Těžařské společnosti musejí počítat s tím, že je stát více „zkásne“. Ministerstvo průmyslu pracuje na návrhu výrazně zvýšit poplatky za těžbu uhlí – tedy takzvané úhrady z vydobytých nerostů. Zároveň však relevantní ministerstva a úřady řeší otázku: Co s penězi vybranými navíc? O návrhy nouze nebude. Silné nápady, které už opustily dílny svých tvůrců, se zatím objevily dva.
- Prvním je využití peněz na pokrytí části nákladů, které Češi platí za podporu obnovitelných zdrojů. Tuto možnost na nedávném semináři v parlamentu předestřela předsedkyně Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Alena Vitásková.
- Druhý návrh: uhelné peníze ponechat regionu, v němž se surovina těží. Zastánci tohoto řešení poukazují zvláště na potřeby Ústeckého kraje, který těžbou trpí, ale nic moc z ní nemá. Podporu této alternativě rozvoje regionu dříve signalizoval ministr průmyslu Martin Kuba.
Mluvčí ministerstva průmyslu Tomáš Paták ČESKÉ POZICI potvrdil, o jaké částky zatím šlo: „Roční úhrady z vydobytého hnědého uhlí za minulý rok činily asi 240 milionů korun a z černého uhlí 150 milionů korun.“ A podle jakého klíče stát prostřednictvím Českého báňského úřadu peníze inkasuje? V případě hnědého uhlí je to 1,5 procenta z tržní ceny vytěžené suroviny, u černého uhlí 0,5 procenta.
V tom, že by stát mohl vybrat podstatně více, víceméně panuje shoda. Poplatek je v České republice nízký, možností, jak využít vybrané peníze ve prospěch české energetiky, dostatek. Pokud se však zákonodárci nakonec nerozhodnou změnit pravidla zcela zásadně, měl by platit strop ve výši deseti procent tržní ceny vytěžené suroviny. Konkrétní návrh zatím na stole není, smysl má předběžně uvažovat o částce v řádu miliard korun. Nejsou to peníze, které spasí svět, ale určitým příspěvkem k dosažení dvou výše uvedených cílů být mohou.
Kdyby se příspěvky lidí a firem na obnovitelné zdroje „zastropovaly“, bylo by ze státní kasy zapotřebí 20,8 miliard korun, uvádí Vitásková
Varianta 1: Platit zelené náklady
Není divu, že návrh vybrat peníze na státní dotaci pro podporu obnovitelných zdrojů zmiňuje právě Alena Vitásková. ERÚ dnes řeší, jak zastavit či aspoň omezit růst částky, kterou za podporu obnovitelných zdrojů platí firmy a lidé v cenách elektřiny. Jde především o dědictví přemrštěného fotovoltaického boomu z let 2009 a 2010, které kapsy odběratelů elektřiny zatěžuje nejvíce. Slíbené dotace už nelze zrušit, teoreticky je však mimo jiné možné zvýšit částku, která jde za tímto účelem přímo ze státního rozpočtu. Realisticky vzato se tak může stát pouze v případě, že do státní kasy přisypete peníze odjinud. Mohou to být právě peníze „uhelné“.
Ministerstvo financí se prozatím vydalo opačným směrem – částku, kterou na zelené zdroje přispívá státní rozpočet a fakticky tím ulevuje českému průmyslu i domácnostem, pro příští rok snížilo oproti letošku o dvě miliardy korun. Tato státní dotace už tedy bude „pouze“ 9,7 miliardy. Alena Vitásková ve své prezentaci ukázala, že kdyby se příspěvky spotřebitelů oproti letošku nezvyšovaly, „zastropovaly“ a zůstaly tedy na stejné úrovni 420 korun na jednu megawatthodinu elektřiny, bylo by ze státní kasy zapotřebí celkem 20,8 miliardy korun. (Množství vyrobené „fotovoltaické“ elektřiny totiž roste, a to elektřiny z již instalovaných zdrojů.)
Vitásková propočítává i alternativy, kdy by se mohla státní dotace pohybovat někde mezi deseti a dvaceti miliardami. Ať tak či onak, finance navíc, vybrané za těžbu uhlí, by mohly být v tomto směru vítané. Nárůst cen elektřiny pro konečné spotřebitele by zastavit nemusely, ale aspoň by ho zmírnily.
ERÚ nicméně upozorňuje, že rozhodnutí o poplatcích a jejich využití musejí přijmout politici. „Uskutečnění návrhu například formou daňových povinností je politické rozhodnutí,“ uvedla vedoucí oddělení komunikace ERÚ Eva Jelínková.
Varianta 2: Myslet na region
Logika toho, jak se vybrané poplatky z nerostů využívaly doposud, nicméně nahrává druhému návrhu. Tři čtvrtiny z vybrané částky získávají obce, které jsou těžbou postiženy. A zaznívá poměrně silný argument, že „uhelné“ peníze by měly v budoucnu ještě více prospívat regionu, v němž se uhlí dobývá. Navíc je jasné, že politicky citlivým tématem jsou v této souvislosti zvláště severní Čechy. Tam se ostatně vede také tvrdý boj o to, zda se časem bude těžit hnědé uhlí za dnešními územními limity. Pokud by z toho kraj profitoval, místní podpora pro pokračování těžby by zřejmě stoupla.
Z hlediska těžařských společností by pak mohlo jít o přijatelný kompromis – na poplatcích sice odevzdají státu více, ale získají dlouhodobější výhled pro svůj byznys. To se týká na prvním místě společnosti Czech Coal podnikatele Pavla Tykače, ze které by prolomení limitů vytvořilo největší hnědouhelnou společnost, a dále Severočeských dolů ze skupiny ČEZ. Těžba uhlí za limity může být zároveň klíčová pro české teplárny a fakticky tedy také zachování současných systémů centrálního zásobování teplem.
Potíž je zatím v tom, že výnosy z úhrad za vydobyté uhlí získávají jenom obce, jejichž katastru se těžba bezprostředně dotýká
Potíž je zatím v tom, že výnosy z úhrad za vydobyté uhlí získávají jenom obce, jejichž katastru se těžba bezprostředně dotýká. Ostatní z toho nemají nic. Pokud se vybere více peněz, měly by na tom vydělat i další obce a celý kraj. „V severních Čechách je to tak, že celý kraj je zasažen těžbou. Občané severních Čech žijí v horším prostředí a zásobují Českou republiku energetickými surovinami. Myslím, že by tam měli mít nějaké kompenzace. Pro mne je důležitý systém, jak ten poplatek bude přerozdělen,“ uvedl ještě v létě ministr průmyslu Martin Kuba v České televizi.
A jak se ministrovy úvahy vyvíjely dál? Jisté je, že Kubův úřad připravuje další novelu horního zákona a o možnosti navýšení úhrad jedná jak s Českým báňským úřadem, tak s ministerstvem životního prostředí. A jako zcela jasnou věc ministerstvo uvádí, že dosavadní příjemci peněz o nic nepřijdou. „Rozhodně je možné již nyní uvést, že nebudou kráceny finanční prostředky, které jsou v současnosti poskytovány obcím, na jejichž územích je těžba nerostů lokalizována,“ uvádí mluvčí úřadu Tomáš Paták. A připomíná, že kromě toho jde čtvrtina vybraných financí na likvidaci takzvaných starých důlních děl a odstraňování negativních dopadů těžby na životní prostředí.
Kdo zaplatí?
Zatímco dopad zvýšených poplatků za těžbu uhlí na konečné ceny elektřiny by mohl být za určitých okolností pozitivní, otázkou samozřejmě je, kdo by to vše vlastně nakonec zaplatil. Není pochyb o tom, že těžařské společnosti budou chtít promítnout dodatečné náklady do cen uhlí. Černý Petr by se tak přesouval k elektrárenským a teplárenským společnostem. Právě zmiňovaný Czech Coal už dnes vede cenovou bitvu jak se společností ČEZ, tak s tuzemskou teplárenskou jedničkou – Energetickým a průmyslovým holdingem podnikatelů Daniela Křetínského, Petra Kellnera a Patrika Tkáče. „Jednání o cenách uhlí se mohou dál zkomplikovat,“ potvrzuje výkonný šéf Czech Coalu Luboš Pavlas.
Tuzemská energetická jednička ČEZ je ovšem v tomto případě v „dvojjediné“ roli elektrárenské firmy a zároveň majitele části hnědouhelných dolů. Z jejího pohledu se nabízí jiné řešení – promítnout náklady do ceny elektřiny. To ale prakticky není možné, protože tržní ceny silové elektřiny (tedy nikoliv například platby spotřebitelů za obnovitelné zdroje) se tvoří na širším trhu a fakticky se odvíjejí od cen v Německu.
Je tedy prakticky jisté, že vyšší poplatek za vydobytý nerost bude znamenat nižší zisk přinejmenším pro některé firmy v celém řetězci od těžby uhlí po prodej elektřiny či tepla. To, zda bude tento dopad pouze minimální, nebo jej ta či ona firma pocítí přece jen citelněji, ale v tuto chvíli závisí ještě na mnoha neznámých faktorech a výbušných procesech – od dohadování mezi vládními úřady po cenové války mezi těžaři a energetickými společnostmi.
