Lidové noviny mne požádaly o reakci na poslední akci Ztohoven, tedy na jejich vlající rudé trenýrky nad Pražským hradem. Též v souvislosti s mým srdcem nad tímto panorámatem z roku 2002. Hned jsem si uvědomil, jak malý je rozdíl ve výkladu a ve smyslu – a to nejen u těchto dvou situací – k vysvětlení pro většinovou, laickou veřejnost. Je už sice poměrně obecně přijímáno, že umění by mělo umět také provokovat. Ano, může, ale nikdy ne prvoplánově.
Davidovo srdce. Vůbec prvním projektem Ztohoven bylo překrytí poloviny neonového srdce Jiřího Davida a přidání svítící červené tečky, čímž členové skupiny docílili toho, že asi deset minut svítil nad Pražským hradem otazník.
Když jsem v roce 2002 instaloval srdce nad panoramatem Prahy, tedy nad do té doby nedotknutelným, historickým sídlem českých králů i současných českých prezidentů, trochu jsem naivně věřil, že se stane na chvíli nejen sugestivním a pozitivním symbolem té doby, ale zároveň zapůsobí veškerou svou labilní uměleckou a politickou ambivalencí. Nešlo tudíž o pouhý politický akt. Šlo o instalaci, jež dokáže sama ve své autonomnosti parafrázovat, interpretovat a současně vyvolávat nestabilitu ve své vnitřní struktuře.
To je důležitý moment pro mé vnímání rozdílu mezi uměním a pouhým politickým gestem, ať už služebně podbízivým, nebo chcete-li, agresivně provokativním.
Umělec v roli morálního kazatele
Umění je, se slovy prof. Jiřího Přibáně, samozřejmě také současně sociálním konfliktem a sporem o to, kdo a jak má způsobilost konkrétní artefakt interpretovat a tím zprostředkovávat jeho sociální porozumění. Jakou úlohu by tedy měl plnit umělec v dnešní společnosti? Úloha umělce by rozhodně nikdy neměla podléhat společenské poptávce, ať už politické, sociální, či estetické. Což mimo jiné znamená, že autentičnost v umění je rovna svědomí jednotlivých umělců, není jen hrou na svědectví. Což zároveň neznamená nic jiného, než že síla umění (umělce) nespočívá pouze v identifikaci s náměty, ale i ve svobodě, s níž s námětem zachází. Pojmem svoboda však nelze zvyšovat ani limitovat samu kvalitu jeho práce.
Pak je již nabíledni se ptát, zdali umělec, který předem likviduje estetický rozměr díla, se už jen nespoléhá na prodejnost etického poselství ve spojení s vlastní popularitou |
A právě v souvislosti s poslední akcí Ztohoven je nezbytné se opět ptát, co znamenají v umění morální a etická gesta. Neboť je již snadno doložitelné, proč umění v blízkosti eticky nabitého pole chřadne a nemůže přežít jinak než jako svá karikatura. Rudé trenýrky jsou právě touto karikaturou, ostatně stejně jako Černého „fakáč“ na Vltavě nebo i objekt Rekonstrukce jako tragédie a fraška skupiny Pode Bal v Bruselu apod. Podobnou popkarikaturou je samozřejmě i okřídlený lev na Klárově nebo československá vlajka tamtéž atd. I zde se snadno a okázale zneužívá síla morálního soucitu (rozhořčení) vůči estetickému účinku uměleckého díla. Pak je již nabíledni se ptát, zdali umělec, který předem likviduje estetický rozměr díla, se už jen nespoléhá na prodejnost etického poselství ve spojení s vlastní popularitou. Pokud ano, dá se jednoznačně říci a doložit, že ze své činnosti získává politický kapitál, který účelově používá.
Lze tedy přijímat či soudit umělecké etické gesto z estetického hlediska? I proto je nutné se stále ptát, proč umění hyne, když se umělec stylizuje do role morálního kazatele, i když v principu nelze zpochybnit, že morálka, respektive morální soucit či rozhořčení do umění patří. Ale mělo by se s tímto fenoménem pracovat živě, jako s tekoucí (neabsolutní) hodnotou, která se nutně proměňuje s realitou, jež nás obklopuje. I proto lze srdci na Hradě porozumět jako jedné ze zkoušek snesitelnosti umění, jeho krajních ambicí na ostré hraně, balancujících na hranici nadšení a rizikové reflexe, neboť vylučovalo svou vnitřní determinací zdánlivou mentální snadnost.
Na aktivismus je politika už připravena
Jsem přesvědčen, že umění by mělo umět hovořit jazykem, na který politický prostor neumí reagovat a s nímž si neví rady. To je vlastně větší potencionální nebezpečí, riziko. Neboť na účinnost aktivistických činů (osobně je ale v mnohém ctím a respektuji) je už politický prostor, diskurz předem připraven, vlastně je paradoxně nejen potřebuje pro své jednání, ale sám je konstruuje – a hlavně jim, na rozdíl od jazyka umění, rozumí! Je tedy předem nejen připraven, ale dokáže se na nich vnitřně etablovat a veřejně zvýrazňovat, ať už pozitivně, nebo negativně.
Pokud si to umělci nejsou schopni včas uvědomit, stanou se pouze součástí konformismu, tedy praktické, ale i teoretické konvence v rámci kulturního establishmentu |
Navíc se tyto konstrukce, vytvořené samotným politickým diskurzem, zdánlivě chovají jako obecněji nerozpoznané provokace. Pokud si to umělci nejsou schopni včas uvědomit, stanou se pouze součástí konformismu, tedy praktické, ale i teoretické konvence v rámci kulturního establishmentu. Což jistě vede rovněž i k různým formám politických i jiných mocenských manipulací.
Je jisté, že umělec nevlastní pravdu, že nestojí nad ničím, a nemá se dokonce dojímat nad sebou jako revolučním spasitelem, zvláště když kritériem kvality umění, a to i angažovaného, není rozhodně míra společenského rizika, třeba i vědomě reflektovaného. Mnohdy to může být totiž jen pouhé alibi pro vlastní nedostatečnost. Přesto jsem pro takovou společnost, která svou vyspělost dokáže svobodně, nezaujatě dokumentovat právě na své vnitřní ostré kritičnosti i ve smyslu neustálé „kontroly i boření“ tvořících se autoritativní pozic.
Nabízet polemický obraz
Je tedy holý nesmysl a tupost Ztohoven jakkoliv trestně pranýřovat či je nazývat fašisty apod. Jacques Derrida kdysi prohlásil: Instituce nesnese, aby někdo manipuloval s jazykem. Instituce je ochotnější přijmout i zjevně revolučně ideologické formy obsahu, jen když se obsah nedotkne hranic jazyka a veškerých právně-politických dohod, jež jazyk garantuje. Což jinými slovy znamená, že neporozumění jazyka je naopak intenzivní a zásadní pro udržení rozbíjení institucionálních navyklostí a schémat.
Neporozumění jazyka je naopak intenzivní a zásadní pro udržení rozbíjení institucionálních navyklostí a schémat |
Spolu tak, jako umělci, sdílíme situace, jak nabízet (nikoliv podbízet se, což výše zmíněné karikatury bezostyšně činí) lidem polemický obraz o nás samých, a doufáme, že mu lidé skrze nabízené prožitky porozumí jako svému obrazu.
Závěrem je nutno dodat, že umění ale není pro všechny, což nesouvisí se zdánlivým elitářstvím, je pro všechny, kdo jej chtějí. Respektive každá vrstva společnosti jej přijímá skrze hledisko svého jak intelektuálního, tak ekonomicko-společenského vybavení...
