Přestože téměř nikdy nestartovala na ženských soutěžích a opravdovou výzvu pro ni představovali jen mužští velmistři, Judit Polgárová se nedomnívá, že by ženy byly v šachu od přírody slabší. Jejich osud je však určen prostředím a tím, co se od člověka očekává.
ČESKÁ POZICE: Proč se stahujete do ústraní?
„Před třiceti lety jsem se oddala šachům, abych co nejvíce prohloubila své dovednosti, a teď se chci posunout dál a budu se soustředit na vzdělávání“ |
POLGÁROVÁ: Takové rozhodnutí se samozřejmě nezrodí ze dne na den. Nejsem prudká povaha a rozhodnutí zanechat soutěžního šachu pro mě bylo obzvláště těžké, protože kam až moje paměť sahá, šachy byly vždy můj život. Pětadvacet let jsem v čele ženského světového žebříčku, přes třicet let hraji šachy a druhé místo na olympiádě je myslím hezký okamžik stáhnout se do ústraní.
Za poslední dva roky se se mnou stalo tolik věcí, které sice souvisejí se šachy, ale nikoliv se soutěžením, že bylo čím dál obtížnější sladit aktivní sportovní kariéru, která si vyžaduje časté cestování, s ostatními závazky. Pracuji v naší nadaci, napsala jsem knížku o šachách a šachy se jako prostředek rozvoje dovedností dostaly do Národních základních učebních osnov. Náš učební program už běží téměř ve stovce škol. Dostala jsem se na rozcestí – a jsem maximalista. Když něco dělám, chci se tomu plně oddat. Před třiceti lety jsem se oddala šachům, abych co nejvíce prohloubila své dovednosti, a teď se chci posunout dál a budu se soustředit na vzdělávání.
ČESKÁ POZICE: O tom, jakými prostředky vás a vaše sourozence rodiče vychovávali a trénovali, koluje spousta legend. Začala jste hrát šachy z vlastní vůle, nebo povinně?
POLGÁROVÁ: Když dítě učíme, je třeba se podle výchovné teorie mého tatínka soustředit na jednu věc. To si usmyslel ještě před naším narozením: už když se seznámil s maminkou, vyprávěl jí, že bude mít šest dětí a takto se jim bude věnovat. Nakonec se zastavili u tří.
Hrát šachy začala moje starší sestra Zsuzsa, když náhodou našla v šuplíku sadu šachů. Bylo jí tři a půl a „vážně“ se zabývala i matematikou. Ve čtyřech letech dosáhla prvního velkého úspěchu a otec se rozhodl, že nemůže zároveň dělat matematiku i šachy, takže si vybrali šachy. Protože se v nich pořádají soutěže, jejichž výsledek objektivně ukazuje, kdo je lepší. Později jsme všichni přišli na to, že to celé není tak jednoduché.
ČESKÁ POZICE: Jak jste se k šachům dostala vy?
„Prošli jsme si i těžšími obdobími, hlavně rodiče. Bylo jen málo lidí, kteří jejich přístup podporovali, a ještě méně věřilo, že se jim to může podařit.“ |
POLGÁROVÁ: Jelikož Zsuzsa a Zsófia už hrály, přišlo mi to jako ta nejpřirozenější věc na světě. A také pro ostatní se to rozumělo samo sebou. Rodiče se vzdali své práce a jako pedagogové se zaměřili pouze na naši výuku. Otec v nás věřil na tisíc procent, matka byla motor, díky němuž to celé fungovalo. Prošli jsme si i těžšími obdobími, hlavně rodiče. Bylo jen málo lidí, kteří jejich přístup podporovali, a ještě méně věřilo, že se jim to může podařit.
ČESKÁ POZICE: Už v raném dětství vyplňovaly šachy celý váš den?
POLGÁROVÁ: Tréninky byly čím dál těžší. Zpočátku jsme hrály pouze hodinu, dvě denně, učily se jednotlivé tahy. Když nám bylo osm, devět let, už jsme šachu věnovaly určitě pět, šest hodin. Učily jsme se doma, takže jsme musely čas od času skládat zkoušky z jednotlivých předmětů. Učení jsme se věnovaly v období před nimi.
V prvních několika letech základní školy to šlo snadno, látky není mnoho. Později už pro nás nebylo důležité, jaké budeme mít známky, jen abychom dokončily školu. Tenkrát už bylo jasné, že budeme všechny profesionální šachistky, takže jsme se musely soustředit jen na to. Díky častým cestám do zahraničí jsme se toho naučily spoustu z praktického života, mnohem víc, než může poznat průměrný žák základní školy.
ČESKÁ POZICE: Nechyběly vám děti ve vašem věku?
POLGÁROVÁ: Vedle šachů jsme hrály ping-pong, abychom se taky hýbaly. Ve sklepě vedle našeho bytu v centru fungoval klub stolního tenisu, kam jsme chodily hrát a samozřejmě jsme trénovaly společně s vrstevníky.
ČESKÁ POZICE: Jak vás přijali ostatní šachisté, mezi nimiž převažovali spíše starší pánové?
„Prvního velmistra jsem porazila ve dvanácti. Později mi vyprávěli, že po utkání v předsálí vedle výtahu mlátil hlavou o zeď.“ |
POLGÁROVÁ: Já byla až třetí v pořadí, a než jsem začala hrát závodně, byli už ostatní šachisté, abych tak řekla, dostatečně zpracováni. Už měli možnost zažít, že musejí hrát s dítětem, které je třeba také poráží. V cizině se s tím samozřejmě mnozí těžko smiřovali. Prvního velmistra jsem porazila ve dvanácti. Později mi vyprávěli, že po utkání v předsálí vedle výtahu mlátil hlavou o zeď. Zaleží na každém, jak se s takovou věcí vyrovná.
V 80. letech byly i v šachu mnohem zaběhlejší zvyky, očekávání. Tenkrát bylo všem divné, že je mezi několika stovkami mužských hráčů holčička, která vítězí. V devíti jsem vyhrála svůj první významný mezinárodní turnaj v New Yorku. Prvních sedm partií z osmi jsem vyhrála a remíza v osmé mi stačila k celkovému vítězství. Někteří soupeři se divili, jiní nadávali nebo mi ani nepodali ruku. Druhý den jsem se ovšem dostala na titulní strany novin – byla jsem první, kdo dosáhl takových úspěchů v tak nízkém věku, navíc jako dívka. Dnes už je situace jiná: dětští velmistři, řečeno s trochou nadsázky, už nikoho nepřekvapí.
ČESKÁ POZICE: Když se ukázalo, že budete úspěšnější než vaše sestry, jak to přijaly?
POLGÁROVÁ: Dříve jsem si také kladla otázku, jak to, že jsme spolu nikdy nesoupeřily? Protože jsme spolu nikdy nezávodily, nikdy jsme si navzájem nezáviděly úspěchy. Za naši silnou soudržnost jsme mohly vděčit nepřátelskému přístupu okolního světa a z toho plynoucím obtížím. Naši rodinu stihlo tolik útoků, že nás to už z pouhého vzdoru stmelilo. Úspěch kterékoliv z nás jsme prožívaly jako uznání společných tréninků. Obzvlášť se Zsófií jsme spolu hodně trénovaly a fandily si.
ČESKÁ POZICE: Teenagerům zpravidla nestačí, když se se svými vrstevníky vídají jen při ping-pongu, hlavně s těmi opačného pohlaví. Nechtělo se vám někdy místo šachů jít spíš někam na mejdan?
„Nikdy mě ale nenapadlo, že bych mohla místo šachů dělat něco jiného. Asi proto, že se v dětství příliš rychle dostavily výsledky, takřka neustále jsem měla pocit úspěchu.“ |
POLGÁROVÁ: Nikdy jsem nebyla party typ, hlavně doma. Jen zřídka jsem zašla se známými někam na diskotéku, ale vlastně jsem po tom netoužila. Po soutěžích v zahraničí, pokud jsem měla dobrou náladu a hrála dobře, jsem chodila ven častěji. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych mohla místo šachů dělat něco jiného. Asi proto, že se v dětství příliš rychle dostavily výsledky, takřka neustále jsem měla pocit úspěchu. Nebyly žádné výkyvy, které by mě znejistěly nebo mi vzaly chuť hrát dál. Později přišla období, kdy mi hra nešla, výsledky nepřicházely, ale to už jsem byla dost stará na to, abych to zpracovala, aniž bych se vzdávala.
ČESKÁ POZICE: Jak se hráč, který je aktivní několik desítek let, připravuje na soutěže? Potřebuje stejně intenzivní trénink jako nováček?
POLGÁROVÁ: Šachy fungují stejně jako peníze. Neexistují peníze, které byste nedokázali utratit, ovšem smíří-li se někdo i s průměrnou životní úrovní, pak nepotřebuje nekonečné jmění. Stejně tak v šachu: vždy je potřeba alespoň minimální trénink, aby člověk mohl říci, že je připravený, a neudělal si ostudu, ovšem pokud chce proniknout do vyšších úrovní, nestačí trénovat ani čtrnáct hodin denně. To vede u mnoha hráčů k vyhoření – dostanou se natolik do nekonečné spirály neustálého tréninku a analyzování, že si hru po čase už nedokážou užívat.
ČESKÁ POZICE: Mohou se šachy stát výdělečným zaměstnáním?
„Šachy nemůžou být práce, alespoň pokud chcete být úspěšný. Člověk se v nich nedokáže rozvíjet, pokud to bere jako povinnost.“ |
POLGÁROVÁ: Šachy nemůžou být práce, alespoň pokud chcete být úspěšný. Člověk se v nich nedokáže rozvíjet, pokud to bere jako povinnost, protože pak se mu v mozku vypnou právě ty části, které v šachu potřebuje nejvíce. Z vlastní zkušenosti vím, že největší výsledky se dostavují, soustředím-li se na hru takříkajíc každou nervovou buňkou. Většina hráčů přemýšlí o nejlepší strategii i pod sprchou.
ČESKÁ POZICE: Potřebujete k tréninku šachovnici a figurky?
POLGÁROVÁ: Každý, kdo k nám přijde, si myslí, že máme všude plno figurek, ale ve skutečnosti už jsem viděla tolik partií a byla figurkám tak blízko, že je k tréninku ani nepotřebuji. Asi jako když si představíte mapu města, které dobře znáte. K tomu, abyste si představil trasu mezi dvěma místy, si nemusíte kreslit ulice.
ČESKÁ POZICE: Jak podobu současného šachu ovlivnily počítače?
„Až do přelomu tisíciletí jsme před sebou měli při přípravě šachovnici. Od rána do večera jsme posunovali figurkami, povídali si, měli radost, když se nám podařilo vyřešit zajímavou pozici...“ |
POLGÁROVÁ: První notebook jsem dostala v roce 1989, kdy mělo v Maďarsku přenosný počítač jenom velmi málo lidí. Tenkrát jsme měli v databázi několik tisíc partií, teď je to hodně nad deseti miliony. Můžeme tedy analyzovat každý tah z deseti milionů v minulosti odehraných partií. Pod vlivem toho se šach za posledních deset patnáct let drasticky změnil. Stal se z něj mnohem více sport ve smyslu účelnější, vědomější přípravy. Současní špičkoví hráči věnují velkou pozornost načasování formy a řešení stresových situací. Kdysi mnozí ztroskotali na tom, že i když to byli mimo soutěž skvělí hráči, tehdy a tam to nedokázali předvést publiku, jako kdyby měli trému.
Až do přelomu tisíciletí jsme před sebou měli při přípravě šachovnici. Od rána do večera jsme posunovali figurkami, povídali si, měli radost, když se nám podařilo vyřešit zajímavou pozici, a závěry jsme si zapisovali do sešitu nebo počítače. Dnes s sebou hráči nenosí už ani sadu šachů a celý den sedí před počítačem. Dokážeme tak zpracovat mnohem více dat než dříve – jak bude náš další protivník reagovat na nejrůznější tahy, jaké jsou jeho silné stránky a jaké má slabiny. Jako náctiletá jsem s sebou na závody tahala desetikilový blok. Dnes už stačí počítač.
ČESKÁ POZICE: Jsou rozdíly mezi schopnostmi a dispozicemi žen-šachistek a mužů-šachistů?
POLGÁROVÁ: V ženské kategorii jsem se zúčastnila pouze dvou olympiád, později už jsem soutěžila s muži, neboť rozvíjet jsem se mohla skutečně pouze tehdy, když jsem musela čelit větším výzvám. Je nepochybné, že průměrný Elo rating žen (šachový systém hodnocení pojmenovaný podle svého vynálezce, fyzika Árpáda Élőa – pozn. red.) je o hodně nižší než u mužů. Příčinu lze podle mě hledat hlavně v různých stereotypech a přístupu okolního světa, nikoliv v dědičných biologických rozdílech.
Před pětadvaceti lety mi jednou jeden velmistr řekl: „To mám hrát se ženou? A s čím příště, se psem?“ Tehdy byly ženy takřka neproniknutelně zaškatulkovány. Ovšem na svých dětech i své vlastní výchově jsem viděla, do jak velké míry ovlivňuje děti, chlapce i dívky, prostředí.
ČESKÁ POZICE: A to, že jste se stala nejlepší šachistkou světa, přisuzujete spíše zděděnému talentu, nebo tréninku a učení?
„Za výsledky odpovídá z 80 až 90 procent vykonaná práce, a ne zděděné schopnosti. Já začala se šachy tak brzo, že jsou mojí druhou mateřštinou.“ |
POLGÁROVÁ: Zjevně je důležité, jakou má člověk náturu. Já jsem maximalistka a soutěživý typ. Za výsledky odpovídá z 80 až 90 procent vykonaná práce, a ne zděděné schopnosti. Já začala se šachy tak brzo, že jsou mojí druhou mateřštinou. Díky šachům se také posílil můj soutěživý duch, neboť vítězství mi přinášela radost a já toužila po dalších.
ČESKÁ POZICE: Jak vychováváte své děti? Sledujete zásady svého otce?
POLGÁROVÁ: Ne, mé děti chodí do školy. Já měla aktivní šachistickou kariéru, zatímco můj muž veterinární praxi, takže způsob výchovy, který uplatňovali mí rodiče, bychom beztak nemohli realizovat. Děti hrají šachy ve školním kroužku, občas se účastní i soutěží, ovšem ne na tak vysoké úrovni a ne tak fanaticky. S rodiči sportovci to samozřejmě není jednoduché. Snaží se skrze svoje děti prožívat úspěchy, kterých sami nedosáhli, a nechápou, že to je pro děti často velmi škodlivé.
ČESKÁ POZICE: Mezi vašimi vavříny chybí jediný titul: nestala jste se mistrem světa. Chybí vám to?
POLGÁROVÁ: Jasně, že by bylo fajn, kdyby se to povedlo, vždyť v roce 2005 jsem byla už celkem blízko a určitě by to byl velký zážitek. Ale ten titul samotný? Nemám pocit, že by mi něco chybělo.
Judit Polgárová (38)Prohrát šachovou partii s ženou nesou muži obzvláště těžce. Je to podobné, jako by v tenise prohrál Berdych s Kvitovou. Ve všech věkových kategoriích, ve všech zemích světa hrají ženy šachy hůře než muži. V první světové stovce ratingového žebříčku bývá většinou 99 mužů a jedna žena, v první světové padesátce nebývá žena žádná. Jedinou výjimkou v posledních několika desítkách let byla fenomenální maďarská šachistka Judit Polgárová, která se dostala až na osmou příčku světového žebříčku.  Judit Polgárová s Davidem Navarou v roce 2010 během pražského festivalu ČEZ Chess Trophy.
|
