Kyjev je opět dějištěm krveprolití, během něhož se počet smrtelných obětí aktuálně přehoupl přes dvě desítky. Vyjednávání mezi vládou a opozicí je nadále bezvýsledné; po dílčích ústupcích vsadil prezident Viktor Janukovyč na násilné dobytí jádra protivládních protestů na kyjevském náměstí Nezávislosti. Nepokoje tím ale sotva skončí. Brusel, potažmo Washington, k nimž umírněná část opozice možná upínala jisté naděje, se zmůže nanejvýš na nějaké to politické gesto, leč vnějším hráčem, který si mnohem více osobuje roli garanta míru a pořádku ve svém „blízkém zahraničí“, je Moskva. Není současný střet opozice s vládní mocí v Kyjevě předzvěstí vývoje, který v článku popisuje Dan Macek?
Sotva světová veřejnost odvrátí oči od závěrečného ceremoniálnu ZOH v Soči, uvolní se ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi ruce k silovému řešení krize na Ukrajině, které měl coby ctižádostivý olympijský hostitel dočasně sešněrované. Bude moci přispěchat na pomoc tamní osmimilionové menšině etnických Rusů před údajně fanatickými ukrajinskými nacionalisty. Rusko by podle řady pozorovatelů mohlo záhy vojensky intervenovat na Krymu. Kremelští stratégové jsou prý přesvědčeni, že obdobný postup byl velice úspěšný v Gruzii, kdy se pod ruskou ochranou oddělily Abcházie a Jižní Osetie jako „odštěpenecké republiky“.
Rusko by podle řady pozorovatelů mohlo záhy vojensky intervenovat na Krymu„Znalci již zpozorovali, že jsou přítomny všechny předpoklady pro ruské nastolení ,gruzínského scénáře‘ na Krymu,“ upozorňuje ukrajinská analytička Valentina Samarová, podle níž jeho realizace už započala. Také německý politolog Andreas Umland varuje, že hrozba ruské „humanitární intervence“ po vzoru války s Gruzíí v srpnu 2008 je na Krymském poloostrově obzvlášť akutní. Upozorňuje, že ruský zásah by tam byl snadnější než kdekoli jinde – nejen proto, že příslušníci ruské námořní pěchoty jsou v Sevastopolu doma, ale i vzhledem ke specifické historii poloostrova (v rámci SSSR byl Krym do roku 1954 administrativní součástí Ruské sovětské federativní socialistické republiky, nikoli Ukrajinské SSR).
Tatarské jho
Navíc se nabízí možnost rozdmýchání mezietnického napětí s původními, leč dnes menšinovými krymskými Tatary, kterým dovede kremelská propaganda hravě přimalovat rohy „islámského nebezpečí“, před nímž by svět dovedli pohotově ochránit jedině „nezištní ruští mírotvorci“.
V Rusku i na Ukrajině občas zaznívají spekulace o „navrácení Krymu Tatarům“, avšak většina z kdysi Stalinem deportovaného etnika si uvědomuje, že vzhledem k jejich méně než desetinovému podílu na krymské populaci jde o provokaci s cílem převést poloostrov pod kontrolu Moskvy. V nynější situaci jsou proto Tataři „v podstatě největšími Ukrajinci na Krymu“, upozorňuje analytička Samarová.
Respektovaný americký historik a odborník na Ukrajinu Timothy Snyder vyjmenoval v listu The New York Times tři varovná znamení potenciální ruské eskalace:
- vyhrocení ruské propagandy líčící ukrajinské demonstranty jako nacisty (Snyder si přitom o ukrajinských „banderovcích“ žádné iluze nedělá);
- navýšení počtu ruských vojáků v blízkosti ukrajinských hranic (v sousedním Krasnodarském kraji je nyní výjimečné srocení ruských ozbrojených sil k zajištění bezpečnosti ZOH v Soči);
- a pohotové odhalení „ukrajinské stopy“ případných teroristických útoků v průběhu olympiády.
Čtyři scénáře
„Historická příležitost ke znovusjednocení všech ruských zemí může být v příštích několika týdnech promarněna, proto nesmíme řešení ,ukrajinské otázky‘ odkládat,“ cituje bývalý poradce prezidenta Putina a současný kolega Václava Klause z amerického CATO institutu Andrej Illarjonov z jedné diskuse na ruské státní televizi v hlavním vysílacím čase. Podle Illarjonova se nabízejí čtyři scénáře ruského postupu na Ukrajině:
- Obnovení kontroly nad celou Ukrajinou loajálním prokremelským prezidentem. Vzhledem k síle odporu na západní a střední Ukrajině je však tento první scénář obtížně schůdný.
- Federalizace (či konfederealizace) Ukrajiny a nastolení kontroly nad jižními a východními regiony, kde je místní obyvatelstvo vcelku loajální k současné vládě a kde procento etnických Rusů dosahuje až 30 procent.
- Bude-li federalizace neprůchozí, pokusí se Kreml alespoň o kontrolu významných aglomerací na jihu a východě Ukrajiny, včetně Oděsy, Doněcku, Lugansku a Krymského poloostrova.
- Nepodaří-li se ovládnout východní Ukrajinu, soustředil by se Kreml alespoň na kontrolu Krymu, kde je podíl etnických Rusů nadpoloviční.
Nynější poradce prezidenta Putina zodpovědný za vztahy s Ukrajinou Sergej Glazjev v rozhovoru pro list Kommerant varoval, že by Rusko mohlo v sousední zemi intervenovat za účelem zajištění bezpečnosti ve svém takzvaném „blízkém zahraničí“. „Ukrajinské úřady neplní svou povinnost bránit stát, vyjednávají s pučisty, jako by to byli zákona dbalí občané,“ rozlítil se jeden z tvůrců loňské kampaně varující před ruskými hospodářskými sankcemi vůči Ukrajině v případě, že by Kyjev podepsal asociační dohodu s EU.Západní a východní Ukrajina by mohly mít rozdílné hospodářské vztahy s EU a Ruskem, potažmo kýženou Eurasijskou unií
Glazjev v rozhovoru vyjádřil obavy Ruska z rozpadu Ukrajiny, přičemž nařkl západní, ukrajinskojazyčnou část země ze separatismu. Paradoxně se však zároveň přimluvil za natolik rozsáhlou „federalizaci“ Ukrajiny, že by na regiony převedla i pravomoci v oblasti zahraniční politiky. Jako vzor uvedl příklad autonomního Grónska, které na rozdíl od Dánska není součástí EU, přičemž by prý i západní a východní Ukrajina mohly mít rozdílné hospodářské vztahy s EU a Ruskem, potažmo kýženou Eurasijskou unií.
Most Přátelství
Dosud přehlíženou součástí balíčku dohod s Kremlem, na jejichž základě ukrajinský prezident Viktor Janukovyč vycouval z podpisu dojednané asociační dohody s EU, byl kromě slevy na dodávkách ruského zemního plynu a příslibu finanční injekce v hodnotě 15 miliard dolarů i souhlas s výstavbou mostu přes Kerčskou úžinu oddělující Azovské moře od Černého, respektive ukrajinský Krym od ruského Krasnodarského kraje.
V tomto kontextu stojí za pozornost, že ruskojazyčný poloostrov nedávno navštívil Vladislav Surkov, Putinův poradce v otázkách Abcházie a Jižní Osetie, údajně aby s představiteli krymské autonomie projednal výstavbu kerčského mostu. Na přetřes však mohlo přijít i navýšení počtu ruských příslušníků na poloostrově, čemuž by výstavba mostu poskytla šikovné krytí. „Legenda o ,Mostu Přátelství‘ by dala Rusům záminku k nenápadnému přesunu lidí, peněz a vybavení na Krym nebudícím pozornost až do okamžiku, než bude pozdě,“ podotýká analytička Samarová.
Dosud přehlíženou součástí dohod s Kremlem je souhlas s výstavbou mostu přes Kerčskou úžinu oddělující Krym od ruského Krasnodarského krajeVýstavbu strategického mostu, který by uspíšil přesun armád z Krymu do jižního Ruska (a naopak), naplánoval již v roce 1943 německý architekt Albert Speer. Most nakonec postavila až Rudá armáda z připraveného materiálu zanechaného na místě ustupujícím wehrmachtem. Nevydržel však ani půl roku: v zimě ho povalily ledové kry vyplouvající z Azovského moře, neboť se Sověti neobtěžovali budováním vlnolamů.
Opět se o výstavbě mostu začalo jednat po rozpadu SSSR, ale v roce 2004 se Ukrajinou přehnala Oranžová revoluce a projekt byl „z politických důvodů“ pozastaven. Po svém zvolení do prezidentského úřadu v roce 2010 se Viktor Janukovyč dohodl se svým ruským protějškem na výstavbě mostu ještě do zahájení ZOH v Soči. Projekt se však v mezidobí nikam nepohnul, neboť předpokládané náklady ve výši čtyř miliard dolarů se Rusko i Ukrajina zdráhaly ze svých státních rozpočtů vyčlenit. Původí odhady počítaly, že by stavba trvala čtyři až pět let, ale v případě „politické vůle“ (a odpovídajícího financování) by se prý dala zvládnout za dva roky.
„Stojí za pozornost, že Rusko dnes není v nejlepší finanční situaci (i kvůli pořádání okázalých her v Soči). V tomto kontextu se obnovený zájem o projekt dá vysvětlit geopolitickou situací související s hrozbou dezintegrace Ukrajiny,“ poznamenává ruský analytik Vitalij Černov. Již krátce po svém zvolení prezidentem v roce 2010 podepsal Janukovyč s Kremlem dohodu o prodloužení pronájmu námořní základny v krymském Sevastopolu ruské černomořské flotile do roku 2042, respektive 2047.
Kromě současné trvalé přítomnosti ruského námořnictva na Krymu by most přes Kerčskou úžinu propojil poloostrov i s oblastí s dlouhodobě nejvyšší koncentrací pozemních vojsk v rámci celé Ruské federace: sousední Krasnodarský kraj je součástí Jižního vojenského okruhu se sídlem v Rostově, kam spadají i odbojné severokavkazské Čečensko a Dagestán (okruh rovněž zajišťuje „ochranu“ ruských protektorátů v okupovaných gruzínských provinciích Abcházii a Jižní Osetii). Vybudování mostu by tudíž významně posílilo vojensko-strategickou pozici Moskvy na Krymu i dále na Ukrajině.
Čekání na „zvací dopis“
„Jestli budou demonstranti omezovat lidi na jihu a východě Ukrajiny, ať se na nás místní úřady obrátí oficiálně a my požádáme ruskou vládu, aby se v těchto ukrajinských oblastech postavila na obranu Rusů,“ vyzval v ruské státní televizi k zaslání „zvacího dopisu“ místopředseda ruské Státní dumy a člen parlamentního shromáždění Rady Evropy Vladimir Žirinovskij.
Ruskojazyčnost velké části Ukrajiny teoreticky znamená, že speciální ruské jednotky mohly být na Ukrajině nepozorovaně rozmístěné už s předstihem – buď vyčkávají v civilu, nebo již aktivně operují v uniformách ukrajinských bezpečnostních sil. V tom případě by byl patrně okázalejší příjezd „neregulérních“ bojůvek ruských motorkářů z prokremelského gangu „Nočních vlků“, jejichž vůdce (a Putinův osobní přítel) Olexander Zaldostanov přislíbil vyslat ozbrojené „hlídky“ na ochranu „ukrajinských bratří“ před „teroristy“ – od Sevastopolu po Oděsu.
„Volání představitelů krymských samosprávných orgánů po ruské ,záchraně‘ před ukrajinskými protivládními protesty a opakované diskuse o rozdělení Ukrajiny v kremelských médiích připravují půdu pro ruskou intervenci,“ všímá si na stránkách listu The Wall Street Journal analytik Stephen Blank. „Rusko již vydalo tisíce pasů obyvatelům Krymu a mohlo by například tvrdit, že musí ,zachránit‘ svoje občany, jak to udělalo v případě invaze Gruzie v roce 2008,“ připomíná konflikt, kde navenek mírotvorná ruská operace skončila faktickou anexí mezinárodně uznávaného území sousedního suverénního státu.Kremelští stratégové prý nehodlají s výměnou Janukovyče čekat na řádný termín ukrajinských prezidentských voleb v roce 2015
„Pokud se Janukovyč domnívá, že jsou všechny tyto kroky podnikány na jeho podporu, pak je na omylu,“ upozorňuje Samarová. Podle ruských analytiků je prý Kreml připraven nahradit Janukovyče někým příhodnějším a loajálnějším, jako je nedávno jmenovaný šéf prezidentské kanceláře Andrij Kljujev (dříve tajemník branněbezpečnostní rady státu) či oligarcha a předseda proruské organizace Ukrajinská volba Viktor Medvečuk, neoficiální hlava pomyslné kremelské páté kolony na Ukrajině (kmotrem jeho dcery Dariny je samotný Vladimir Putin). Kremelští stratégové prý nehodlají s výměnou v Kyjevě čekat na řádný termín ukrajinských prezidentských voleb v roce 2015, ale chtěli by svoje plány uskutečnit v řádu týdnů.
Mega-Podněstří
Někteří ukrajinští komentátoři, kterým záleží na zachování státní svrchovanosti země, už se zamyšlejí nad výhodami případného odtržení nejvíce proruských regionů (kromě Krymu). „Není pochyb, že by Ukrajina bez svého jihovýchodu byla mnohem silnější, stabilnější a bohatší než Ukrajina s jihovýchodem. Tamní upadající rezivějící průmysl je buď načase úplně odepsat anebo do jeho transformace nalít biliony dolarů neexistujících investic. Statistiky jednoznačně dokazují, že je Donbas dotován Kyjevem, nikoli naopak,“ upozorňuje politolog Alexander J. Motyl na údajně přeceňovaný hospodářský přínost věhlasné ruskojazyčné uhelné pánve.
„Statistiky jednoznačně dokazují, že je Donbas dotován Kyjevem, nikoli naopak,“ upozorňuje politolog Alexander J. Motyl„Jihovýchod má nízkou porodnost, vysokou úmrtnost, krátkou průměrnou délku života, vysokou spotřebu energie, vysokou míru kriminality a výskytu AIDS. V neposlední řadě je jihovýchod také baštou vládnoucí Strany regionů a komunistů. Odeberte jihovýchod a ukrajinská státní pokladna zažije okamžitou vzpruhu; Ukrajině se zlepší demografická situace, energetická spotřeba i zdraví obyvatel; ukrajinská politika se zároveň automaticky stane demokratičtější a méně zkorumpovanou,“ maluje Motyl světlé vyhlídky zmenšené, zbytkové Ukrajiny.
Vcelku realistický se ovšem zdá jeho popis postoje Kremlu k případnému přimknutí Donbasu k matičce Rusi. „Co by si počal se shnilým krajícem Ukrajiny – jakýmsi mega-Podněstřím? Dotoval by i tamní hospodářství ve slepé uličce?“ táže se Motyl s odkazem na ruskojazyčný průmyslový odštěpek Moldavska pod protektorátem ruských „mírotvorců“. „Nikoli, oslabený režim uvnitř slabé Ukrajiny splňuje Putinovy zájmy dokonale,“ připomíná osvědčenou kremelskou praxi ochromování postsovětských republik bezvýchodným „zmrazením“ tamních konfliktů za přispění ruské armády – od zmiňovaného Podnětří přes Jižní Osetii po Abcházii.
Jestliže si Putin usmyslí, že tento scénář zopakuje i na Krymu, prakticky nic mu nestojí v cestě. Vláda v Kyjevě je plně zaměstnaná střelbou do vlastních občanů a Západ se vzchopí maximálně k diplomatickým protestům, ze kterých si Rusko nebude dělat velkou hlavu. Hospodářských sankcí se mnohdy monopolní dodavatel energetických surovin obávat nemusí a na mezinárodní bojkot Putinem hýčkaných olympijských her už je pozdě. Alespoň tu dostavbu Temelína bychom Rusům nemuseli dopřát.
