Pozoruhodně věcný článek o zapojování českých „excelentních vědců“ do unijních grantů přinesly sobotní Lidové noviny v příloze Orientace. Profesor Zdeněk Strakoš z matematicko-fyzikální fakulty UK v něm klade řadu hodně nepříjemných otázek točících se kolem té kruciální: Proč tak málo Čechů dosáhne na stamiliony z Evropské unie, jež pravidelně udílí Evropská výzkumná rada (ERC)?
Zatímco Švýcarsko získalo přes 160 grantů, na Čechy se dostalo jen v deseti případech Strakoš je jedním ze členů panelu ERC, jenž se čtvrtým rokem účastní hodnocení projektů a dá se předpokládat, že ví, o čem píše. Proto jeho slova čtěme. V grantovém systému je ročně připraveno 1,26 miliardy eur, což dělá 30,83 miliardy korun na vědu a výzkum. Na startovní projekty jde 670 milionů, na pokročilé granty 590 milionů. Česko ale za ostatními silně pokulhává.
Zatímco Švýcarsko získalo dle profesora Strakoše 76 pokročilých a 86 startovních grantů, Nizozemsko 58/127, Dánsko 13/27 a dokonce i Maďarsko 10/14, na Čechy se dostalo jen v deseti případech (5/5)! Přitom lze bez většího papírování získat až 2,5 respektive 1,5 milionu eur. Proč Češi zaostávají?
„Především proto, že naše výzkumná pracoviště až na pár výjimek nevytvářejí prostředí, které přeje podávání žádostí a řešení výzkumných projektů,“ míní Strakoš.
Excelenci nelze okecat
„Úspěšný projekt musí mít excelentní, až výjimečnou kvalitu. To nelze dohnat mnoha krásnými slovy o mezinárodně uznávaných výsledcích ani domácími výsledky za mnohdy marginální ,výstupy‘ výzkumu a vývoje,“ píše Strakoš. Z jeho eseje považujeme za důležité následující pasáže:
- Zmíní-li se u nás podpora toho nejlepšího, co máme, paradoxně to často vyvolává jakýsi podivný pocit ohrožení. Navenek se projevuje poznámkami o elitářství a výroky typu „přece nemůžeme podporovat jen ty nejlepší“.
- I v té nejdemokratičtější společnosti ale musí věda a výzkum mít, má-li plnit svoji funkci, hierarchickou strukturu. Vědeckých výsledků se nedosahuje jednáním a hlasováním.
- Je samozřejmé, že talent potřebuje ke svému růstu prostředí a že vyrůstá ze standardu. Nebudeme-li ale systematicky a trvale podporovat růst těch nejlepších nad momentálně běžný standard, posuneme tím úroveň samotného standardu brzy výrazně dolů. Špičky ve vědě formují a vytvářejí standard, ne naopak.
- Být nejlepší ve vědě neznamená nic jiného než převzít největší díl zodpovědnosti, a především služby ostatním. A největší díl práce. Takovému elitářství opravdu není co závidět. Ostatně, každý si to může zkusit.
- Velké infrastruktury výzkumu jsou velkou příležitostí, ale nebudou-li odpovídajícím způsobem spojeny s vytvořením velmi kvalitních vědeckých týmů, které je naplní, a s dosahováním výsledků na odpovídající úrovni, mohou se stát velkou pastí.
- Granty (ERC) nejsou soukromou věcí žadatelů. Bude na nich v pozitivním, či negativním smyslu (to záleží na nás) do velké míry záviset celkové mezinárodní postavení naší vědy a výzkumu. Úspěch v žádostech o granty se již nyní stal jedním z neformálních měřítek kvality jednotlivých institucí.
- Malý počet úspěšných návrhů z nových členských států EU, mezi nimiž naše země rozhodně nevyniká, je již dnes předmětem debat v Evropském parlamentu.
- Neprokážeme-li kvalitu své vědy podstatně větším počtem získaných grantů, nevyužijeme příležitost k zásadnímu zvýšení českého potenciálu schopného nejen konkurovat, ale i ovlivňovat a určovat světové a evropské trendy výzkumu. V hodnocení výzkumu se tak sami odsuneme na periferii, přestože máme v řadě oblastí vynikající jednotlivce a vědecké školy velmi dobrého světového standardu.
- Naše výsledky v programu ERC se stanou objektivní výpovědí nejen o stavu podpory domácí špičkové vědy. Bude přitom úplně jedno, jak budou v domácím prostředí komentovány, omlouvány a vysvětlovány.
Tolik profesor Zdeněk Strakoš. Kdo první přijde s komentářem, omlouváním a vysvětlením? A můžeme už tomuto článku říkat „Strakošův manifest“?
