Expremiér Mirek Topolánek dal velký nářek nad prvoinstančním odsouzením exposlance Petra Wolfa. Tento původně sociální demokrat kdysi svým hlasem podržel Topolánkovu vládu. Nyní dostal pět let za rozkrádačku, nebo co. Podle Topolánka ty dvě věci souvisejí. Taky logika.
Topolánek kvílí nad Wolfem „Když se kácí les, lítají třísky?“ a nasazuje hrdinný tón obhájce nespravedlivě stíhaného. A hned dává k lepšímu anekdotu na téma (ne)spravedlnost za komunistického prezidenta Novotného. Načasování má ale horší, vhodnou dobu prošvihl nejméně o čtvrt století. Tehdá by mu to slušelo lépe, zastávat se nespravedlivě stíhaných, ale to on asi neměl čas, hrál si na vojáčky a podobně. Nyní si kasá rukávy a odhaluje hruď a nastavuje čelo, na němž by mu zřejmě podle jeho mínění slušela mučednická koruna. Zase všechno špatně. Nikdo ho nepersekvuje, všichni mu ten žalozpěv rádi ocitují, a nehrozí mu přitom ani facička.
Varianta poetická
Kdoví, zda ten nářek psal Topolánek za střízliva. Dalíkův text to asi není, navzdory ustřelené historické paralele, protože Dalík je sice používal, ale opatrněji (viz jeho metafora s Bormannem). Nepoznáváme však ani Topolánkův slovník. Tento má poeticky temný vzlet: „světlonoši jásají“, „hlídacím šelmám mediokracie kape z tlamy krev“. Objevuje se dokonce „výbor pro nečeskou činnost“, nastává „hon na čarodějnice“, a to „pod prapory novodobé revoluce“.
Vypadá to, že se Topolánek propil zpátky do slovníku svých vojenských let. Anebo ještě dál, až se objevila pod slupkou krobiána poetická duše. Poslyšte, toto je dobré: „Noví mocní a mocí nemocní se chtějí očistit obětí bezmocných.“ To už je fakt síla. Své úplné odtržení od skutečnosti dokázal zpracovat docela surreálně! Pak mu však došlo poetické výrazivo, takže následně už jen blouzní o zoufalých vyděděncích (Wolf) a o seriózní a nezávislé (Renátě) Vesecké.
Nezapomeňme na Selvina
Připusťme, že Topolánek byl bona fide zpit vidinou mučednické koruny, když se už za své zásluhy o stát nedočkal vděku. Měl by však dát pozor, než zatlačí na pilu, jestli není spuštěná. Aby se nestal místo mučedníka trapným.
Trochu povinné četby by mu neuškodilo. Karel Čapek napsal povídku „Spravedlnost pro Selvina“. Matka odsouzeného vraha v ní bojuje za synovo osvobození. Vyhlédne si nenápadného, leč skrytě ambiciózního a ješitného literáta. Ten spustí kampaň, jejímiž znaky jsou pruhovaná šála a heslo „Nemohu mlčet“. Vraha nakonec pod vlivem celosvětové kampaně osvobodí a ten se na spisovatele nalepí. Když se ho pak spisovatel chce zbavit, sdělí mu sladké tajemství, že je ve skutečnosti vrahem, a začne ho vydírat, že se na veřejnosti přizná. On by se sice vrátil do vězení, ale spisovatele by to ztrapnilo tak, že by se mohl jít oběsit. A tak onen slepenec vztahů putuje až k závěru povídky. A nám nezbývá, než pointovat: Je opravdu jen náhoda, že Topolánek končí své kvílení výkřikem „Proto mlčet nesmím a nebudu!“?
Varianta prozaická
Je však možné, dokonce pravděpodobnější, že Topolánek byl zpit reálně. Třeba totiž Wolfovi něco slíbil a svému slovu nedostál. To by se mohlo – třeba – týkat ochrany Wolfových šmé výměnou za jeho podržtaškový hlas, jímž zachránil Topolánkovu vládu. A teď třeba Topolánkovi došlo, že když těch pět let „natvrdo“ přijde Wolfovi líto, mohl by se rozpovídat, třeba o tom, že proč zrovna on a nikoliv ten či onen. A to by mohlo být zle, moc zle.
