Svoboda slova je v Německu jen iluzí. Přední novináři jsou jen loutkami v rukou amerických tajných služeb a lobbistických organizací. Své čtenáře systematicky obelhávají a bezostyšně manipulují s informacemi. Propagandisticky štvou do války proti Rusku. To jsou hlavní teze bývalého novináře Uda Ulfkotteho, který nedávno rozvířil německou veřejnou debatou svou novou knihou Gekaufte Journalisten (Koupení novináři).
Její podtitul Wie Politiker, Geheimdienste und Hochfinanz Deutschlands Massenmedien lenken (Jak politici, tajné služby a velcí finančníci řídí německá masová média) podle Ulfkotteho pravdivě zobrazuje skutečné poměry ve světě německých žurnalistů. A to jako vůbec první – díky pohledu „zevnitř“. Ulfkotteho útočný styl a prvoplánové provokace, které lze ve věcné debatě snadno vyvrátit, však nejsou pravým problémem. Zajímavější je spíše reakce veřejnosti a nejvlivnějších médií na knihu.
Nežádoucí bezplatná publicita
Udo Ulfkotte, který 17 let pracoval pro prestižní deník Frankfurter Allgemeine Zeitung, ve více než 300stránkovém díle detailně rozebírá, jak se dlouhá léta ve svém povolání nechal uplácet a instruovat tajnými službami. Z toho, že tak (údajně) sám postupoval, vyvozuje, že stejně nebo podobně pracuje většina jeho novinářských kolegů. A nezdráhá se je jmenovitě obvinit.
Převážil názor, že recenze brakové literatury se nezveřejňují a Ulfkottemu není třeba poskytovat další bezplatnou publicitu |
„Ulfkotteho tvrzení jsou úplné nesmysly, jsou zpracována tak prostě, že je ani nelze označit za spikleneckou teorii,“ zhodnotil pro ČESKOU POZICI úroveň sporné knihy redaktor časopisu Osteuropa Volker Weichsel.
O její vydání se postaralo nakladatelství Kopp, které se na odhalování „skrytých“ pravd specializuje. V jeho produkci se lze například dočíst, proč armáda zatajuje existenci UFO, jak farmaceutická lobby vystupuje proti rozšíření zázračného léku proti rakovině či proč ve skutečnosti zemřela lady Diana.
Z tohoto hlediska se nelze divit, že se vlivné deníky a veřejnoprávní média zpočátku snažily knihu spíše opomíjet. Převážil názor, že recenze brakové literatury se nezveřejňují a Ulfkottemu není třeba poskytovat další bezplatnou publicitu.
Ignorování nepomohlo
Ulfkotte si však jejich mlčení vyložil po svém – vydavatelé novin se jeho knihy bojí. A dokonce prý zorganizovali tajnou schůzku ve Frankfurtu nad Mohanem, na které se domluvili, že se aféru budou snažit co nejdříve ututlat. To by přesně odpovídalo Ulfkotteho představám o všudypřítomném novinářském spiknutí.
Zdá se, že by bylo moudřejší skandální knihu nepřecházet mlčením, ale spíše ji dopodrobna kriticky rozebrat |
Sázka na ignorování ale nevyšla. Ulfkotteho kniha se zřejmě velmi dobře trefila do ducha doby a během pár týdnů se vyšplhala na desáté místo žebříčku nejprodávanějších populárně naučných publikací týdeníku Der Spiegel.
Ze zpětného pohledu se zdá, že by bylo moudřejší skandální knihu nepřecházet mlčením, ale spíše ji dopodrobna kriticky rozebrat. Třeba jak na zpravodajském portálu Krautreporter učinil uznávaný znalec německé mediální scény Stefan Niggemeier. Ten spolehlivě doložil, že Ulfkotte nedokáže rozlišovat mezi pravdou a fikcí, protiřečí si, úmyslně překrucuje statistiky a záměrně nepřesně uvádí zdroje.
Jak je ale možné, že si knihu navzdory „bojkotu“ vlivných novin a televizních stanic koupilo tolik Němců? „Ve znejistělé společnosti existuje poptávka po spikleneckých teoriích,“ vysvětlil pro ČESKOU POZICI komerční úspěch knihy Volker Weichsel. Část lidí má zkrátka pocit, že světu kolem sebe nerozumí a že jim mainstreamová média předkládají jen určitou, pečlivě vymezenou část reality.
Ovládání USA
„Německá média jsou jen prodlouženou rukou tiskového odboru NATO,“ tvrdí Ulfkotte. A dodává, že je ovládá tajná služba CIA a vlivné americké lobbistické organizace. Někteří jeho spoluobčané, znepokojení tlakem na větší (i vojenské) zapojení Německa do světové politiky po boku USA a dalších spojenců, mu přitakávají.
Podle Ulfkotteho jsou německá média jen prodlouženou rukou tiskového odboru NATO |
Podle Weichsela nemají tyto antiamerické hlasy silné postavení v německé společnosti jako celku, často ale zaznívají z komentářů pod články na internetu či v online debatních fórech, kde (většinou anonymně) vystupují politicky i jinak frustrovaní jedinci.
Jejich reakce stejně jako Ulfkotteho texty nezmiňují, že západní mediální trh je otevřený a díky internetu a svobodnému toku informací na něj může vstoupit prakticky každý. Naopak z nich často „trčí“ věty jako vystřižené ze sovětských propagandistických tiskovin. Hovoří se v nich o „vládě ideového monopolu kapitálu“, „válečném štváčství proti Rusku“ či o „omezování volného toku informací“.
Diskuse o novinářské etice
Ideová blízkost těchto autorů s Putinovým režimem může vyvolávat dojem, že jednají v zájmu Kremlu, možná jsou jím přímo podporováni. Podle Weichsela však jdou podobné úvahy příliš daleko. Rusko prý může pomoci některé názory zviditelnit, nemůže je ale samo generovat.
Ulfkotte svou provokativní knihou podnítil diskusi o novinářské etice, která s novými médii a technickými možnostmi čelí novým výzvám |
„Rusko se za vynaložení nemalých finančních prostředků snaží pomocí mediální agentury Rossija Segodňa podobné nálady podporovat. Tento vliv ale nesmíme přeceňovat. Nesmíme s opačnými znaménky udělat stejnou chybu jako Ulfkotte – za každým názorem, který odpovídá tomu moskevskému, vidět vliv Moskvy,“ uzavírá Weichsel. Realita není černobílá.
Ulfkotte svou provokativní knihou podnítil diskusi o novinářské etice, která s novými médii a technickými možnostmi čelí novým výzvám. Správně upozornil, že se někteří žurnalisté v honbě za senzací nenamáhají ověřovat své zdroje, až příliš často podléhají vlivu mocných a přijímají pochybná pozvání či ocenění. Škoda jen, že toto téma neotevřel někdo důvěryhodnější – debata a její závěry mohly být mnohem zajímavější.
