Bude-li Řecko nuceno vyhlásit platební neschopnost, půjde již o jeho šestý státní bankrot od roku 1829, kdy získalo nezávislost. Přesto tato země ležící na jihu Balkánského poloostrova není největším státním bankrotářem. Jak ukazuje pohled do historie, tak pozici absolutního šampiona pevně drží Španělsko s třinácti úplnými nebo částečnými platebními neschopnostmi.
O moc lépe na tom nejsou ani státy, které dnes považujme za hlavní pilíře evropské integrace – Německo a Francie, jež byly ve své historii (v případě Německa počítané včetně států, ze kterých vzniklo – pozn. red.) takzvaně „švorc“ celkem osmkrát. Tyto údaje plynou ze studie amerických ekonomů Carmen Reinhartové a Kennetha Rogoffa s názvem Tentokrát je to jinak: Panoramatický pohled na osm století finančních krizí. ČESKÁ POZICE z tohoto pozoruhodného materiálu vybírá nejzajímavější závěry.
Krizové cykly
Reinhartová a Rogoff se rozhodli detailně prozkoumat historii finančních krizí v 66 zemích Afriky, Asie, Evropy, Ameriky a Oceánie. Přitom zjistili, že ač by současné drama kolem jižních zemí eurozóny mohlo naznačovat opak, tak státní bankroty nejsou v podstatě ničím neobvyklým. Některé země dokonce strávily v režimu platební neschopnosti nebo hrazení nově vyjednaných splátkových kalendářů velkou část své historie. Například Polsko a Maďarsko, které získaly samostatnost v roce 1918, tak prožily přibližně třetinu své moderní existence.
O moc lépe na tom nejsou ani mnohé mimoevropské státy: Honduras absolvoval 64 procent své nezávislé historie v režimu státního bankrotu a Mexiko (obě země jsou samostatné od roku 1821) téměř 45 procent. Ještě smutnější je pohled do Afriky: Například Angola prožila v platební neschopnosti či řešení jejích následků více než 59 procent doby od získání nezávislosti v roce 1975.
Obdobně jsou na tom i Pobřeží slonoviny, Zimbabwe či Středoafrická republika, které dle Reinhartové a Rogoffa v režimu insolvence strávily až polovinu své samostatné existence.
Američtí ekonomové přitom ze svého výzkumu vyvodili další zajímavý závěr – státní bankroty se objevují v cyklech. Pokud se podíváme na období mezi lety 1800 až 2006, tak lze identifikovat celkem pět vrcholů cyklu státní insolvencí:
- V době Napoleonských válek,
- Mezi lety 1820 až 1840,
- Od sedmdesátých let 19. století a trval dvě dekády,
- Období Velké deprese až přibližně do roku 1955,
- Osmdesátá až devadesátá léta 20. století, v důsledku finančních krizí rozvíjejících se zemí.
Za nejzávažnější období lze považovat čtvrtou část celého cyklu – tehdy se kolem roku 1945 v režimu platební neschopnosti nebo hrazení nově vyjednaných splátkových kalendářů nacházely země reprezentující téměř 40 procent globálního HDP. Tento stav byl jednak důsledkem druhé světové války, ale také skutečnosti, že mnohé státy se nedokázaly vymanit z insolvencí doprovázejících hospodářskou krizi v třicátých letech. Kolem roku 1945 se v režimu platební neschopnosti nebo hrazení nově vyjednaných splátkových kalendářů nacházely země reprezentující téměř 40 procent globálního HDP
Královské pouštění žilou
Domnívat se, že státní insolvence jsou výsadou moderní doby, by však byl omyl. Historicky prvním evropským bankrotářem se stal anglický král Edward III. (vládl v letech 1327 až 1377), jenž po nepodařené invazi do Francie nedokázal splatit půjčky od italských bankéřů. Úspěšně se dařilo bankrotovat i Španělsku, které se dokázalo dostat do insolvence v 16. a 17. století celkem šestkrát, přičemž například jen španělský král Filip II. selhal při placení dluhů během své vlády hned třikrát. Dalších sedm bankrotů Španělsko přidalo v 19. století.
Řadu případů neschopnosti hradit své závazky mají za sebou i další evropské velmoci. Německo a Francie zbankrotovaly během své historie osmkrát. Německo prožilo poslední insolvenci po druhé světové válce a Francie v roce 1812.
Země galského kohouta se vyznačovala poměrně originálním způsobem restrukturalizace dluhů: francouzští králové při problémech se splácením posílali své velké domácí věřitele na popraviště. Prostí obyvatelé Francie pak o tom mluvili jako o „pouštění žilou“. V takovém případě se ani nelze divit, že francouzský ministr financí z let 1768 až 1774 Abbé Terray prohlašoval, že země by měla zbankrotovat alespoň jednou za sto let, aby se obnovila rovnováha.
Ve světle historických zkušeností je ovšem otázka, lze-li takovou strategii doporučit: například Newfoundland ztratil v roce 1936 v důsledku insolvence svrchovanost (aby se nakonec stal součástí Kanady) a Egypt se zase kvůli neschopnosti platit dluhy stal v 19. století britským protektorátem.
Bílé vrány
Studie Reinhartové a Rogoffa nalézá ale i pozitivní příklady zemí, které se nikdy do režimu státního bankrotu nedostaly – tedy vždy uhradily své dluhy včas a ani nebyly nucené vyjednávat nové splátkové kalendáře. Skupina je to poměrně nesourodá. První část tvoří anglicky mluvící státy: USA, Kanada, Austrálie a Nový Zéland, dále skandinávské země (Norsko, Švédsko, Finsko a Dánsko) a Belgie. Z asijských ekonomik jsou to Hongkong, Malajsie, Singapur, Tchaj-wan, Thajsko a Jižní Korea. Také Afrika má svého jediného šampiona bez bankrotu – ostrovní stát Mauricius.
Na druhé straně je třeba přiznat, že ani tyto státy nejsou úplně bez poskvrny. Například Thajsko a Jižní Koreu od státnímu bankrotu zachránily v devadesátých letech jen masivní podpůrné úvěrové balíčky ze strany Mezinárodního měnového fondu. USA zase odvrátily insolvenci v době Občanské války díky pozastavení konvertibility dolaru za zlato a v roce 1933 tím, že snížily obsahu tohoto kovu ve své měně.
Osm století státních bankrotů
Země | Rok získání nezávislosti | Podíl doby v platební neschopnosti od nezávislosti nebo roku 1800*, v procentech | Počet insolvencí** |
---|---|---|---|
Evropa | |||
Francie | 843 | 0 | 8 |
Itálie | 1569 | 3,4 | 1 |
Maďarsko | 1918 | 37,1 | 7 |
Německo | 1618 | 13 | 8 |
Nizozemsko | 1581 | 6,3 | 1 |
Polsko | 1918 | 32,6 | 3 |
Portugalsko | 1139 | 10,6 | 6 |
Rakousko | 1282 | 17,4 | 7 |
Rusko | 1457 | 39,1 | 5 |
Řecko | 1829 | 50,6 | 5 |
Španělsko | 1476 | 23,7 | 13 |
Velká Británie | 1066 | 0 | 2 |
Latinská Amerika | |||
Argentina | 1816 | 32,5 | 7 |
Brazílie | 1822 | 25,4 | 9 |
Chile | 1818 | 27,5 | 9 |
Kolumbie | 1819 | 36,2 | 7 |
Honduras | 1821 | 64 | 3 |
Mexiko | 1821 | 44,6 | 8 |
Venezuela | 1830 | 38,4 | 10 |
Afrika | |||
Angola | 1975 | 59,4 | 1 |
Středoafrická republika | 1960 | 48,9 | 2 |
Egypt | 1831 | 3,4 | 2 |
Republika Jižní Afrika | 1910 | 5,2 | 3 |
Zimbabwe | 1965 | 40,5 | 2 |
Asie | |||
Čína | 1368 | 13 | 2 |
Indie | 1947 | 11,7 | 3 |
Indonésie | 1949 | 15,5 | 4 |
Japonsko | 1590 | 5,3 | 1 |
Filipíny | 1947 | 16,4 | 1 |
Poznámky:
* – včetně doby splácení nově vyjednaných splátkových kalendářů,
** – celkové i částečné insolvence;
všechny země jsou brány včetně svých předchůdců – například v případě Německa to bylo Prusko, Hesensko a další.
Pramen: Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoff: This time is different: A Panoramatic View of Eight Centuries Financial Crisis