel Belgie, tedy bohatší části Evropy, v průměru 72,2 hodin týdně (více než deset hodin denně každý den v týdnu). Podobně na tom byli i Francouzi, Italové nebo Švýcaři, kteří pracovali kolem 65 hodin týdně.

O necelé půldruhé století později si průměrný Belgičan odpracuje týdně 36,9 hodin, tedy téměř polovinu toho, co jeho prapradědeček. Nehledě na to, že si za tyto hodiny vydělají více než sedmkrát tolik peněz. Má se patnáctkrát lépe. A to vůbec neuvažujeme, že máme dnes přístup k lepším službám, lékům atd.

Pokles pracovní doby je přirozený a jde ruku v ruce s růstem produktivity práce. Všude na světě je to stejné. Jsme produktivnější, máme lepší technologie a lépe je využíváme. Bohatneme a náš volný čas je stále dražší. Chceme cestovat a pěstovat koníčky. A tak pracujeme méně.

Důvodem ale není osvícenost našich politiků. Prosperita se nedá uzákonit. Průměrná pracovní doba napříč celým světem silně koreluje s ekonomickou svobodou. A dává to smysl. Čím snazší a levnější je podnikat, tím více firem se pere o své zaměstnance. Ti pak mohou nejen pracovat méně, ale i v mnohem lepších podmínkách než dříve, anebo dokonce mohou pracovat z domova či z pláže v zahraničí.

Násilné snížení pracovní doby zákonem by nic dobrého nepřineslo. Firmy by možná hned nesnížily mzdy, ale zpomalily by jejich zvyšování. Nakonec by zaměstnanci stejně dostali mzdu odpovídající odvedené práci.

Nechme firmy zlepšovat pracovní podmínky (včetně délky pracovní doby) tím nejlepším způsobem, který máme – přirozeně, konkurencí. Někdo chce pracovat více, jiný méně. Někdo více z domova, někdo má rád open space. Žádný zákon nedokáže postihnout všechny tyto malé rozdíly. Zaměstnavatelé často také ne, ale mají na rozdíl od státu tu nejlepší motivaci případné chyby napravovat a zlepšovat se.