Trafačka: Osm let totální improvizace

Na místě Trafačky bude realizován nový developerský záměr. Z pražské mapy zmizí se začátkem roku 2015 jedno z důležitých center nezávislé kultury spojené s libeňskou adresou Kurta Konráda 1. O bilanční pohled na chod Trafačky, o tom, co a v jakých podmínkách se tu podařilo za osm let její činnosti, stejně jako o výhledech do budoucna požádal nezávislý kurátor, výtvarný kritik a teoretik Petr Vaňous (1975) produkční a kurátorku Blanku Čermákovou (1979) a umělce Jana Kalába (1978) a Michala Cimalu (1975).

VAŇOUS: Kdy a jak vznikla myšlenka založit a provozovat Trafačku?

Produkční a kurátorka Blanka Čermáková.

ČERMÁKOVÁ: Po tom, co Honza Kaláb ukončil roku 2006 studia na AVU a hledal ateliér, dostal od svého sběratele klíče od prostoru, který byl překvapivě velký a umožňoval víc, než si kdokoli na začátku dokázal přestavit. Honza díky své velkorysosti přizval pár kamarádů své generace se stejnou potřebou pracovního prostoru, a dal tak dohromady skupinku zakládajících umělců (Jakub Nepraš, Michal Cimala, Martin Káňa a Roman Týc). Mne přizvali dva měsíce po tom, kdy zjistili, že z jednoho prostoru, který uvnitř objevili, by byla po několika drobnějších úpravách pěkná galerie. Chtěli mít u sebe někoho, kdo by jim pomáhal s organizací, aby si mohli vedle toho v klidu pracovat na svém.

CIMALA: V roce 2006 objevil halu Trafačky a přilehlý dům Honza Kaláb. Napadlo ho, že by tam mohlo vzniknout společenství ateliérů. Oslovil kamarády, a protože hala byla inspirativní, věci se daly do pohybu. Nejdřív přišli Michal Dvořák, Roman Týc, Jakub Nepraš, a poté, co odešel Michal Dvořák a uvolnil se mini prostor v prvním patře, přišel jsem já.

KALÁB: No, já bych spíš řekl, že jsme si až teprve v průběhu času uvědomili, že jsme založili Trafačku a provozujeme ji. Po diplomování na AVU jsme hledali s Kubou Neprašem ateliéry. Já našel jen velkou prázdnou halu, a jelikož nic lepšího nebylo, tak jsme oslovili ještě další kámoše a začali v ní pomalu fungovat. Na něco jako kulturní centrum nebo galerii jsme neměli ani pomyšlení. To všechno se vyvinulo nějak přirozeně. Tak, jak si o to Trafačka říkala.

VAŇOUS: Měl projekt od počátku nějakou jasnou koncepci, nebo spíše – vzhledem k nestabilním nájemním podmínkám – stavěl na improvizaci, která umožnila vytvořit specifickou strukturu aktivit, a zpětně tak dala celému projektu svébytný profil, v Čechách poměrně ojedinělý?

ČERMÁKOVÁ: Od počátku jsme byli limitováni v programu i hledání prostředků půlročními smlouvami. Ústně jsme měli příslib na dobu roku či dvou, ale smlouvy byly vždycky na šest měsíců, což nás dost výrazně omezovalo. Po čase jsme si na to zvykli, respektive se přizpůsobili podmínkám a plánovali pouze dočasně, investovali pouze ojediněle a prostředky sháněli nehledě na to, jestli ještě následující rok přežijeme, protože jinak bychom mohli připravovat jenom malé akce. Vnitřní struktura, vývoj a směřování, včetně jakéhosi zformalizování činností jsme vytvářeli postupně, jak nám to čas a energie dovolily.

KALÁB: Totální improvizace na základě momentálních podmínek.

Umělec Michal Cimala.

CIMALA: Všechno bylo limitované nájemní smlouvou se soukromým vlastníkem. Z toho vyplývalo, že jsme nemohli dlouhodobě plánovat, ani nic opravovat a přestavovat. Výhodou však bylo, že jsme akce i vlastní práci provozovali v atmosféře permanentního zániku. Směrodatný byl stres z toho, že celý podnik brzy skončí. Dělali jsme tedy pod tlakem, a to nakonec pozitivně ovlivňovalo a formovalo naši práci. K tomu patří i jistá dávka improvizace, práce s malými rozpočty na výstavy a jiné akce. Hodně nás to vyškolilo, dlužno dodat, že nebýt Blanky Čermákové jako naší manažerky, těžko bychom to dávali programově a organizačně dohromady.

VAŇOUS: Trafačka nebyla jenom galerie, ale také „alternativní a rezidenční prostor“. Na jakou alternativu se zaměřovala?

CIMALA: Trafo galerie vznikla v roce 2007. Otvírali jsme ji výstavou 5 + KK – nás pět plus Kurt Konrád, po kterém je pojmenována ulice, v níž se objekt nachází. Tématem výstavy byla teze: Ulice je byt a byt je ulice... Transformovali jsme různé objekty z ulice do interiéru v galerii. Každý přispěl jednou realizací. Je z toho katalog. Tímto krokem se nasměrovala galerie ke streetartu a umění, které vyrůstalo z graffiti. Většina z nás ale prošla akademickým vzděláním, došlo tedy k podnětnému názorovému mísení. Asi po dvou letech provozu jsme se dohodli na tom, že nechceme být úzkoprofiloví, a začali u nás vystavovat i autoři z jiných okruhů. Do programu vstoupili kurátoři, a tím se galerie posunula směrem k širšímu uměleckému publiku.

Umělec Jan Kaláb.

KALÁB: My se zaměřovali hlavně na to, co baví nás. Tu možnost svobody spojené s prostorem, ve kterém se může všechno, protože ho stejně zbourají, jsme se snažili distribuovat dál. To znamená – kamarádi, kamarádi kamarádů a tak dále. Z vnějšku se to může jevit jako alternativní, ale možná to byl jen důsledek konkrétní situace: Máme prostor, nikdo od nás nic nečeká, my nic moc nečekáme zvenčí a děláme si svoje.

ČERMÁKOVÁ: Pro nás byla alternativa k ostatním galeriím myšlena ve smyslu široké otevřenosti různým výtvarným směrům, s nepravidelným zaměřením na streetart a graffiti vzhledem k umělecké orientaci Honzy Kalába a následně i dalších rezidentů. Původně jsme oslovovali k vystavování spřátelené umělce, vlastní rezidenty, místní i zahraniční. Protože jsme jako jádro Trafačky měli dost blízké názory na kvalitu a druh umění a konceptuální umění nám moc neříká, tak jsme ho ani nevystavovali. Po čase jsme změnili výstavní plán a otevřeli jej zájemcům o prostor veřejnou výzvou, díky které galerií prošla další velká řada umělců, jež jsme sami osobně poznávali až při přípravě výstav.

VAŇOUS: Jaký měla rezidenční program? Jaké umělce oslovovala k tvůrčímu pobytu a co jim mohla nabídnout? Co naopak očekávala od pozvaných umělců?

Trafačka, leden 2015.

ČERMÁKOVÁ: Rezidenční ateliéry vznikly při přípravě prvního velkého mezinárodního festivalu Names, který jsme pořádali roku 2008. Od stejného vlastníka nemovitosti jsme měli poskytnuté tři bývalé byty zaměstnanců ČKD, kteří v trafostanici nebo v ČKD Vysočany pracovali. Potřebovali jsme tam ubytovat naše zahraniční hosty a postupem času jsme rozvinuli myšlenku tyto prostory využívat dlouhodobě a jejich počet se ve finále rozmnožil na finálních 32. Myšlenka na pravidelné prezentace zahraničních rezidentů se pak zhmotnila až s přesunem do prostor dnes už bývalého Trafo Studia v Čerpadlové ulici u Harfy. Sbírali jsme přihlášky na základě opencallu a podle portfolií vybírali dva až pět umělců ročně, kteří u nás trávili minimálně měsíc, a bonusem jejich pobytu byla výstava na míru naší galerii. Oživovali jsme tak náš program, tvorbu i naše životy potkáváním se s umělci z Kanady, Brazílie, Portugalska, USA a podobně. Sice na jména autorů v Čechách neznámá byla slabší návštěvnost, ale vždycky pro nás vytvořili něco, co v nás zanechalo obdiv a pozitivní stopy.

KALÁB: Skutečný rezidenční program vznikl paradoxně až ve chvíli, kdy jsme se v roce 2011 přestěhovali do nového prostoru v Čerpadlové ulici u Harfy, ve kterém jsme fungovali dva a půl roku, než jsme se do původní Trafačky zase vrátili.

VAŇOUS: V tiskové zprávě se uvádí realizace více než 150 akcí – výstav, koncertů, workshopů, festivalů, přehlídek, projekcí a divadelních představení. Kdo se podílel na jejich organizaci a z jakých zdrojů byly financovány? Existoval nějaký stabilní provozní model, který by měl institucionální povahu?

ČERMÁKOVÁ: Fungovali jsme na základě pravidelných společných schůzek a podle výše ročních grantů jsme plánovali budoucí program, případně sháněli další zdroje. Velké akce typu Names jsme pořádali rok předem v pětičlenném týmu, běžný výstavní program jsme dávali dohromady ve čtyřech na základě společné shody s Honzou Kalábem, Michalem Cimalou a Kubou Neprašem. Každodenní provoz galerie, ateliérů, účetnictví a neustálá komunikace všemi směry byl pak na mně. Snažili jsme se ale institucionalizovat co nejmíň a o všem rozhodovat kolektivně.

Trafačka, leden 2015.

CIMALA: Na organizaci se podílel vždy někdo z Trafačky. Výkonně většinou všichni. Neměli jsme ředitele, fungovali jsme obrazně řečeno spíše jako rada se strukturou jádra a okolo další řadou atomů z baráku. Z úzkého jádra se každý z nás staral minimálně rok o provozní věci baráku. Menší akce ale i velké výroční výstavy, jsme dělali v úzkém týmu metodou DIY sami, stejně tak běžné výstavy. Od roku 2008 jsme měli převážně symbolické granty od magistrátu a ministerstva kultury, za to jsme organizovali čtrnáct až sedmnáct výstav ročně. Stěží jsme však pokryli náklady. Zbytek dotovala naše energie plynoucí z ryzího nadšení. Sponzoring od přátel, zápůjčky techniky za hubičku atd. Výjimkou byl pouze Names festival, tam byli velcí sponzoři. O stabilním provozním modelu Trafačky se hovořit nedá, struktura a organizace akcí vznikala podle toho, co bylo potřeba udělat. My jsme nikdy nebyli institucí a z povahy věci jsme jí být ani nemohli.

KALÁB: Trafačka má status občanského sdružení.

VAŇOUS: Které z realizovaných akcí byste zmínily jako klíčové z hlediska celkového projektu Trafačky a jejího alternativního zaměření?

KALÁB: Pro mě jednoznačně Names, první a poslední opravdový graffiti/streetart festival v Praze. A potom určitě výroční skupinové výstavy. Ta poslední je důležitá, protože se jednalo o mezigenerační konfrontaci.

Trafačka, leden 2015.

CIMALA: Namesfest, výstava Marthy Cooper a výstavy Davida Spriggse nebo Paula Aloisiho z Kanady, Brada Downeyho z USA, Carlose No z Portugalska. Důležitá byla taky výstava Věříme v krizi v roce 2009 (Masker, Girsa, Šalanda, Kaláb a Cimala). Festival Bohemica s účastí Juliuse Poppa byl také výjimečný. Důležité byly tři ročníky festivalu Echofluxx, který připravovali Dan Sean a Anja Kaufmann. Otevření Trafo Galerie v roce 2007 naší výstavou 5 + KK bylo podle mě pro směrování Trafačky stejně zásadní jako samotné otevření Trafačky v listopadu 2006.

ČERMÁKOVÁ: Klíčové pro mne byly vždycky výstavy našich zakládajících členů a pak festival Names, výstava Marthy Cooper, partnerství výstavě Městem posedlí v Městské knihovně (Galerie hl. m. Prahy), účast na Expu v Šanghaji a následně v Doxu nebo prezentace Trafačky v Londýně (Temple of Freedom). A pak bezesporu výroční výstavy bývalých a současných rezidentů včetně té poslední, kam jsme pozvali ikony české scény. Vyprofilovala se na nich vždycky pěkně současná generace umělců. Myslím, že v Čechách není podobná instituce nebo spolek, který by se zabýval podobnými aktivitami a s takovým dopadem.

VAŇOUS: Na jaře 2014 jste uspořádali prezentační výstavu autorů spojených s Trafačkou v londýnské Red Gallery. Pojmenovali jste ji Temple of Freedom. Jaká byla její koncepce a cíl? Měla svého kurátora, nebo se jednalo o jiný model výběru a přípravy projektu?

Trafačka, leden 2015.

ČERMÁKOVÁ: Původně jsme chtěli s názvem navázat na naši výstavu z roku 2009 a pojmenovat ji In Crisis We Trust, ale bylo nám řečeno, že slovo krize a její míra se v Británii nedá srovnat s dopadem u nás, a tak jsme použili název filmu Saši Dlouhého o Trafačce, který jsme tam v rámci doprovodných programů promítali. Naším cílem bylo představit ve výsledku 39 umělců, kteří u nás konstantně tvoří, a zároveň se pokusit přiblížit naši uměleckou komunitu širokého rozpětí londýnské scéně. Nakonec nás tam jelo navíc asi 20 i fyzicky, takže z toho byl stmelující výlet a několikadenní mejdan pro všechny zúčastněné. Kurátorský koncept byl velmi volný – dílo, které vzniklo za poslední dobu na Trafačce. Vydali jsme poměrně reprezentativní katalog a díky grantům a podpoře Red Gallery a Českého centra mohli výstavu uspořádat na úrovni.

VAŇOUS: Také poslední výstava, která uzavřela osmiletou existenci Trafačky, byla postavena spíše na jakémsi kolektivním „vystoupení“ nežli na kurátorsky definovaném půdorysu. Jako byste tu preferovali způsob instalace, která roste „sama ze sebe“, ze vztahů, které vznikají živelně a spontánně... Výstava jako kolektivní dílo?

ČERMÁKOVÁ: To je trefné. Já se sice citlivého kurátorského výběru nezříkám, ale v měřítku stovky zúčastněných a naší DIY kultury bylo toto řešení asi jediné možné. Pro nás bylo důležité spojit lidi, kteří spolu generačně nesouvisejí, ale umělecky na sebe navazují. Jsou nám blízcí svojí tvorbou a společnou historií. Šlo hlavně o komunitní událost a výroční přehlídku prací, které vznikly převážně v Trafačce za poslední dobu. Při instalaci hrál roli čas, kdy kdo přišel, i vlastní citlivost, kam si svou práci a vedle koho nainstaloval. Viset blízko Jiřího Sopka, Jaroslava Róny nebo Michaela Rittsteina se často nezopakuje.

CIMALA: U té poslední výstavy to bylo jiné, než u podobných projektů v minulosti. Tentokrát jsme přizvali ostřílené pardály českého umění. Jejich věci jsme instalovali sami a ostatní se pak přizpůsobovali. V minulosti byly společné výstavní akce dost živelné a opravdu to odpovídalo názvu Pátý přes devátý. Takže o kolektivní dílo tu určitě šlo.

KALÁB: Ano, umělci umělcům. Ale i tak živelné dílo se musí nenásilně korigovat.

VAŇOUS: Objekt Trafačky postupně během doby její existence obrostly nové a nákladné developerské projekty a stal se z ní takový ostrov jinakosti uprostřed stejnosti. Dostala se Trafačka svými aktivitami někdy do konfliktu se svým okolím?

CIMALA: Z toho, jaké děláme věci, jací jsme, jaké akce děláme, jak vypadáme, jsme v konfliktu s okolím očividně. Musel by ses zeptat lidí v kancelářích a okolních nových domech, jak nás vnímají. Taky by ti své řekly různé složky policie. Zásahovka kroužila okolo Trafačky mnohokrát, i posledně, a jednou tam i vnikla, když uvnitř probíhala svatba... S policií jsme jednali prakticky při každé větší akci. Takže konflikt tohoto druhu byl na Trafačce všudypřítomný.

Trafačka, leden 2015.

KALÁB: Kromě toho, že volali lidé z okolí policii v nočních hodinách, když se čas od času konala „kulturní akce“, tak jen jednou. Alespoň co si já vybavuji. Během Names v létě roku 2008 se podepsal jeden zahraniční umělec celým svým jménem zhruba na každých třiceti metrech v radiu dvou kilometrů. Vzhledem k tomu, že psal velmi čitelně a jeho jméno bylo i na plakátech a webu festivalu, bylo tehdy velmi problematické se, jako Trafačka, distancovat od jeho intervence ve veřejném prostoru.

ČERMÁKOVÁ: Kolem Trafačky se okolí měnilo den za dnem. Bylo neuvěřitelné, v jak krátké době v blízkosti vyrostlo obchodní centrum, rezidenční domy a jak se z Vysočan za posledních deset let stala svébytná čtvrť, kterou dřív okupovaly chátrající tovární haly. Je podle mne velká škoda, že se nenašel investor, který by zachoval industriální architekturu, a pouze změnil nebo upravil její náplň. Nově vyrostlá architektura tam nemá originálního ducha a kopíruje současné developerské trendy. Pochopitelně se náš dům stal trnem v oku novým sousedům a nejmírnější byly apely podsunující nám přetření ošklivé barevné fasády na bílo, že nám klidně i zaplatí barvu. Naše svoboda nám umožňovala s domem poměrně volně nakládat, a pokud jsme v okolí podnikali umělecké výpady, bylo to převážně legální.

VAŇOUS: Realizovali jste někdy svobodná „gesta“ radikálnějším způsobem?

CIMALA: Jednotlivci určitě, ale to jsou samostatné kapitoly. Zeptej se Epose 257 nebo Pointa. Celá řada věcí vznikla nadivoko. Když se moc ptáš a sháníš povolení, narazíš – a nic nezrealizuješ.

VAŇOUS: Cítíte nějakou konkrétní spřízněnost s podobným projektem u nás nebo v zahraničí?

KALÁB: Ne.

CIMALA: V zahraničí určitě podobné projekty byly a jsou. Mě napadá už zaniklý Tacheless. Ale to byl vlastně jiný případ. My jsme nikdy nebyli squat, protože od počátku existovala mezi námi a nájemcem dohoda. Za pronájem celého objektu jsme měsíčně platili nájem, který byl ovšem nižší než komerční.

ČERMÁKOVÁ: Existuje nebo v minulosti fungovalo několik prostorů v zahraničí, které mají často jiné zázemí (bývalý squat Tacheless v Berlíně), nebo fungují jako writerské zóny, jakési venkovní galerie (dříve 5Points v New Yorku), něco podobného je občas vidět v Polsku nebo na Slovensku. Obdobným směrem postupuje pražská Meetfactory, ale se širším záběrem (klubová scéna, divadlo) a také s výraznou podporou magistrátu. Sami jsme ale partnerství podobného typu nevyhledávali.

VAŇOUS: Patřila Trafačka do širší globální mapy „alternativních center“? S kým jste byli nejčastěji v kontaktu?

Trafačka, leden 2015.

CIMALA: My jsme byli v kontaktu spíše s jednotlivci než s jinými uměleckými centry, na to jsme byli málo institucí. Neměli jsme dostatek finančních prostředků, abychom měli správce a manažera, kurátora, technika a lidi co se starají o provoz během akcí. Blanka Čermáková pro nás pracuje ve volném čase za symbolický honorář. Dělali jsme, co jsme mohli, a někdy jsme si ukousli větší sousto, ale vždy jsme to nakonec nějak zvládli.

ČERMÁKOVÁ: Náš pojem alternativy chápu v rovině blízkosti a podpory umění na hraně zákona a snahy zachovat industriální prostor a oživit jej novým nábojem. Na rozdíl například od squatterů jsme byli vždycky závislí na smluvních ujednáních s majitelem a grantových smlouvách převážně s magistrátem a ministerstvem kultury. Tam naše nezávislost končila. Spíš než o sdružování center jsme se snažili sdružovat výrazné jednotlivce.

VAŇOUS: Existuje nějaký stabilní grafický vizuál projektu, který by vyjadřoval jeho specifickou kulturní povahu, a kdo za ním stojí? Kdo vymyslel logo Trafačky? Podržíte si logo, i když by si komunita našla nové sídlo, které by s původní trafostanicí nemělo nic společného?

Trafačka, leden 2015.

ČERMÁKOVÁ: Od začátku jsme se snažili při kolektivních akcích prezentovat vizuálem spojeným s původním posláním budovy, elektrický blesk ve tvaru písmene T vytvořil na začátku Honza Kaláb, velké množství knih, pozvánek a plakátů dělal náš přední grafik Michal Škapa (1978) a při výročních výstavách se tvořilo tak trochu v montypythonském stylu surové grafiky, která se liší od běžného proudu a zaujme svou záměrnou jalovostí. Každá z výstav měla svůj vlastní grafický koncept. Pokud se Trafačka přestěhuje, bude to jen v úzkém kruhu několika málo členů, ale název si zatím ponecháme.

CIMALA: Logo si určitě podržíme, vznikalo na začátku, kdy nás bylo pár.

KALÁB: Existuje nestabilní vizuál neboli maglajz všeho dohromady. To mluvím hlavně o plakátech k výročním mikulášským karnevalovým výstavám. Když se ale jednalo o seriózní věc, oslovovali jsme profesionály. Devadesát procent veškeré grafiky vytvořil Michal Škapa. Logo jsem vymyslel já, ale Škapa mě usměrňoval.

VAŇOUS: Jaký mají názor zakladatelé Trafačky na stavební proměnu čtvrti, kterou mohli zblízka sledovat po několik let?

KALÁB: Bylo úžasné sledovat pokrok v přímém přenosu. Za osm let se širší centrum Prahy rozrostlo o dva kilometry. Když jsme se do Trafačky stěhovali, byl to majestátní blok vedle patrových domků a velikého parkoviště. Dnes ten samý blok působí jako jedová chýše sevřená mrakodrapy.

CIMALA: Ve Vysočanech se pohybuji dvacet let. Měli jsme tam zkušebnu s kapelou Roxxxor-Vysočany a zažívali tuto městskou čtvrť ve všech jejích podobách. Továrny pomalu mizí, jsou z nich ruiny, kde nezůstalo nic kovového. Některé betonové skelety působí až jako na dřeň oholené konstrukce jakýchsi prehistorických svatyní.

Trafačka, leden 2015.

V naší těsné blízkosti v roce 2006 vyrostla Sazka aréna. Její součástí měl být park. Pak bylo na tom prázdném pozemku parkoviště, pořád to byl dost okraj města. Park nakonec nevznikl, přestože ho Eva Jiřičná vyprojektovala. Pod Halou Sazky byla dekontaminovaná hlína, což znamená, že to tam už jednou vykopali, a tu hlínu kontaminovanou staletým provozem ČKD odvezli. Pak tu hlínu, co tam navezli, ještě jednou vykopali a namísto parku postavili obchodní centrum a kanceláře Harfa. Vedle Trafačky byly také malé továrničky, ty byly postupně skoupeny a zbourány. Na jejich místě vznikla architektura – říkám tomu vývar ze zlého snu Franka Gheryho. Je to strašidelně „devadesátkové“.

Dá se ale říct, že tím, jak byla Trafačka obestavěna a pohlcena novými městskými stavbami nezanedbatelných rozměrů, stala se paradoxně součástí města více nežli předtím, kdy byla součástí periferie. Okolo začali proudit lidé do obchodů, bezdomovci a narkomani se stáhli jinam. Trafačku s jejím limitovaným poločasem rozpadu to začlenilo do absurdní urbanistické situace. Cena pozemku podle očekávání vzrostla. Objekt Trafačky ale naštěstí nebude zbourán úplně. Plánovaná je pouze demolice poloviny domu, činžák, kde bydleli residenti Trafačky, by měl být rekonstruován a vtažen do novostavby. Kdyby nepřišla v roce 2008 krize, na jejím místě by stály už šest let skleněné kanceláře a logo ING by nebylo na protějším kancelářském domě.

Když mě v ateliéru navštívil v roce 2008 můj profesor Vratislav K. Novák, pozorovali jsme ze střechy stavbu nákupního centra. Sledovali jsme staveniště a on mě překvapil, protože řekl, že je to změna k lepšímu, že ten labyrint ČKD zmizel a že místu samotnému to pomůže. Tou dobou jsem ten názor nesdílel, ale měl pravdu. Viděl vždy o krok dál. Podtrženo sečteno, okolo nás běželo divadlo v režii developerů a my jsme byli tak trochu ufoni. Dnes naše situace vypadá jako z filmu Zelňačka s Louisem de Funèsem. Takový dva chlápky pohltí s jejich venkovským statkem velkoměsto a nakonec přiletí kosmická loď, vytrhne ten statek i s těma chlápkama a odnese je na jinou planetu. Na tu kosmickou loď teď čekáme a netrpělivě ji vyhlížíme.

VAŇOUS: Kdo dnes tvoří jádro Trafačky, která hledá nové prostory pro své aktivity?

ČERMÁKOVÁ: Jan Kaláb, Jakub Nepraš, Michal Cimala, já a architekti H3T, ideální varianta je 500m² pro ateliérovou práci a 100 až 150m² pro galerii. Hledáme intenzivně od léta, seznamujeme se s velkým množstvím nových lidí a lokalit, ale zatím bez konečného podání rukou. Snad se to do března, kdy se musíme definitivně odstěhovat, ještě povede.

VAŇOUS: Už se rýsují nějaké možnosti, kde by mohla „Trafačka“ pokračovat?

KALÁB: Stávající Trafačka skončila. My, kteří v ní kratší či delší dobu působili, budeme pokračovat dál. Otázkou zůstává, kde a v jakých sestavách.

ČERMÁKOVÁ: Už jsme byli před podpisem smlouvy, ale stav objektu se náhle výrazně zhoršil, a to překazilo i naše společné plány. Z mého pohledu by byla velká škoda vzájemnou znásobenou energii rozpustit a jít si každý vlastní cestou. Uvidíme, jak to celé nakonec dopadne. V každém případě máme zažádáno o podporu výstavy v New Yorku, chceme vydat knihu o historii Trafačky, takže ten následující rok bude Trafačka v nějaké míře ještě určitě pokračovat.