A proč si to myslíme v době, kdy naopak existuje dost důvodů myslet si opak?
- Barack Obama oznámil posílení vojenské přítomnosti USA v Evropě.
- Polsko už nabídlo Štětín jako místo pro vojenskou základnu.
- USA hodlají zbudovat protiraketový štít v Rumunsku.
- Francie i přes silný tlak USA dodá Rusku vrtulníkové lodě třídy Mistral.
- Ozbrojenci z fundamentalistického ISIL (Islámský stát v Iráku a Levantě) dobývají Irák a tam se nehodlají zastavit.
- Izraelsko-palestinský konflikt momentálně v podobě stovek mrtvých sklízí plody po desetiletí neřešeného problému.
- Vztahy Japonska s Čínou jsou doslova a do písmene na bodu mrazu…
Přesto jsme většinou přesvědčeni, že válka v našem prostoru nemůže být. Díváme se na ni jen na fotkách nebo v televizním zpravodajství. Oběti konfliktů v Sýrii, Iráku nebo Palestině se před námi promenují jako sotva registrované vybledlé stíny. Dokonce i válkou devastovaná Ukrajina, jejíž západní cíp byl ještě v třicátých letech součástí Československa, je pro nás dalekým východem.
Podoba s feudální anarchií
Známý izraelský historik Šlomo Sand k možnosti války v našem prostoru, a víře lidí, že nepřijde, ČESKÉ POZICI odpověděl jednoduše: „Lidé dnes nevěří na válku v Evropě, protože existují atomové zbraně.“
Současné podoby konfliktů v Iráku nebo třeba na Ukrajině ale ukazují, že války ani zdaleka nemusejí nabývat podoby klasického mezistátního rámce, spíš plynou z vnitřního rozpadu států – ze slabých centrálních institucí; to vrhá země do chaosu, do bezvládí, které může k moci vynést třeba radikály z ISIL, nebo všemožné ambiciózní lokální vůdce.
Středověký popis konfliktu se na současnost, například již zmíněný ISIL, hodí lépe než schémata například druhé světové války |
V této souvislosti (nedostatečná centrální správa) znějí možná až překvapivě moderně a svěže věty známého italského medievalisty Franka Cardiniho, jimiž popisuje epochu „feudální anarchie“ západní Evropy 9. až 11. století: neexistence stabilnější centrální vlády dala vzniknout srážkám mezi lokálními držiteli panství, z nichž každý měl vlastní ozbrojenou družinu a vůdce, dominus, byl považován spíš za seniora (staršího), od něhož se čekaly dary a ochrana.
Cardini píše, že v této době byli ozbrojenci především tyranni nebo praedones (kořistníci), kteří páchali násilnosti na bezbranném obyvatelstvu. Středověký popis konfliktu (možná více by se hodil popis konfliktů ještě starších – kmenových) se na současnost, například již zmíněný ISIL, hodí lépe než schémata například druhé světové války.
Máme dostatečné záruky?
První náměstek českého ministra zahraničí Petr Drulák vidí nebezpečí vypuknutí konfliktu v tomtéž – v nefunkčních institucích: „Největšími hrozbami jsou slabé instituce a vnitřní konflikty. Oslabená společnost se může snadno stát obětí vnější agrese, jako se to stalo Ukrajině.“
Ale Drulák dovozuje explicitně pro Česko, že i přes pochybnosti, které můžeme mít, je naše domácí (demokratické mechanismy, právní stát) i mezinárodní (NATO, EU) institucionální zakotvení poměrně pevné – dává střednědobé záruky. Ovšem dodává, že „v dlouhém období je možné téměř všechno“.
Naše domácí i mezinárodní institucionální zakotvení je podle Druláka poměrně pevné – dává střednědobé záruky |
Jsou ale naše stávající institucionální rámce („západní“) opravdovou zárukou? Jsou výjimečně odolné? Politolog Michael Romancov mluví v dané souvislosti o nebezpečné iluzi: „Obávám se, že představa jakékoli společnosti, kultury, civilizace o své výjimečnosti – v tomto případě například schopnosti vyhnout se fyzickému střetu a nepřipustit rozpoutání násilí – je dosti iluzorní.“
Skepsi vyjadřuje i sociolog Ondřej Císař, když říká, že příčiny pro vypuknutí konfliktu (historické, geopolitické, institucionální) „se mohou vyskytnout v zásadě kdekoli, a aktivovat tak původně téměř neviditelné animozity a třecí plochy. I strategii diferenciace, kterou se společenství (nebo přesněji: elity a média) snaží ukázat, že ‚tohle by se u nás nikdy nemohlo stát‘, můžeme považovat za relativně univerzální společenský mechanismus. Když se podíváme na Balkán, tak bychom ho v devadesátých letech našli například v Bulharsku nebo Rumunsku, které se tehdy v období před vstupem do EU všemi silami snažily ukázat, že leží (kulturně) někde jinde než na tehdy notoricky konfliktním balkánském poloostrově.“
Argument mládí neobstojí
Je slyšet ještě jiný typ argumentů proti válce v našem prostoru, založený na demografii. Například v předvečer první světové války byl evropský věkový medián mírně přes 20 let. V dnešní Sýrii je 22 let. V Gaze (věkový medián 18 let) žije 189 tisíc lidí ve věku 15 až 24 let a jen 30 tisíc mezi 55 a 64 – jen málokdo z mladých obyvatel Gazy má vyhlídky na civilní zaměstnání po svých otcích a praotcích. Dnešní země Evropské unie jsou na tom ale radikálně jinak, věkový medián se pohybuje od 35 let (Irsko) do 44 (Itálie, Německo).
Například ekonom Pavel Kohout v sobotních LN z takových čísel vyvozuje: „Velký počet mladých chudých mužů s vysokou hladinou testosteronu zato bez valného vzdělání a velkého uplatnění je zaručený recept na problém.“ Jinými slovy: bohatí evropští starci se do války nepoženou. Jak s tím ale jde dohromady třeba věkový medián na Ukrajině – přes 38 let? Anebo třeba války v bývalé Jugoslávii? Či zostřující se spory mezi Japonskem (země s jedním z nejvyšších věkových mediánů) a Čínou?
Západ podle Borise Budena vytěsnil vlastní traumatickou minulost do oblasti kulturní jinakosti |
Když jsem o podobných věcech debatoval s chorvatským filozofem a kulturním kritikem Borisem Budenem, definoval euroatlantickou civilizaci jako ideologicky zkonstruovaný ahistorický prostor. Západ podle něj vytěsnil vlastní traumatickou minulost do oblasti kulturní jinakosti. I nacismus a komunismus si díky tomu můžeme představovat jako něco neevropského, nezápadního, cizího, jako formy vlády náležející jiné kultuře.
Jsou pro nás barbarstvím (můžeme se o něm poučit v muzeích zobrazujících čiré zlo), které přišlo odjinud, které na čas sice proniklo i do Evropy, ale nám vlastní „západní hodnoty“ prokázaly svou sílu a zlikvidovaly ho. Jak by mohl holokaust zneklidňovat Západ? Vždyť je projevem něčeho cizího, rovněž tak komunismus. Buden chápe taková vyhánění traumat mimo nás jako velmi nebezpečnou věc – mluví o destrukci historické zkušenosti.
Válka v exilu
Isidor Sevillský odvozoval pojem exsilium (vyhnanství) ze slov extra solum. Vyhnanství je vyhnanstvím z půdy, z rodné půdy, z vlastní země – vyhnanství ale nemusí znamenat jen fyzické vyhnání, může nabývat i metaforických významů. Spolu s traumaty nacismu a komunismu jsme z našeho prostoru (ze Západu) vyhnali i válku.
Spolu s traumaty nacismu a komunismu jsme z našeho prostoru vyhnali i válku |
Válka je pro nás něčím cizím, co se nás sice týká (může nás ovlivňovat leda jako barbar přicházející odjinud – denně jsme strašeni nebezpečím islámského terorismu nebo východním „arciďáblem“ Vladimirem Putinem), ale nedovedeme si představit, že bychom ji reálně zakusili jinak než prostřednictvím televizní obrazovky; a že by mohl válečný konflikt naleznout vhodné předpoklady i v nás samých.
Marie Antoinetta sice nikdy neřekla už zlidovělou větu „Když není chleba, ať tedy jedí koláče“, imaginární výrok ale přežil. Proč? Protože lidé v hloubi srdce cítili, že ztělesňuje niternější pravdu o době než historická fakta samotná. Možná, že současná euroatlantická civilizace je ztělesněním jiného imaginárního výroku, který může být za několik desítek let připsaný komukoli: „Válku už my na Západě známe jen z fotografií.“
