Strmá asfaltka vedoucí do městečka jménem Montalcino se pomalu ztrácí v nízko ležících mracích. Je třeba zpomalit, a tak mám čas vybavit si, co jsem se dočetl o historii tohoto kraje: po staletí tudy vedla takzvaná Via Francigena neboli do Říma směřující poutní cesta, jejíž památku dodnes střeží někdejší špitály a útulky. To, proč na tento příkrý kopec šplhali poutníci a pocestní, však mělo ještě jeden nezanedbatelný důvod: a sice tradici zdejšího vynikajícího vína, která se šířila doslova od úst k ústům.
První dochované písemné zmínky hovoří o roční produkci 5750 sudů, což odpovídá zhruba 700 tisícům dnešních lahví. Ve stejných pramenech nalezneme mezi objednavateli dokonce i anglický královský dvůr. Nejslavnějším druhem vína je dnes Brunello, které se však objevilo až o hodně později, a sice koncem 19. století. Stejně jako celá řada jeho věhlasných druhů vzniká i toto víno z odrůdy jménem Sangiovese, přičemž je jednou z přírodních záhad, že sotva sto kilometrů odtud, v regionu Emilia, plodí tato réva pouze dobré, celkem průměrné víno, zatímco zde, na půdě toskánské, dosahuje mimořádných výsledků. Své jméno dostalo Brunello podle lehce narudlé, tmavě hnědé barvy.
Dozrává v sudech čtyři roky
Při procházce uličkami Montalcina, které člověku připomínají alpská městečka, mě víno hned staví do nelehké situace. Jsem totiž nucen si vybrat. Už při letmém pohledu do nápojového lístku v překrásné kavárně na hlavním náměstí okamžitě zjišťuji, že nejdražším vínem je tu Rosso di Montalcino. Ovšem najde se tu ještě jeden dražší mok: Brunello! Upřímně řečeno mi proběhne hlavou, že by snad bývalo bylo lepší zastavit u některé z bezpočtu vinic rozkládajících se podél příkré příjezdové cesty, kde by mě možná pozvali i na degustaci, ale teď už je to jedno. Teď už jsem tady, přímo v jámě lvové, v nejpřepychovější místní kavárně, tak tedy budiž, objednávám si Brunello! Výsledkem je poklidné popíjení, trvající dobře dvacet minut. S podobným vínem se totiž člověk musí „poprat“. Není to žádný lehký aperitiv, co by do sebe člověk jen tak obrátil, bohatá škála chutí a hluboké esence si vyžadují delší zahloubání. Není náhoda, že podle zdejších pravidel dozrává v sudech celé čtyři roky. Po tomto mimořádném nápoji už může přijít na řadu krátká procházka, při níž si provětráme hlavu, než se vydáme znovu na cestu, směr jihozápad, do rodného kraje jiného slovutného červeného vína jménem Sassicaia.
Zatímco Brunello je triumfem italské vinné révy, zdejší věhlasné víno Sassicaia vzniká z odrůdy Cabernet Sauvignon, původem z regionu Bordeaux. Podle místní legendy se nejprve vyrábělo jen na jednom zdejším velkostatku. |
Další má zastávka je už skoro u moře. Nacházím se v Bolgheri, pod slavnými cypřiši, a kam oko dohlédne, všude se rozkládají vinice. Zatímco Brunello je triumfem italské vinné révy, zdejší věhlasné víno Sassicaia vzniká z odrůdy Cabernet Sauvignon, původem z regionu Bordeaux. Podle místní legendy se nejprve vyrábělo jen na jednom zdejším velkostatku, kde se rok od roku zdokonalovalo, přičemž po celé první půlstoletí prozařovalo svým rubínovým jasem pouze večery baronů z rodu della Rocchetta. Teprve koncem 60. let, konkrétně v roce 1968, byl světové veřejnosti představen první ročník vína Sassicaia, jenž byl však podle zlých jazyků výběrem toho nejlepšího z produkce tří let, sestaveným s přihlédnutím k tradičním rodovým postupům i znalostem moderní enologie.
Mimochodem, tímto vínem byl posedlý jeden můj čínský kolega a přítel, jenž se často nechával slyšet, jak rád by po večerech popíjel nějaké věhlasné víno, jako je třeba Sassicaia. Obzvláštní potěšení by mu působila skutečnost, že před ním stojí lahev v hodnotě nejméně sto eur. To vše mi obvykle vypravoval, když jsme v některém z milánských bufetů žvýkali své sendviče k obědu. Abych se přiznal, tenkrát jsem ho považoval trochu za snoba, který jak už to bývá, pěje chválu na něco, co v Číně nemají. Dnes mu však musím dát za pravdu, neboť si skutečně uměl dobře vybrat! Nejlevnější lahev vína Sassicaia, pěstovaného na kamenité toskánské půdě nedaleko pobřeží, letos začíná na 130 eurech a figuruje na těch nejlepších vinařských soutěžích, ať už se konají kdekoliv. I tady v Bolgheri se tedy sluší vypít si aspoň sklenku onoho slavného moku - třeba jen tak, na zdraví mého kamaráda Willyho.
A jaké že z toho všeho plyne poučení? Snad jen to, že Toskánsko se svými kopečky, baštami a městečky je skutečným rájem na zemi, a to i tehdy, když člověk pije pouze vodu. Ovšem dostane-li se mu do butelky dokonce i víno, a ještě k tomu některé z těch lepších, pak se tato pohádková krajina pozvedá, jak říkají právě Číňané, až na úroveň říše středu, přímo kamsi mezi nebe a zemi.
