V Sýrii se ve druhé polovině roku 2011 stal velmi populární úryvek z manifestu „Povaha despocie“ významného syrského obrozeneckého myslitele konce 19. století Abdurahmána al-Kawákibího. Nastiňuje v něm osud despotického státu, jenž na konci roku 2011 v Sýrii zněl až příliš prorocky:
„Zhroucení despotického státu nezasáhne jen tyrany, ale přinese zmar celé zemi, lidem, domům. Despotický stát totiž ve své agónii rozdává zuřivě rány, jedná jako slon v porcelánu. Předtím než se stane minulostí, drtí sebe, zemi i její obyvatele.
Jako by si lidé nakonec zasloužili zaplatit za své dlouhé mlčení k útlaku, za ochotu přijmout podrobení a tyranii. Za to, že nebyli schopní ocenit význam verše z Koránu: ,A bojte se rozbroje, jenž nepostihuje výlučně jen ty, kdož z vás jsou nespravedliví! A vězte, že Bůh je strašný ve svém trestání!‘“
Od 15. března 2011, začátku války v Sýrii, do letošního 10. prosince – za necelé tři roky –, se z této země stala možná nejrozsáhlejší, lidmi způsobená tragédie 21. století. Sýrie, paradoxně v Den lidských práv, vstoupí do druhého tisíce dní ve znamení občanského konfliktu.
- Má při této příležitosti smysl hledat etický postoj k syrské válce?
- Mají být Evropané, přinejmenším ti, kteří se o konflikt zajímají, jen nekompromisně analytičtí a snažit se pochopit a objasnit i situace, které společnost posunují za hranice vlastních tabu?
- Je násilí univerzální, nebo je třeba nepřetržitě připomínat, že se v jeho formách zrcadlí spořádání společnosti – od nacistických koncentračních táborů organizovaných v duchu Fordovy masové průmyslové výroby v první polovině 20. století až po současný subsaharský stát Čad, kde lidé hovoří o válce jako o normální situaci, jejímž opakem není mír, ale období mezi jednou a druhou válkou?
- Nakolik se v syrském konfliktu odráží situace, v níž se v současnosti nacházejí nejen blízkovýchodní, ale i evropské společnosti, českou nevyjímaje?
Zásadní otázka
Konflikt a potenciální násilí existují v každé lidské společnosti. V některých zemích je tato energie svedena do bezpečných přístavů jak ve veřejném, tak v osobním životě. K pacifikaci společnosti slouží instituce natolik odlišné, jako jsou parlamentní volby, sociálně prostupné školství, kultura nakupování v obchodních centrech nebo koncert hynoucího hudebního žánru rock – vše, co utváří podhoubí moderního individualismu.
Arabské státy v oblasti Blízkého východu křehkost identit překrývaly vládou armády, represí, i hesly o nerozborné jednotě symbolizované lidem
V jiných zemích však tomu tak není. Zejména pak v těch, které z různých důvodů nemají vyřešenu zásadní otázku, jak skloubit národní, státní či náboženskou identitu s pluralitou společnosti. S výjimkou subsaharské Afriky není tato otázka nikde palčivější než na Blízkém východě. Arabské státy v této oblasti křehkost identit překrývaly nejen vládou armády, represí, ale i hesly o nerozborné jednotě symbolizované lidem.
Pravděpodobně žádná jiná země nevyznávala toto oficiální náboženství jednoty hlasitěji než baasistický Irák a baasistická Sýrie. Co jiného proto mohl syrský prezident Bašár Asad ve svém prvním veřejném projevu 31. března 2011 udělat než popřít, že v jeho společnosti může dřímat hněv a odpor k současnému pořádku a sáhnout po staré mantře arabských revolučních režimů – spiknutí ze zahraniční, klíčovému arabskému slovu al-muámara?
Spiknutí ze zahraničí
Tam, kde existuje jednota lidu, není konflikt možný. Proto musel být vnesen zvenku a musí být rozdrcen železnou pěstí. Je třeba si Asadova slova připomenout, protože tehdy ani v nejmenším nehovořil o zahraničních teroristech, které dnes nemalá část české společnosti považuje za synonymum pro každého, kdo se v Sýrii nachází mimo oficiální správu země.
A je třeba si také připomenout, že i ve druhém veřejném projevu 10. ledna 2012 syrský prezident za viníka války označil arabská a západní média a že slovo terorismus v něm zaznělo ve výrazně jiném kontextu než v jeho projevech v roce 2013. V čem tkví největší dosavadní vítězství Asadova režimu?
Tam, kde existuje jednota lidu, není konflikt možný. Proto musel být vnesen zvenku a musí být rozdrcen železnou pěstí.
V tom, že se z oftalmologa stal anesteziolog, který znecitlivěl evropské veřejné mínění díky vítězství v mezinárodní PR válce o definici syrské opozice. Asad zvítězil v označování opozice coby teroristů, kteří nemají nic společného se Sýrií, a přinesli do ní zmar zvnějšku.
Střet s guerillou
Syrská vláda poprvé na mezinárodní scéně předložila informace o přítomnosti zahraničních nomádských džihádistů v Sýrii Radě bezpečnosti OSN 22. listopadu 2012, kdy uvedla jména 142 osob zabitých v bojích se syrskou armádou od září do listopadu téhož roku. První detailní zprávy o příchodu zahraničních džihádistů do Sýrie jsou z jara 2012, více než rok po vypuknutí syrské intifády.
Všichni stoupenci nomádského džihádu aktivní v Sýrii v roce 2011 však byli Syřané. Svou brutální kariéru zahájili stejně jako před měsícem zabitý emír Džabhatu’n-nusra Abú Muhammad al-Gúlání ve středním Iráku v letech 2005 a 2006. A přivedla je se zastávkami ve fascinujícím libanonském městě Tripolisu, kolébce levantských sunnitských milicí, zpět do rodné země. Proč se první vlna zahraničních džihádistů objevila v Sýrii na jaře 2012?
K pochopení je třeba vědět, jak jsou aktivisté ozbrojeného džihádu verbovaní – kromě financí a logistiky je důležitá přítomnost aktuální velké kauzy. Na konci zimy 2012 to byla čtvrť Báb Amro v syrském městě Homs, v němž si armáda poprvé vyzkoušela taktiku boje proti guerille, již od té doby uplatňuje – neprodyšně uzavře město, drží ho pod občasnou palbou dělostřelectva a letectva a nechá opoziční ozbrojence terorizovat místní obyvatele. Důsledkem jsou oběti mezi civilisty i ozbrojenci, hromadný exodus a v minulých měsících v některých oblastech také opětovný příklon obyvatel k vládní straně.
Syrská armáda nevede úspěšně válku s guerillou dle Irákem inspirovaného manuálu americké armády FM3-24, ale na základě taktiky, kterou libanonský architekt a příležitostný bloger Karl Sharro s černým humorem popsal ve svém příspěvku „Chyťte králíka: mezinárodní mistrovství tajných služeb“, a v kombinovaném duchu Ruska a Sýrie.
Opravdu zahraniční ozbrojená opozice?
V první polovině roku 2012 bojovalo v Sýrii zhruba 700 až 1400 zahraničních džihádistů. Do začátku léta roku 2013 se jejich počet zvýšil na šest tisíc mužů (a několik žen). Podobně jako v případě homské čtvrti Báb Amro nepřekvapuje, že nejnovější jejich velká vlna následovala po chemickém útoku na okrajové čtvrti Damašku na konci srpna 2013. Dle mého konzervativního odhadu je v Sýrii na začátku prosince mezi devíti a deseti tisíci zahraničních džihádistů.
Thomas Hegghammer, excelentní norský znalec džihádistického podsvětí, jenž byl v roce 2004 první, kdo na fórech džihádu zachytil popis plánu útoku na madridské nádraží Atocha, mezi džihádisty identifikoval 1100 až 1700 občanů evropských zemí, kteří se do Sýrie vydali v rámci džihádistické turistiky. (Mimochodem, španělské občanské války se ve třicátých letech 20. století účastnilo 32 tisíc interbrigadistů.) Celkový počet členů ozbrojené opozice v Sýrii se však pohybuje okolo 160 až 200 tisíc – roste a zase klesá.
- Je role zahraničních bojovníků skutečně natolik rozhodující, jak se Asadově propagandě podařilo přesvědčit evropskou veřejnost?
- Je syrské násilí výhradně dovozem z nekonkrétního zahraničí, nebo krutým důsledkem rozpadu baasistického státu okořeněného v minulém desetiletí „tržními reformami“ a oligarchizací syrského vládního aparátu?
Neválčící Syřané
Na opačné straně, v syrské armádě, bojuje podle agentury AFP z konce srpna zhruba 180 tisíc mužů, 60 procent oproti roku 2009. Analýza agentury je však v jedné věci nepřesná. Pokles vojáků není ani tolik kvůli dezercím jako tomu, že Asadovo velení do bojů posílá jen ty jednotky, jejichž velitelé jsou s vedením státu spojení konfesními i rodinnými vazbami. Proto v něm najdeme nejen alavity, ale i syrské sunnity. Navzdory propagandě, dle níž syrský režim chrání konfesní menšiny, v nejužším vojenském a zpravodajském velení Asadova režimu není od července 2012 pravděpodobně žádný křesťan.
Více než 19 milionů Syřanů neválčí, navzdory tomu se nachází v sevření režimu a opozičních milicí
Kolik lidí se tedy na obou stranách aktivně účastní války? Jejich počet sice střídavě klesá a roste, ale celkově – včetně protipovstalecké domobrany, Sil národní obrany (zhruba sto tisíc) a kurdské milice YPG (přibližně 40 tisíc) – se pohybuje okolo půl milionu. Humanitární organizace European Community Humanitarian Office k 17. říjnu tohoto roku v Sýrii registrovala 4,25 milionu vnitřně vysídlených a 2,18 milionu Syřanů v zahraničí.
Odečteme-li z celkového počtu 22,5 milionu obyvatel země dva miliony uprchlíků do zahraničí, zbývá 20 milionů Syřanů, kteří žijí a živoří v Sýrii. Půl milionu z nich je ve zbrani. Více než 19 milionů tedy neválčí, navzdory tomu se nachází v sevření režimu a opozičních milicí. Není v Česku tolik oblíbená zkratka, že prezident Asad bojuje s teroristy plivnutím do tváře 19 milionům Syřanů?
Internacionalizace a individualismus
Tragédie syrské války dle mne spočívá v její neustálé interpretaci v mezinárodních souvislostech. Jakkoliv je pro každou společnost, v níž se odehrává občanská válka, zdrcující vědomí, že násilí nepřichází od vzdálených, ale blízkých lidí, nakonec si musí najít způsob, jak se s touto skutečností vyrovnat.
Možná ještě větší tragédií však je, že se syrská válka odehrává v letech, kdy se stále vyššímu počtu lidí, Česko nevyjímaje, zdá, že se svět pohybuje na tekutých píscích, ve kterých se není čeho zachytit. Prezident Asad a jeho vláda neustále opakují, že syrskou válku podněcují síly ze zahraničí.
- Může však být v době, kdy je ve světě vše – od partnerských vztahů přes zaměstnání lidí až po zboží a peníze – internacionalizované, válka jiná než internacionalizovaná?
- Proč se rozhořčujeme nad tím, že syrskou válku ovlivňuje tolik hráčů, kteří jednají jen na základě individuálních postojů a bez jakékoliv vazby k nějakému místu a státu – zahraniční džihádisté, příslušníci Hizballáhu a iráckých milicí či salafijští kuvajtší šejchové financující opozici –, když duchem doby v letech 1979 až 2008 bylo nikam nepatřit, nemít kořeny?
- Proč jsou džihádisté, kteří v minulém desetiletí získali zahraniční zkušenosti, v Sýrii nejbrutálnější? Není to proto, že v ní nemají žádné rodinné a lidské vazby, které kvůli obavám z odvety alespoň částečně ve válce brzdí jednání?
Syrský konflikt je občanskou válkou v době individualismu. Lze k ní zaujmout nějaký hodnotící postoj?
Minuta ticha
Islamistické oddíly letos na začátku srpna zmasakrovaly několik alavitských vesnic v horách východně od přístavu Latákija. Na drastickém videu „Bitva o osvobození pobřeží – vesnice Bárúda“ je v krátkém čase šesti minut pěti vteřin vidět nemohoucí starší paní Šámíje Alí Darwíšovou. Pohybuje se o berlích a se strachem v očích hovoří k muži, ve kterém se později podařilo identifikovat Maročana Ibráhíma bin Šakrána, bývalého vězně z Guantánama, jehož americké úřady znaly už v roce 2003.
Na videu doprovází letmý pohled, který Šámíje na bin Šakrána upřela, věta, že ženy a děti z vesnice jsou „u nás v bezpečí“. Když se její manžel, který v době masakru nebyl doma, o několik dní později do vesnice vrátil, našel ji společně se synem zavražděnou a pohřbenou na zahradě za domem.
O čtyři měsíce později syrské vládní letectvo o dvě stě kilometrů na severovýchod bombarduje městečko al-Báb. Po jednom z útoků vynesli lidé z domu zraněné a mrtvé čtyři děti. Věnujme Syřanům v tisící den války alespoň soukromě minutu ticha.
