O povinném očkování se v České republice delší dobu nejen vášnivě diskutuje, ale je i předmětem rozhodování soudů všech instancí. Nedávno o něm rozhodoval Ústavní soud (ÚS), a to dokonce dvakrát – rozhodnutí byla zveřejněna 23. února (Pl. ÚS 19/14) a 2. března (Pl. ÚS 16/14). A v souladu se svou předchozí rozhodovací praxí opět ústavní soudci ani jedné ústavní stížnosti nevyhověli.
Oba případy byly „typovými kauzami“ povinného očkování. V prvním případě byly napadány pokuty rodičům nezletilého dítěte, protože odmítli jeho očkování. Ve druhém byla předmětem sporu rozhodnutí dvou mateřských školek o nepřijetí dítěte kvůli jeho nenaočkování. Společně se stížnostmi bylo navrhováno zrušení příslušných ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví, respektive zákona školského. Ani v tomto bodě však stěžovatelé neuspěli.
Celé plénum
Nejde jen o „další z řady“ soudních rozhodnutí o očkování. Tyto dva nálezy se totiž od dřívějších soudních rozhodnutí v mnohém liší. Proto je pravděpodobné, že v případných budoucích soudních sporech o očkování budou soudy svá rozhodnutí opírat právě o zmíněné dva případy.
V obou aktuálních případech nerozhodoval „jen“ některý ze tříčlenných senátů Ústavního soudu, nýbrž plénum složené ze všech 15 ústavních soudců |
V prvé řadě tato dvě rozhodnutí pokrývají obě typické situace, jež v důsledku povinného očkování vznikají – pokuty od hygienických stanic a rozhodnutí o nepřijetí do mateřské školy. Na rozdíl od často citovaného nálezu ÚS o povinném očkování (III. ÚS 449/06 z 3. února 2011) v obou aktuálních případech nerozhodoval „jen“ některý ze tříčlenných senátů Ústavního soudu, nýbrž plénum složené ze všech 15 ústavních soudců.
Podle zákona může plénum jednat a usnášet se, je-li přítomno alespoň deset soudců. V obou těchto případech rozhodovali všichni soudci včetně předsedy a obou místopředsedů. Navíc se v rámci řízení před ÚS vyjádřila veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová. Již předchozí ombudsman Pavel Varvařovský upozorňoval na nutnost zohlednit některé situace, například odmítavý postoj rodičů k očkování z důvodu předchozích negativních zkušeností v rodině.
Jeho nástupkyně Šabatová zaujala k očkování mnohem tvrdší postoj. Je přesvědčena o nezbytnosti revidovat systém povinného očkování v ČR a dospěla k závěru, že zrušení povinného očkování v zákoně o ochraně veřejného zdraví by nutně nezpochybňovalo samotný systém povinného očkování, ale naopak by mohlo otevřít prostor pro odbornou rozpravu o potřebnosti jeho současného rozsahu.
Újma na zdraví
Ustanovení zákona, podle kterého mohou zařízení předškolní péče přijmout pouze očkované dítě, či se na ně vztáhne některá z výjimek, považuje veřejná ochránkyně práv Šabatová za zneužívající. Stát si jím dle ní „bere dítě jako rukojmí“ a navrhla, aby ÚS toto ustanovení zrušil. Ten navzdory tomu převažující většinou 14 z 15 ústavních soudců zamítl oba návrhy na zrušení příslušných zákonů – jediný oponentní hlas v obou případech zazněl od Kateřiny Šimáčkové.
Pokud stát stanoví sankci za odepření očkování, měl by také řešit situaci, při které vznikne očkované osobě újma na zdraví |
Soudci potvrdili, že nadále považují povinné očkování za opatření v demokratické společnosti evidentně nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých a současně za akt sociální solidarity v zájmu ochrany zdraví celé společnosti. Nad rámec posuzované právní otázky se ústavní soudci navíc zamýšleli nad otázkou odpovědnosti státu za případnou škodu způsobenou očkováním.
Pokud stát stanoví sankci za odepření očkování, měl by také řešit situaci, při které vznikne očkované osobě újma na zdraví. Ústavní soud proto vyzval zákonodárce, aby se tím v budoucnu zabýval. Nestanovil mu však v tomto směru jakoukoli lhůtu, ostatně ani formálně nemohl – šlo totiž pouze o úvahu obiter dictum, nad rámec posuzované věci.
Likvidace akcí pro děti
O tom, že povinné očkování vyvolává emoce, svědčí i aktuální vládní návrh novely zákona o ochraně veřejného zdraví (sněmovní tisk č. 270/0), respektive reakce na něj. Jde sice o komplexní novelizaci, která řeší mnoho oblastí upravených v zákoně včetně bezpečnosti výrobků nebo ochrany zdraví před škodlivými účinky hluku a vibrací a přináší řadu zjednodušení, jako je zrušení povinností pro podnikající fyzické osoby, jež nejsou zaměstnavateli, či oprávnění hygienických stanic stanovit minimální náplň a termíny vstupních, periodických a výstupních lékařských prohlídek, ale jsou to pouze ustanovení upravující sankce spojené s povinným očkováním, která přitahují pozornost médií. Ostatní části novely zůstávají nepovšimnuty.
Zástupci mládežnických organizací a pořadatelé letních táborů vyjádřili obavy, že novela zlikviduje organizátory akcí pro děti a vyzvali zákonodárce k úpravám |
Zástupci mládežnických organizací a pořadatelé letních táborů vyjádřili obavy, že novela zlikviduje organizátory akcí pro děti a vyzvali zákonodárce k úpravám, protože navrhované sankce označují za likvidační – například až 500 tisíc korun pokuty pořadateli vzdělávacích a zážitkových akcí, který přijme dítě bez lékařského posudku o podstoupení všech očkování.
Tyto částky jsou sice vysoké, ale paradoxní je, že obdobnou povinnost zákon obsahuje již dnes a mateřská a základní škola či pořádající osoba může na zotavovací akci přijmout jen dítě, které splňuje mimo jiné podmínku povinného očkování. Stejně dnes zákon obsahuje sankci za její nesplnění. Jediný rozdíl je ve výši sankcí – jejich horní hranice je v současnosti několikanásobně vyšší, než navrhuje novela.
Odpovědnost
Zatímco dnes stanoví zákon o ochraně veřejného zdraví za jakékoli porušení povinností v něm obsažených pokutu až dva miliony korun, novela ji nahrazuje definicemi jednotlivých správních deliktů a pro každý z nich určuje příslušné pokuty – pro pořadatele akcí pro děti je horní hranice zmíněných 500 tisíc korun. Novela navíc výslovně vylučuje odpovědnost za porušení, pokud právnická osoba prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, aby mu zabránila. Současná úprava nic podobného nezná.
Novela navíc výslovně vylučuje odpovědnost za porušení, pokud právnická osoba prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, aby mu zabránila |
Za zmínku také stojí, že novela řeší i část problémů, které současné úpravě vytýká ústavní soudkyně Šimáčková ve svém odlišném stanovisku – separátním votu – k oběma nedávným nálezům ÚS. Mimo jiné jí vadí, že zákonné zmocnění nestanoví žádná kritéria, kterými se má ministerstvo zdravotnictví řídit v rozsahu očkovací povinnosti, ani žádné meze jeho rozhodování, například že musí jít o nebezpečnou nakažlivou nemoc.
Novela výslovně stanoví, že očkování se provádějí „k zamezení vzniku a šíření závažných infekčních onemocnění s vysokým rizikem dalšího epidemického šíření…, s ohledem na doporučení Světové zdravotnické organizace a Evropského střediska pro kontrolu nemocí“.
Československo i Rakousko-Uhersko
V diskusích o povinném očkování zaznívají názory, podle kterých je povinné očkování v ČR pozůstatkem doby dávno minulé, kdy stát občanům autoritativně určoval, co a jak mají dělat. Ve skutečnosti již v předválečném Československu, ba už v Rakousku-Uhersku existovala od roku 1836 srovnatelná povinnost a společně s ní i spory o její (ne)plnění.
Již v předválečném Československu, ba už v Rakousku-Uhersku existovala od roku 1836 očkovací povinnost a společně s ní i spory o její (ne)plnění |
Například v roce 1926 tehdejší Nejvyšší správní soud rozhodoval o přestupku, kterého se pachatel dopustil tím, že „se nedostavil se svým děckem povinným k očkování“. Již tehdy stěžovatel argumentoval, že „zásah do těla státního občana, totiž nucené očkování, jest zákrok mnohem intensivnější než omezení osobní svobody“.
Již tehdy soud uzavřel, že „subjektivní názor jednotlivce o účelnosti nebo škodlivosti… předpisu zákonného nelze uznati za důvod, který by zprostil povinnosti předpisům těm vyhověti“. Již tehdy také předpis „vypočítává důvody, za kterých kdo povinnosti očkování jest zproštěn a uznává… jako důvod zproštění jen individuální zjištění ohrožení zdravotního stavu určitého očkovance, nikoli abstraktní teoretické nebezpečí ohrožení připočítané očkování“.
Dvanáct členských zemí EU
V současnosti není ČR ani zdaleka jedinou zemí, v níž existuje očkovací povinnost. Mezi země s povinným očkováním patří například dvanáct členských států Evropské unie včetně Francie, Itálie, Belgie, Portugalska, či Řecka a také USA. Současně je však třeba zmínit, že ve zbylých 16 členských zemích EU očkování povinné není. Asi nikoho nepřekvapí, že také v zahraničí probíhají právní spory o očkování obdobné těm našim. K jakým závěrům dospívají zahraniční soudy?
Mezi země s povinným očkováním patří například dvanáct členských států Evropské unie včetně Francie, Itálie, Belgie, Portugalska, či Řecka |
Zemí jazykově, kulturně i právně nejbližší je nám Slovensko. Jeho Ústavní soud rozhodl 10. prosince 2014, mimochodem také v plénu, o návrhu Krajského soudu v Nitře na vyslovení nesouladu příslušných ustanovení zákona o ochraně, podpoře a rozvoji veřejného zdraví s Ústavou SR. A návrhu nevyhověl.
Očkování se týká také předloňské rozhodnutí soudu ve Velké Británii. Rodiče nezletilých dcer se nemohli shodnout, zda je nechat očkovat vakcínou MMR (proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím – pozn. red.). Soud rozhodl k návrhu otce, že děti očkovány být mají – proti vůli matky i obou dětí (11 a 15 let). Své rozhodnutí odůvodnil především zájmem dětí, byť jejich vůle byla odlišná.
Spojené státy americké
V Evropě se očkováním kromě soudů v členských zemích EU zabývaly nedávno také Soudní dvůr EU a Evropský soud pro lidská práva. Na Soudní dvůr EU se v srpnu 2013 obrátil Nejvyšší soud Slovenské republiky s návrhem na posouzení několika otázek týkajících se výkladu Charty základních práv EU.
Byť se týkaly výkladu Charty, Soudní dvůr EU dospěl v rozhodnutí ze 17. července 2014 k závěru, že není příslušný na otázky odpovědět – v první řadě proto, že povinnost očkování na Slovensku neukládá právní akt EU, nýbrž vnitrostátní předpis. Zajímavější je v tomto směru rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), který se očkováním zabýval v březnu 2012 ve věci Ukrajince Sergeje Solomachina.
Například v USA zákon také stanoví programy povinného očkování včetně omezení přístupu neočkovaných dětí do kolektivních zařízení |
Česká republika je členským státem Rady Evropy, a na ESLP se proto mohou obrátit (a často obracejí) i čeští občané. Soud v očkování shledal zásah do soukromého života žalobce, dospěl však k závěru, že nenarušil rovnováhu mezi zájmem na ochraně osobní integrity člověka a veřejným zájmem na ochraně zdraví populace. A konstatoval, že právo na ochranu soukromého života narušeno nebylo.
Odškodnění ve výši 2,4 tisíce eura, které ESLP v této kauze přiznal žalobcově matce proti Ukrajině, se někteří právníci pokoušejí označovat za odškodnění za nucené očkování. Ve skutečnosti však jediným důvodem jeho přiznání byla délka předchozího řízení před ukrajinskými soudy – více než devět let.
Například v USA, tedy mimo Evropu, zákon také stanoví programy povinného očkování včetně omezení přístupu neočkovaných dětí do kolektivních zařízení. V zemi s natolik vyspělou „kulturou soudních sporů“ je jich i řada o očkování – jejich použitelnost pro právní řád ČR či EU je však kvůli odlišným základům kontinentálního práva do jisté míry omezená, navíc v mnoha z nich byla náhrada újmy důsledkem smíru stran.
Důležité však je, že americká právní úprava poskytuje lidem, kteří se domnívají, že jim povinné očkování poškodilo zdraví, mechanismus umožňující jednoduše a rychle se domáhat náhrady (The National Vaccine Injury Compensation Program).
Transparentní kritéria
Přestane být po zmíněných nálezech našeho ÚS povinné očkování napadané? Nikoli. Na rozdíl od napadení lékařského zákroku či postupu, které by vyžadovalo v konkrétním případě například odborné zkoumání diagnózy, ověření její správnosti či posouzení postupu de lege artis, což je bez hlubokých odborných znalostí nemožné, je očkování „zákrokem“ preventivním. Není tedy bezprostředně spojené s žádným aktuálním nepříznivým zdravotním stavem. Proto je i pro laika poměrně „snadné“ posoudit jeho potřebnost, či se o to aspoň pokusit.
Neznám jediný český případ, v němž by rodiče požadovali náhradu škody za následky očkování u dítěte – ve všech sporech šlo vždy pouze o otázky pokut za nenaočkování, či odmítnutí přijetí do mateřské školy, což je dobře. V případě vážného zdravotního poškození dítěte by totiž šlo o „škodu“, která je nenahraditelná penězi, byť by částka byla jakkoli vysoká.
Novela zákona o ochraně veřejného zdraví v případě schválení také zakotví transparentní kritéria pro rozsah očkovací povinnosti |
Případy soudního napadání očkování nepřestanou. Loni i předloni Ústavní soud odmítl vždy dvě ústavní stížnosti, což se výrazně nezmění. Do budoucna však budou soudy pravděpodobně ony dva nálezy používat jako precedens ve své rozhodovací praxi, byť český a kontinentální právní řád není precedenční. Kromě toho lze očekávat, že se v důsledku názoru ústavních soudců povede diskuse o odpovědnosti státu za případnou škodu očkováním.
Navzdory odlišným právním řádům za příklad může posloužit zmíněná americká úprava. V neposlední řadě novela zákona o ochraně veřejného zdraví v případě schválení také zakotví transparentní kritéria pro rozsah očkovací povinnosti. Odkazuje totiž na doporučení Světové zdravotnické organizace a Evropského střediska pro kontrolu nemocí, čímž neponechává stanovení rozsahu pouze na neveřejném rozhodování Národní imunizační komise.
