Před rokem Abú Bakr Baghdádí, šéf irácké frančízy al-Káidy, oznámil nejcennější akvizici uplynulých let – syrské militantní sítě Džabhatu’n-nusra (Fronta podpory) – pod novým názvem Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL). Formální spojení obou džihádistických uskupení však o několik dní později v dubnu 2013 odmítl emír Nusray Muhammad Džúlání.
Tento pokus o nepřátelské převzetí postupně vedl k rozkolu mezi těmito skupinami džihádistů na syrském území. A na přelomu let 2013 a 2014 vyústil v dvouměsíční intenzivní boje části islamistické opozice, pro niž je Sýrie domovem (Fronta podpory, Islámská fronta), s nomády soudobého džihádu (ISIL) odříznutými od místního zázemí, nerespektujícími místní obyvatele a nerozlišujícími, kde končí Sýrie a začíná Irák.
V polovině dubna 2014 je specifická dělba práce dvou velkých uskupení v Sýrii dobře vidět i na mapách. Uvedená koalice se pohybuje především v hustě osídlených oblastech severozápadní Sýrie a ovládá městské čtvrti v nejlidnatějším městě Aleppu. Islámský stát v Iráku a Levantě působí především podél pomyslné osy představované řekou Eufrat, přičemž daleko od velkých syrských měst má stejně jako starořímský bůh Janus dvě tváře – první se dívá do středního Iráku, druhá do východní Sýrie.
- Jak funguje tato frančíza al-Káídy, jež hostí nejvíc ze zhruba 15 tisíc zahraničních bojovníků, kteří se na jaře 2014 účastní syrské války?
- Odkud během roku 2013 do východní Sýrie přišla?
Mučení jako veřejná služba
Podle oficiální linie syrského režimu prezidenta Bašára Asada v Damašku, ministra zahraničí Mu’allima v Ženevě či třeba chargé d’affaires v Praze Ibráhíma Ibráhíma se konfliktu na straně opozice účastní bojovníci 83 národností, čímž se Sýrie stala cílem zahraniční agrese. Syrský prezident Asad ale nezmiňuje, že se v nedávné minulosti na vzniku současného džihádistického „Schengenu“ propojujícího Sýrii, Irák, Libanon a Jordánsko podílel nejen on sám, ale i zpravodajské služby, jež mu podléhají.
Mučení je jednou z mála veřejných služeb, které režim dynastie Asadů poskytoval a poskytuje vrchovatě
Ctitelé politických thrillerů si možná vzpomenou na americký film z roku 2007 Odvlečen, jemuž byl předlohou příběh syrsko-kanadského inženýra Máhira Arára zadrženého v roce 2002 na newyorském letišti Johna Fitzgeralda Kennedyho a obviněného z podpory terorismu. Po svém zatčení byl Arár v duchu politiky vlády prezidenta George W. Bushe, kterou časopis New Yorker v roce 2005 trefně označil za „outsourcované mučení“, odeslán do Ammánu a odtud převezen do konečné destinace Damašku.
Arár byl ze syrského vězení propuštěn po 374 dnech a poté, co se vrátil do Kanady, několikrát prohlásil, že v něm byl mučen. To nijak nepřekvapuje. Mučení je totiž jednou z mála veřejných služeb, které režim dynastie Asadů poskytoval a poskytuje vrchovatě. Překvapuje však spolupráce syrských a amerických úřadů v dosud tajemstvím zahaleném programu „mimořádného vydávání“, v jehož rámci má CIA na svém kontě několik set hodin leteckých převozů podezřelých z „terorismu“ do Egypta, Tádžikistánu nebo Maroka.
Podpora sunnitského odboje
Prezident Asad se na přelomu let 2002 a 2003, kdy vrcholily přípravy USA na invazi do Iráku, obával, že Bushovo mesiášství a neokonzervativní šílenství přivede americké jednotky dříve, nebo později i na syrské území. Proto se rozhodl této intervenci čelit stejně jako po roce 1985 jiné blízkovýchodní země – aktivováním, infiltrací a přesměrováním islamistické činnosti z vlastního území do oblastí, jež představují potenciální hrozbu.
Sýrie se v letech 2003 až 2007 stala významným uzlem a přestupní stanicí, odkud byl doplňován irácký sunnitský odboj
Irácký džihád rodící se okolo Abú Mus’aba Zarqáwího proto od začátku války živily skupiny mladíků přicházející do středního Iráku z Jordánska a Sýrie. Informace a statistiky americké armády z let 2004 až 2007 pravděpodobně záměrně podceňovaly význam jordánského napojení na irácký džihád – podle nich přicházelo do Iráku 80 až 90 procent zahraničních bojovníků ze Sýrie.
Mladí Saúdové, kteří v té době tvořili vedle domácích Iráčanů jádro sunnitského odboje, však cestovali spíše přes Ammán než Damašek. Mladí Alžířané, Libyjci, sunnitští Libanonci a Palestinci z libanonských utečeneckých táborů pak obvykle přes Sýrii. Podíl Syřanů v iráckém odboji se pohyboval okolo deseti procent, tedy zhruba tisíc. Stručně řečeno, Sýrie se v letech 2003 až 2007 stala významným uzlem a přestupní stanicí, odkud byl doplňován irácký sunnitský odboj.
Podivné propuštění džihádistů
Kvůli významné roli, kterou ve správě syrského státu a kontrole jeho obyvatel hrály zpravodajské služby, je nepředstavitelné, že se to dělo bez jejich vědomé či přímé spolupráce. Asadův režim exportu a reexportu domácích i zahraničních islámských aktivistů do Iráku umně využil k tomu, aby Američanům zkomplikoval přítomnost v této zemi, a tím odvrátil hrozbu intervence do Sýrie.
Asadovu režimu se politika umírněné podpory džihádistům vrátila podobně jako Američanům pomoc jejich první generaci bojující proti sovětům v Afghánistánu
Po každém odlivu však následuje příliv. A Asadovu režimu se politika umírněné podpory džihádistům bumerangově vrátila podobně jako Američanům pomoc jejich první generaci bojující proti sovětům v Afghánistánu. Jak naznačuje depeše americké ambasády v Damašku z roku 2010 zveřejněná serverem organizace WikiLeaks, někteří syrští navrátilci z iráckých bojišť zůstali na svobodě či útěku, jiní se vydali do Libanonu a další skončili ve vězení.
Ti v jedné velké věznici na sever od Damašku iniciovali v letech 2008 a 2009 tři velké vzpoury, navzdory tomu z ní byli těsně po vypuknutí syrského konfliktu na jaře 2011 díky amnestii Bašára Asada propuštěni. A v celách je téměř vzápětí vystřídalo několik set účastníků nenásilných protivládních demonstrací.
Role zpravodajských služeb
Americký odborník na Sýrii Joshua Landis ve své „hitparádě“ pěti nejvlivnějších osob syrské intifády upozornil, že tři hlavní velitele islamistických milicí v Sýrii – Hasana Abbúda, Zahrána Allúše a Ahmada Ísá Šajcha – spojuje společný pobyt ve věznici v Sajdnáji. Je možné je považovat za osoby, které nebyly syrským bezpečnostním složkám známy a nebyly s nimi v nějakém kontaktu? Lze se ubránit podezření, že byli na jaře 2011 propuštěni s tím, že je jejich životní zkušenosti přinutí vrátit se k ozbrojenému boji, a tedy i proto, aby přispěli k militarizaci a následné diskreditaci opozičního hnutí?
Nakolik nejradikálnějšími islámskými aktivisty v blízkovýchodních zemích úmyslně i neúmyslně manipulují místní zpravodajské služby?
Tyto informace by sice mohli uvítat příznivci konspiračních teorií – tedy kromě těch, pro něž je obětí konspirace výhradně syrský prezident Asad a jeho ekipa –, ale v jejich pozadí se skrývá hlubší problém. Arabská veřejnost i třeba nejvýznamnější francouzští arabisté už téměř 20 let intenzivně diskutují, nakolik nejradikálnějšími islámskými aktivisty v blízkovýchodních zemích úmyslně i neúmyslně manipulují místní zpravodajské služby.
Odpověď je stejně nejednoznačná jako lidský život, jenž je občas spojený se Sofiinými volbami, jež vynuceně, anebo nevědomky slouží cílům někoho jiného. Je-li však člověk v jedné severoafrické zemi nečekaně konfrontován s detailní vzpomínkou bývalého radikála včetně konkrétních jmen, otázka manipulace a autonomního jednání mu zůstane navždy rozostřená. Jak je tomu v případě současného syrského džihádu?
Chybná rétorika
Použijme na okamžik módní spojení uplynulých týdnů – reverzní tok. Syrský džihád, zejména v jeho podobě ztělesněné Islámským státem v Iráku a Levantě, je přesně tímto zpětným pohybem po cestičkách vyšlapaných v letech 2003 až 2007 s plným vědomím damašského režimu z Libanonu a Sýrie do Iráku.
Rétorika, dle níž blízkovýchodní režimy představují sekulární „štíty“ proti radikálnímu islámu, je chybná
Historie nejradikálnějších džihádistických uskupení působících v současné syrské válce je mnohem delší, než tvrdí Asadova média a diplomatická mašinerie. Sahá do roku 2003, kdy je aktivoval a využil Asadův režim k „vietnamizaci“ americké přítomnosti v Iráku. Je tedy udržitelné tvrzení, které Asadova propaganda s pomocí svých sympatizantů šíří? Může Asadův režim chránit „nábožensky tolerantní“ Sýrii před „teroristy“, pokud tyto „teroristické“ sítě svou politikou pomohl před nedávnem přivést v Mezopotámii na svět?
Rétorika, dle níž blízkovýchodní režimy představují sekulární „štíty“ proti radikálnímu islámu, je chybná, protože vychází z předpokladu, že mezi těmito režimy a džihádistickými sítěmi existuje vysoká zeď. Kontakty však existovaly a existují, přičemž o jejich formách, infiltracích či mučením vynucené spolupráci dosud víme málo.
Shoda armády a uskupení
Syrská opozice, ozbrojená i civilní, si během podzimu 2013 shody Asadovy armády a džihádistických uskupení začala všímat a ve zjitřené atmosféře každodenního násilí a bojů ji zdůrazňovat a občas zveličovat. Asadův režim sice s ISIL přímo a koordinovaně nespolupracuje, ale je třeba si všímat detailů a ptát se, co se za nimi skrývá.
Syrská opozice si během podzimu 2013 shody Asadovy armády a džihádistických uskupení začala všímat a v atmosféře násilí ji zdůrazňovat a občas zveličovat
Například toho, že Asadovy armádní letectvo jen minimálně intenzivně útočí na sídla ve východní Sýrii, která ovládá „zahraniční“ ISIL, přičemž programově a systematicky bombarduje městské čtvrtě v severní Sýrii, jež kontrolují převážně domácí islamisté a autonomní místní správa.
Vysvětlení nepochybně spočívá nejen ve vedení války, ale i v charakteru syrského území. Zatímco Aleppo považovala buržoazie syrských měst za centrum státu, povodí Eufratu či města Raqqa a Dejr ez-Zor pro ni byly nekulturním „vidlákovem“, řídce osídlenou periferií, která nemá valný strategický význam.
Skromná syrská ropná pole se však nacházejí právě v této oblasti. A jejich kontrola a postupné osvojování primitivních metod rafinace byly v roce 2013 příčinou několika obchodních dohod ISIL a Fronty podpory na jedné straně a syrského státu na druhé. Ani to by však nemělo překvapovat. Z historického hlediska je totiž válka – syrskou nevyjímaje – gigantickým nástrojem k akumulaci kapitálu a zisky se v ní rodí i ve spolupráci s nepřítelem.
Vzhledem k české neochotě více přemýšlet o syrském problému a k lehkovážnému tvrzení, že Asadův režim představuje štít proti nenávisti a netoleranci radikálního islámu, je třeba zmínit heslo, jež od konce loňského roku opakuje stále víc Syřanů v severní Sýrii, mimo ni i v utečeneckých táborech: Asad wa Da’iš wáhed“ – Asad a ISIL jsou totéž. A to nejen pokud jde o používané násilí, ale i o to, jak zabránit méně násilné současnosti.
