Papež František vyhlásil na 8. prosince začátek mimořádného svatého roku milosrdenství, který odstartuje symbolickým otevřením dveří svatopetrské baziliky.
První „svaté dveře“ otevře papež františek už v neděli 29. listopadu při bohoslužbě v katedrále v Bangui |
Jako správný mistr marketingu, který už mnohokrát svými výroky a cestami dokázal přitáhnout pozornost k opomíjeným tématům, však zahájení neoficiálně uspíší. První „svaté dveře“ otevře už v neděli 29. listopadu při bohoslužbě v katedrále v Bangui. Málokterá země potřebuje milosrdenství tolik jako právě Středoafrická republika.
Pontifik se koncem listopadu vydal na svou první cestu pod Saharu, během níž navštíví Keňu, Ugandu a nakonec Středoafrickou republiku. Tento zapomenutý kout v srdci kontinentu vzbuzuje největší obavy o papežovu bezpečnost, protože přes momentální uklidnění situace tam dosud plně neukončili občanskou válku, v níž na jedné straně stojí křesťané a na druhé muslimové.
Neprůstřelnou vestu nechce
František nebere na vědomí varování francouzského ministerstva obrany, které má ve své bývalé kolonii tisícovku vojáků, že mu při cestě jde o život. Dokonce odmítá, že by během 33hodinového pobytu nosil neprůstřelnou vestu.
Na znamení smíření papež navštíví i mešitu, což je mimochodem i signál Evropě, kde po útocích teroristických fanatiků zaštiťujících se koránem roste nevraživost vůči všem muslimům |
Chce svou přítomností dát věřícím ve Středoafrické republice naději na lepší budoucnost. Bude se modlit a vyzývat za mírové soužití obou náboženských skupin, které tu až do roku 2013 normálně fungovalo. Dokonce na znamení smíření navštíví i mešitu, což je mimochodem i signál Evropě, kde po útocích teroristických fanatiků zaštiťujících se koránem roste nevraživost vůči všem muslimům.
Středoafrická republika je rozlehlá země (623 tisíc kilometrů čtverečních), kterou pokrývají především savany. Má bohaté nerostné zásoby, ale bohatství z jejich těžby se nikdy nedostane k necelým 4,5 milionu obyvatel. Od získání nezávislosti v srpnu 1960 se u moci v rychlém sledu střídali politici a důstojníci, kteří se do prezidentského paláce nedostávali pomocí voleb, ale převraty.
Císař Bokassa I.
Jen jeden z nich na sebe opoutal pozornost světa– jmenoval se Jean-Bédel Bokassa. Jeho sebeobdivné budování kultu osobnosti bylo přes míru i na kontinentální poměry 70. let, kdy v Africe vládla řada bizarních diktátorů. Bokassa se totiž inspiroval Napoleonem tak dokonale, že se v prosinci 1976 prohlásil za císaře a průběh korunovace z velké části okopíroval podle Bonaparteho vzoru z roku 1804. Na megalomanskou ceremonii tehdy padla třetina rozpočtu.
Pro západní svět sestal prototypem afrického rozhazovačného tyrana, kterému se k jeho skutečným hříchům neprokázaně připisovala i taková zvěrstva jako kanibalismus |
Pro západní svět se tak Bokassa I. stal prototypem afrického rozhazovačného tyrana, kterému se k jeho skutečným hříchům neprokázaně připisovala i taková zvěrstva jako kanibalismus. Císařství vydrželo jen tři roky do dalšího převratu, který provedly francouzské jednotky, jež už měly svého dosavadního chráněnce dost.
Od té doby Středoafrickou republiku zahaloval příkrov mediálního mlčení. Země, která patří na dno všech rozvojových žebříčků, už nevyprodukovala žádného jiného diktátora, který by se nějak vymykal regionálnímu standardu. Dokonce ani žádného špičkového fotbalistu či atleta tento stát bez výrazných historických či přírodních atrakcí nemá. A navíc je tak vzdálený – vždyť linka Air France do metropole Bangui létá jen dvakrát týdně. Prostě nebyl tu žádný důvod, proč o něm psát.
Neuskutečněná genocida
Mediální pozornost na krátkou dobu přišla koncem roku 2013, kdy to podle prvních zpráv vypadalo, že Afriku čeká necelých dvacet let po Rwandě další genocida. Její obětí měli být všichni středoafričtí muslimové. Nakonec však mrtvých bylo „jen“ několik tisícovek (přesnější odhad se dosud nikdo neodváží udělat).
Zatímco ve Rwandě Hutuové ve vládě vyvraždění Tutsiů do detailů naplánovali, ve Středoafrické republice se vlna násilností rozjela spontánně |
Genocida naštěstí nenastala, z prostého důvodu – zatímco ve Rwandě Hutuové ve vládě vyvraždění Tutsiů do detailů naplánovali, ve Středoafrické republice se vlna násilností rozjela spontánně jak tsunami po otřesu oceánského dna.
Ten pohyb měl na svědomí v Sovětském svazu vystudovaný politik Michel Djotodia. V březnu 2013 se mu povedl převrat, a stal se tak prvním muslimem v čele země. K moci se dostal po devíti letech války v buši proti prezidentovi Françoisi Bozizému.
Milice mimo kontrolu
Djotodiou vedená Séléka (Koalice) uskutečnila úspěšný pochod na Bangui poté, co v cizině naverbovala muslimské žoldáky. Jakmile však dosáhl na vysněný post hlavy státu, nedokázal svoje milice dál kontrolovat. Skupiny ozbrojenců, které se rozrostly o velký počet mladíků z místní 15procentní muslimské menšiny, dále plenily zemi a oháněly se přitom koránem.
Skupiny ozbrojenců, které se rozrostly o velký počet mladíků z místní 15procentní muslimské menšiny, dále plenily zemi a oháněly se přitom koránem |
Peter Bouckaert z organizace Human Rights Watch to pro časopis The New Yorker popsal následujícími slovy: „Obrázek si můžete udělat snadno. Představte si čtyři jezdce apokalypsy. Lidé je skutečně nenáviděli.“
Obyvatelstvo, které obyčejně jako prezidenta respektovalo toho, jenž si dokázal zajistit vystavení svých portrétů na úřadech, tentokrát nemohlo lhostejně přihlížet. Jindy vzdálený boj o moc se nyní přímo dotýkal jejich životů. Většinoví křesťané zformovali vlastní milice nazvané anti-balakas (slovní hříčka – přeložitelná jako proti mačetám a samopalům). Během devíti měsíců se jim podařilo Djotodiu od kormidla odstavit.
Pomsta na muslimech
Jenže svůj boj proti neřízenému hnutí Séleka vzali jako pomstu proti všem muslimům, takže se dopouštěli vražd, znásilňování, vypalování a rabování na civilní populaci, která s předchozími zvěrstvy neměla nic společného. Také anti-balakas nemají jasné centrální vedení a mnoho z lokálních povstalců se změnilo v regulérní bandity či minidiktátory svého sousedství.
Také anti-balakas nemají jasné centrální vedení a mnoho z lokálních povstalců se změnilo v regulérní bandity či minidiktátory svého sousedství |
Kromě toho na řadě místech na venkově zůstaly „kapsy“, ve kterých dále vládne Séléka a krutě zachází s křesťany. To vše přes existenci formální mírové dohody mezi antibalakas a jejich islámskými soupeři.
V metropoli Bangui je koncentrováno devět tisíc příslušníků mírových sil Africké unie a tisícovka francouzských vojáků, které tam po prvních zprávách o masakrech vyslal prezident François Hollande, ale ani tam nevládne stoprocentní klid a občas tam vypuknou nepokoje.
Třeba jako v září, když po nejasné vraždě muslimského taxikáře vzplály domy v křesťanské čtvrti, následovala odplata a výsledkem bylo šest desítek mrtvých. Jindy při fotbalovém utkání na usmířenou mezi věřícími obou skupin anti-balakas odvlekli a zabili tři hráče. Muslimové v reakci na to napadli kostel a zabili tamního kazatele. Prý podříznutím, které odkoukali z videí Islámského státu...
Pětina lidí bez domova
Zhruba milion obyvatel bezprostředně po hlavní vlně násilností opustilo své domy. Především muslimové utekli za hranice, další desetitisíce živoří v provizorních táborech uvnitř republiky. Důvěra mezi sousedy, kteří dosud přes rozdílnou víru žili vedle sebe víceméně bezproblémově, je na nule.
Ze zapomnění se vynořily staré bolesti, že to byli v 19. století obchodníci, kteří se obohacovali na odchytu a prodeji svých „nevěřících“ sousedů do otroctví |
Ze zapomnění se vynořily staré bolesti, že to byli v 19. století obchodníci, kteří se obohacovali na odchytu a prodeji svých „nevěřících“ sousedů do otroctví. Křesťané se zpožděním dvou století vyznavačům Alláha vyčítají, že si díky obchodu s lidmi vytvořili ekonomický náskok před zbytkem populace, který si udrželi až do dnešních dní.
S tím vším se musí vypořádat přechodná prezidentka Catherine Sambová-Panzová, kterou do čela země hlavní političtí hráči vyzvedli z křesla starostky metropole Bangui. Nemá to snadné, když má kvůli kompromisu ve vládě zástupce obou znepřátelených táborů. Na konci prosince by se mělo odehrát první kolo prezidentských voleb – pokud tedy kvůli špatné bezpečnostní situaci zase nedojde k jejich odložení.
Tandem imáma a arcibiskupa
Do takového zmatku v neděli ráno zavítá papež, pro něhož to bude zdaleka nejriskantnější mise za jeho dva a půl roku na Petrově stolci. Své poselství míru a milosrdenství nebude muset opírat o osudy dávných světců. Může sáhnout po řádě příběhů naděje přímo ze Středoafrické republiky. Třeba po těch, kde katoličtí kněží na svých farách nechávali ukrývat stovky vyděšených muslimů před krví opojenými anti-balakas.
V době největších hrůz banguiský arcibiskup Dieudonne Nzapalainga a imám hlavní mešity v metropoli Oumar Kobine Layama společně objížděli vlast |
Nebo bude moci připomenout, jak v době největších hrůz banguiský arcibiskup Dieudonne Nzapalainga a imám hlavní mešity v metropoli Oumar Kobine Layama společně objížděli vlast. Svorně vyzývali k ukončení násilí, které se falešně odvolávalo na náboženství, jež právě oni dva ve Středoafrické republice reprezentují.
I jejich zásluhou se masakry povedlo zastavit. Země má před sebou ještě dlouhou cestu k míru a teprve se ukáže, jak moc jim v jeho budování pomůže aktuální papežova návštěva. Zázraky však v tomto ohledu nelze čekat ani od Svatého otce.
