Sport a doping: Partnerství, jež vynáší miliardy

V březnu oznámila tenistka Marija Šarapova překvapeným novinářům: „Před pár dny jsem dostala dopis od Mezinárodní tenisové federace, že jsem neprošla dopingovou zkouškou na Australian Open.“ Ruská hvězda pak kvůli dopingové aféře přišla o velkou část svých reklamních příjmů – mimo kurt si marketingovými kontrakty přitom ročně vydělala přibližně 23 milionů dolarů. Jenže sponzoři jako například švýcarský výrobce hodinek TAG Heuer či automobilka Porsche nechtějí být s „podvodníky“ spojováni.

Doping je přitom starý jako sám sport. První záznamy o látkách, které pomáhají sportovcům vítězit, pochází už z dob antického Řecka. Moderní historii lze datovat od 60. let 20. století, kdy byly zdokonaleny techniky testování a vznikl první mezinárodní seznam zakázaných látek. V čele tohoto vývoje byl podle očekávání na morálních principech stojící Mezinárodní olympijský výbor. Skutečné rozměry problematiky však poodhalilo až založení Světové antidopingové agentury (WADA) v roce 1999. Utopická vize „čistého sportu“ se poté zhroutila jako domeček z karet. Z účastníků olympiády v Sydney bylo usvědčeno 15 hříšníků, kteří měli na kontě celkem 14 medailí. V Aténách už to bylo 37 sportovců. Do té doby přitom tabulky uvádí obvykle kolem deseti jmen, někdy i méně.

Může za to i odhalení laboratoří Balco. Firma ze San Franciska fungovala od roku 1984 a oficiálně analyzovala potravinové doplňky či vzorky krve. Ve skutečnosti ale vyvíjela nové a nezjistitelné formy dopingu a zásobovala jimi sportovce. Během vyšetřování v letech 2003 až 2008 tak v síti uvázli mimo jiné sprinterka a světová rekordmanka Marion Jones či baseballová hvězda Barry Bonds.

Steroidy pro tři miliony sportovců

Zhruba od této doby se experti snaží dopočítat, jak velká ekonomika kolem nelegálních látek užívaných sportovci ke zvýšení výkonu vlastně existuje. Zatím ovšem marně. Na světě je podle odhadů 800 milionů až 1,2 miliardy aktivních sportovců a sport je dopingem prorostlý už od základů. Jen ve Spojených státech přesáhne trh s anabolickými steroidy ročně 100 milionů dolarů, v přepočtu zhruba 2,4 miliardy korun. Aby ne, když je zde podle analýzy vypracované kolektivem sportovního lékaře Johna Tokishe užívají až tři miliony lidí. Ba co hůř, podle studie má s růstovými hormony zkušenosti už pět procent sportovců prvního ročníku střední školy.

Studie německých univerzitních pedagogů z roku 2013 zase zkoumala tři tisíce německých triatlonistů. K užívání dopingu se v ní přiznalo 13 procent sportovců, 15 procent přiznalo užívání betablokátorů, antidepresiv a dalších látek ovlivňujících činnost mozku, a 10 procent dokonce dopovalo oběma způsoby.

Z ekonomiky dopingu by však neměly být vynechány ani enormně vysoké prostředky, které firmy investují do vývoje stále dokonalejších a hůře objevitelných přípravků. WADA proti této mašinerii bojuje s ubohými 30 miliony dolarů, kolik činí její roční rozpočet. Ani tady ale dopingová ekonomika nekončí. Její vazby na sportovní odvětví jsou tak pevné, že je místy těžké je odlišit. Není proto příliš přehnané tvrdit, že doping má hodnotu 145,3 miliardy dolarů ročně. Právě tolik totiž podle odhadů poradenské společnosti PwC činily tržby sportovního průmyslu v roce 2015.

V dopingu více než kde jinde platí, že činy jednotlivce ovlivní celou společnost. Jsou to sportovci, kteří motivují další ke sportování. Kvůli sportovcům si lidé kupují sportovní výbavu, fanouškovské předměty či zboží, které jejich idoly propagují. Kvůli svým hvězdám se fanoušci dívají na přenosy, do kterých televizní společnosti investují miliony a miliardy. Podle programového ředitele české pobočky Transparency International Radima Bureše sportovní průmysl dokonce tvoří v průměru 2,5 až 3,5 procenta hrubého domácího produktu států. To znamená více, než kolik v Česku přispívá třeba zemědělství, těžba a dobývání či pohostinství.

Bývalý cyklista Lance Armstrong přišel po odhalení své dopingové minulosti kromě sedmi titulů z Tour de France podle svých slov o 75 milionů dolarů. Sponzoři, v čele s Nike, mu totiž okamžitě vypověděli smlouvy. A kromě toho také přestali přispívat miliony ročně jeho nadaci proti rakovině, jež byla v zájmu přežití nucena se přejmenovat a s Armstrongem přetrhat vazby.

Profesor ekonomie Hamburské univerzity a německý olympijský vítěz ve veslování z roku 1988 Wolfgang Maennig na základě dat WADA z roku 2013 vypočetl, že sociální náklady na jednoho usvědčeného dopingového hříšníka činí 70 tisíc dolarů.

Rychleji, výše, silněji

Právě případ Lance Armstronga, který léta platil za vzor ctnosti a důkaz toho, že poctivý člověk může pomocí vůle a píle uspět i v nečistém prostředí profesionální cyklistiky, byl první dopingovou aférou, která položila na stůl ožehavé téma. Může dnešní sport existovat bez dopingu?

Téměř všechny vrcholové soutěže světa zaznamenávají v posledních letech stabilní nárůst návštěvnosti. Profesionální sportovci jsou nejčastěji volenými vzory, předčili tak zpěváky a zpěvačky, herce a herečky. Obdivováni jsou však proto, že stále více skórují či posunují rekordy, a je otázkou, jestli to jde donekonečna.

V letech 1995 až 2001, kdy Barry Bonds trhal baseballové rekordy, vzrostla návštěvnost zápasů americké ligy MLB o 44 procent. Tržby dokonce o 115 procent. Podle závěrů Světového ekonomického fóra přitom návštěvnost po odhalení a potrestání hráče okamžitě poklesne o osm procent (bez započtení majitelů permanentek), avšak během dvanácti dnů začne tento odpor slábnout.

Diváci jsou totiž tolerantní. Americká televize CBS a list New York Times dokonce vypracovaly průzkum, ve kterém respondenti odpovídali na otázku: „Jeli prokázáno, že sportovec užíval zakázané látky v době, kdy stanovil významný sportovní rekord, co by se mělo stát s tímto rekordem?“ Že by sportovec a rekord měli být okamžitě vymazáni z historických tabulek, odpovědělo 32 procent dotázaných. Naproti tomu 47 procent lidí si myslí, že by rekord měl zůstat s poznámkou, že sportovec dopoval. A osmnáct procent zpovídaných dokonce zastává názor, že by s rekordem mělo být zacházeno jako s každým jiným výsledkem.

Sportovní ligy severoamerického kontinentu, které komerční stránku věci zvládají nejlépe na světě, jdou přesně tímto směrem. WADA například často kritizuje fotbalovou NFL a basketbalovou NBA za příliš mírná antidopingová pravidla. Jenže právě basketbal bývá považován za všeobecně čistý sport, a tak když je někdo přistižen při braní nepovolených doplňků, dostane obvykle stopku na deset zápasů, přičemž tento postih se při opakovaných prohřešcích prodlužuje. Nejasné je i to, jak často a kdo je testován, protože největší hvězdy ligy s tímto obvykle problém nemají.

Fair play až na posledním místě

Ačkoliv je tedy na jednu stranu doping vnímán jako jeden z nejhorších zločinů proti ideji sportu a všichni dopující jsou slovně lynčováni, na druhou stranu - zdá se - není dostatečně silná společenská poptávka po tvrdším boji s tímto nešvarem. Příkladem byla debata nad vyloučením ruských atletů z účasti na letošních olympijských hrách v Brazílii kvůli systematickému dopování. Na první pohled to může být překvapivé, ale mezi zastánce Ruska patří i americká strana. Olympijské souboje jsou totiž věcí národní hrdosti a Rusko je konkurent, kterého nemůže nahradit ani stovka malých států.

Například televizní společnost NBC za práva vysílat olympijské dění až do roku 2032 zaplatila 7,65 miliardy dolarů. To je za 16 vysílacích dní každý druhý rok úctyhodná suma a firmu tak vcelku oprávněně děsí pokles sledovanosti. A co teprve kdyby WADA ve snaze očistit olympijskou myšlenku vyloučila i americké atlety? Koneckonců USA jsou se zeměmi jako Turecko nebo Čína rovněž v top 10 nejčastěji dopujících států. To by byla pro sportovní byznys citelná rána. A přece jen, sport je dnes především byznys.