V denním baru sedí Jarda, rezignovaný čtyřicátník, v českém národním hokejovém dresu s číslem 68 a jménem Jaromíra Jágra na zádech. Bar je prázdný a je vidět, že obsluha se snažila nepříliš vábné prostory vyzdobit alespoň trochu plakáty a suvenýry k nadcházejícímu MS v ledním hokeji v Praze a Ostravě. Vedle oficiálních maskotů – králíků Boba a Bobka – na stěně nicméně najdeme i takové relikvie jako medvídka Míšu z moskevských OH nebo lehce poničený drátěný profil Švejka s nápisem „To chce klid“. K zádumčivému Jardovi po čase dorazí jeho kamarád a někdejší spolužák Pavel: Přinese si ke stolu rovnou dvojku bílého.
Pavel: Ahoj Jardo, stalo se něco?
Jarda: (dlouze se zadívá) Jo i ne.
Pavel: Vypadáš jak z ruského filmu. Teda až na ten příšerný dres. To už se zase něco děje?
Jarda: (prstem ukáže na plakát s Bobem a Bobkem) Copak sis nevšiml?
Pavel: To je Jiránek, ne?
Jarda: Jo, ale hlavně mistrovství světa v hokeji.
Pavel: Tak to je něco pro tebe, ne? Jestli se pamatuju, tak začátkem každého mistrovství byl s tebou konec. Teda, myslím, jako že jsi ožil. (zamyslí se) Bylo to k nesnesení, jestli dovolíš.
Jarda: K nesnesení byla akorát tak ta tvoje ignorance. Každého nemusí hokej zajímat, ale plést si to s fotbalem... promiň, to nedělaly už ani holky. Spíš moje babička. Ale i ta to brala spíš jako vtip.
Pavel: A proto jsi mně dneska zavolal?
Jarda: Promiň. Mám mizernou náladu. Rozešli jsme se s Vandou. To je, oč tu běží.
Pavel: Pane jo. Po těch letech. Kvůli čemu?
Jarda: (znovu ukáže prstem na Boba a Bobka) Kvůli tomuhle.
Pavel: Jiránkovi?
Jarda: To víš, že kvůli Jiránkovi... Kvůli mistrovství světa v hokeji! (napije se zhluboka piva)
Pavel: To mi budeš muset asi říct víc, jestli si o tom máme popovídat.
Jarda: Já ani nevím, jestli se mi o tom chce mluvit.
Pavel: Vážně jak v ruském filmu. Nebo z Čechova.
Jarda: Co máš furt s tím ruským filmem?
Pavel: Spíš s Čechovem, právě jednoho zkoušíme. Strýčka Váňu. Ta samota tam úplně rve srdce. Myslím ta, kterou to končí, ta je o moc horší než ta na začátku.
Jarda: Říká ti něco jméno Jarda Jágr?
Pavel: To je ten náš pravoslavný hokejista v Americe.
Jarda: Taky se to tak dá říct. Ale jinak hokejový génius a časem i největší charakter v celém Česku.
Pavel: (poplácá Jardu přátelsky po rameni a mávne rukou) Dobrá. Ať je po tvém: největší autorita v celém světě, jestli ti to udělá radost. Tak co je s ním?
Jarda: Kvůli němu jsme se rozešli s Vandou.
Pavel: On s ní něco má?
Jarda: Jarda? Ty ses úplně zbláznil. Jarda by o Vandu ani nezavadil. Ten má úplně jiný ženský! Vanda, to je absurdní, to je fakt úplně mimo... Vanda by mohla být matkou Jardových holek.
Pavel: Tak v čem je teda problém?
Jarda: To, že Jarda nemá nic s Vandou, ještě neznamená, že se Vanda nemohla do Jardy úplně zbláznit. To si neumíš představit! Je to fakt úplně k nesnesení.
Pavel: (podívá se pobaveně na Jardu a jeho dres, pokývá s úsměvem hlavou, ale pokračuje už vážně) Tak jí to dopřej. I ženy mají své dny, ne?
Jarda: Úplně mi toho Jardu znechutila! Ty řeči, to držení palců, to sledování všech drbů a linků, to už je vážně za čárou.
Pavel: Jakých linků?
Jarda: No internetových. Ale to je detail. Co bylo ale nejhorší, to bylo teď to čekání, jestli Jarda na mistrovství přijede, nebo ne.
Pavel: A přijede?
Jarda: Asi jo, ale o to nejde. Já to možná neumím popsat, ale představ si, že čtyřicetiletá ženská každý den dostává záchvaty hysterie, jestli ten Jarda přijede, nebo ne. Potom furt telefonuje nějakým podivným kamarádům a kamarádkám a donekonečna to s nimi rozebírá. Před spaním pak visí na internetu a furt je z toho všeho na prášky. No úplný hnus!
Pavel: To mi trochu něco připomíná...
Jarda: Co? Myslíš jako mě? No počkej, takhle zlý to se mnou nikdy nebylo. Navíc to bylo, pokud vůbec, tak akorát tak před patnácti, dvaceti lety. Ale ne teď! A ještě do toho tahat toho Jardu... Ne, to bych já teda nikdy nedělal.
Pavel: Počkej, a kvůli tomu jste se spolu rozešli? To si děláš legraci!
Jarda: Vypadám na to?
Pavel: Vypadáš spíš jako strýček Váňa.
Jarda: Já ti něco řeknu. Nejenom, že mi Vanda znechutila Jardu Jágra, ale s ním i celé mistrovství a možná i hokej jako takový. Protože jestli tohle má být součást hokeje, tak teda sorry, ale beze mě!
Pavel: A co na to Vanda?
Jarda: Obávám se, že jí je to jedno. Možná si toho kvůli tomu Jardovi ani nevšimla, že už spolu nejsme.
Pavel: A to jsi se, Jardo, odstěhoval?
Jarda: No a jak bych to asi jinak udělal. Ale zatím jsem se odstěhoval jen na chatu. Zbytek se uvidí.
Pavel: Kdy? Vždyť to mistrovství nebude trvat věčně. Třeba bude pak všechno jako dřív.
Jarda: Omyl. Nic už nebude jako dřív. Ta ženská mi sebrala něco, co jsem v životě nejvíc miloval. A navíc mi znechutila Jardu Jágra. Přes tohle vlak už nepojede.
Pavel: A ví to Vanda, že je to tak vážné?
Jarda: Co já vím. Každopádně jsem jí to ale řekl.
Pavel: Co ona?
Jarda: Nevím, visela na internetu, řešila Jágra a vypadal, že jí je to fuk.
Pavel: To jsou věci...
Jarda: Ta ženská mi však sebrala něco, na co jsem se celou dobu těšil, a já to takhle nechat nemůžu. To už bych to mohl zabalit všechno!
Pavel: (znova ho poplácá po rameni, teď už bez posměšku) Netušil jsem, že to bereš tak vážně.
Jarda: Kamaráde, já taky ne. Já taky ne. To je úplně k zbláznění.
Pavel: Jak dlouho už to trvá?
Jarda: Nevím. Mám pocit, že jsem ztratil povědomí o čase. Jako kdyby to bylo to jediné, co se kolem mě teď děje. Jako bych ničím jiným nežil. Nebo spíš jako kdyby nic jiného ani nebylo. Je to hrozné, ale hlavně i děsně potupné. Chci to změnit. Ale nejde to. Vůbec nevím, co s tím. Je to taková nějaká posedlost. Chápeš? (napije se)
Pavel: Víš, jak to řeší Strýček Váňa? Na konci celé hry jen opakuje, že je třeba pracovat, pracovat, pracovat. Jedině tak všechny ty bolesti přejdou.
Jarda: Co se vůbec tomu tvému Váňovi stalo?
Pavel: Zhruba by se dalo říct, že nešťastná láska.
Jarda: Takže klasika.
Pavel: Klasika.
Jarda: A teď mi řekni – hele, ale fakt na rovinu: rozumíš tomu, co se mi stalo?
Pavel: Budeš se divit, ale já ti vlastně rozumím velice dobře.
Jarda: (překvapeně) Fakt? To bych teda, upřímně, nečekal. Zejména od tebe.
Pavel: (odkašle si) Já nevím, jestli ty sis toho vůbec všimnul, ale když jsme byli na gymplu, tak já byl do tebe zamilovaný až po uši.
Jarda: Cože? To si děláš legraci!
Pavel: Proč? Já jsem gay. Ty to nevíš?
Jarda: Ale něco jsem slyšel. Jenže u nás se toho napovídá až dost. A tys byl vždycky děsně diskrétní. Tak se nediv, jestli mi něco ušlo.
Pavel: Měl jsem coming out teprve celkem nedávno. Ale zas nějaké tajnosti jsem z toho taky nedělal.
Jarda: A to už jako i na gymplu?
Pavel: Na gymplu, člověče, snad úplně nejvíc.
Jarda: A to si někoho i měl?
Pavel: No tebe. Ale jen platonicky, neboj.
Jarda: No jo, vždyť jinak bych si toho asi všimnul, že jo.
Pavel: (usměje se) To asi jo.
Jarda: Ty jo. To jsou věci. A můžu se zeptat, jestli ještě pořád?
Pavel: Pořád co? Jestli jsem pořád gay?
Jarda: Ne, jestli pořád jako máš zájem o mě?
Pavel: (podívá se na něj) No, abych řekl pravdu, tak už spíš jen tak nostalgicky. Jinak už bych do tebe asi nešel.
Jarda: Tak teď nevím, jestli si to nemám brát osobně. (usměje se)
Pavel: Ale kdybys měl velký zájem, tak kvůli starým časům...
Jarda: Dík za nabídku, ale musím si to asi ještě rozmyslet. Nejsem teď, jak se říká, na nějaký partnerský vztah zrovna zralý.
Pavel: No, že bych s tebou chtěl chodit... To bys nejprve musel změnit ohoz!
Jarda: Ty máš něco proti Jágrovi?
Pavel: Budeš se divit, ale jo.
Jarda: Vážně? Ty? Vždyť je to takový skvělý člověk!
Pavel: Myslel jsem, že ho máš plné zuby.
Jarda: Kvůli Vandě, to je něco jiného. Jinak je to národní hrdina. A jestli vyhrajem to mistrovství, tak třeba i příští prezident.
Pavel: Já ho nesnáším zas kvůli tobě.
Jarda: Kvůli mně?
Pavel: Budeš se divit, ale žárlil jsem na něj. Vážně. Jestli se nepletu, tak on hrál, už když jsme byli na gymplu, ne?
Jarda: No začínal. Ale to jsem ho ještě tak nežral.
Pavel: Tak to byl možná nějakej jinej, ale pro mě jsou dneska všichni tihle chlapi jeden kolektivní Jágr.
Jarda: A ty si na Jágra fakt žárlil?
Pavel: To víš, že jo. Měl ses vidět, jak jsi je obdivoval. Jak jsi hltal všechno, co s nimi souviselo. Občas jsem si říkal, že když by ti Jágr řekl, že to s tebou chce dělat, tak že Jágrovi bys dal. A to mě děsně ničilo.
Jarda: Ty si fakt myslíš, že jsem taková děvka, že bych Jágrovi dal?
Pavel: Co já vím. Já to tehdy tak nebral. Mně to stačilo, byl jsem děsně nešťastný.
Jarda: Kvůli Jágrovi?
Pavel: Kvůli tobě. Ale vinil jsem z toho raději všechny ty Jágry. Ty si byl můj kamarád a já chtěl, aby mi aspoň tohle zůstalo.
Jarda: Ten Jágr, to je zmetek, co? Ten nás teda pěkně dostal.
Pavel: Myslíš, že to mistrovství vyhraje?
Jarda: Já ti nevím. Už to není žádný mladík. Ale vlastně bych si to docela přál.
Pavel: Pro staré časy?
Jarda: Ne. Ale logika hokeje je jasná. Aspoň u nás. Když vyhraješ, jsi king. Když prohraješ, tak jsi public enemy. Veřejný nepřítel.
Pavel: A my mu máme přát, aby byl tím králem? Netušil jsem, že jsi v jádru křesťan.
Jarda: Kdepak. Já se jen nechci se všemi o Jágra jako nepřítele dělit. To je moje soukromá věc. (podívá se na Pavla) Teda, chtěl jsem říct: naše soukromá věc.
Pavel: (pozvedne skleničku) Takže na Jardu Jágra?
Jarda: (zvedne půllitr) Češi, bojovat!
(Tento text vznikl před zahájením probíhajícího MS v ledním hokeji v Praze a Ostravě – pozn. red.)
