Trump ani Le Penová investování nezmění

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Ještě před rokem řada ekonomů v čele s bývalým americkým ministrem financí a rektorem Harvardovy univerzity Lawrencem Summersem varovala před takzvanou secular stagnation, což lze nejlépe přeložit jako setrvalá či vlekoucí se stagnace globální ekonomiky. Většina velkých ekonomik se potácela na hraně deflace či deflační spirály, v případě Evropské unie se dokonce mluvilo o hrozbě dvou ztracených dekád po vzoru Japonska.

A kde jsme dnes? Inflace se vynořila ve Velké Británii a Spojených státech amerických, což není překvapující, protože obě ekonomiky fungují na hranici vytíženosti kapacit. Inflace i růst se však vrací i do Evropy a Japonska. Různé indexy očekávání investorů a obchodníků v eurozóně i Evropské unii jsou nejlepší za dlouhá léta. Politické hrozby spojené s Donaldem Trumpem, Marine Le Penovou či brexitem zatím ekonomické hráče (manažery, obchodníky i spotřebitele) vůbec neznepokojují. Čím si to vysvětlujete?

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Dlouhodobé, nikoli střednědobé nebezpečí

Zdá se, že se v ekonomice vracejí normální časy a že se pesimistické předpovědi z loňského roku nesplňují. Možná, že tyto názory byly chybné, možná však posloužily k tomu, aby vlády a centrální banky na nebezpečí včas zareagovaly. V ekonomice (jako v psychologii) je v nestandardních situacích často obtížné rozlišit jasně příčiny a následky. Opět se ukazuje, že makroekonomické nástroje a předpovědi, které fungují dobře v předvídatelných situacích, mají tendenci selhávat v krizích, kdy by jejich věrných služeb bylo nejvíce zapotřebí.

Skutečnost, že světová ekonomika v podstatě tentokrát nereaguje na šokující vývoj politický, ukazuje na to, že asi střednědobý ekonomický dopad tohoto vývoje přeceňujeme. Navíc se zdá, že jej přeceňujeme hlavně slovně, nikoli ve svém ekonomickém chování. Málokdo přeci změnil své spotřebitelské chování, tak proč si myslíme, že na základě politického nesouhlasu budou své chování měnit investoři? Myslím, že je dnes mnoho investorů, kteří se osobně děsí politických důsledků Trumpova zvolení, ale míru svých investic kvůli tomu nemění.

Taková úvaha navíc vede k závěru, že střednědobé ekonomické důsledky nástupu politiků hlásajících extrémistický program příliš velké nebudou. Ostatně představa, kterou tito politikové šíří, že totiž bojují proti elitám za zájmy zapomenutých mas, je fikce, která existuje jen v jejich propagandě. Ve skutečnosti jde o revoltu uvnitř elit, jak je nejlépe vidět na tom, jak se tvoří Trumpova vláda v USA, kde snad všichni jmenovaní jsou již dlouho příslušníky elit. Není pak divu, že tento vývoj není investory hodnocen jako zásadně nebezpečný pro ekonomiku.

Skutečné nebezpečí nástupu extremismu je politické a dlouhodobé. Představa, že stát bude fungovat lépe, zbaví-li se demokratické zátěže a zejména kontrolních brzd a protivah, že by měl být řízen jako podnik, tedy autokraticky, a že by měl být veden jedním vůdcem, který převezme celou odpovědnost, zničila republikánský Řím a uvedla do smrtelného nebezpečí demokratickou Evropu ve 20. století. Ve všech těchto případech demokratické procesy zbavené brzd a protivah samy umožnily nástup diktatury za velkého jásotu lidu. To pak má jistě dlouhodobé ekonomické důsledky, ty jsou však mimo horizont dnešních reakci kapitálového trhu.

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Dva faktory

Ekonomové jsou mnohem úspěšnější ve vysvětlování příčin krize ex post než v jejich predikci. Samozřejmě, že se čas od času každý ekonom „trefí“ – zvlášť vydrží-li být dostatečně dlouho skeptický. Důvod, proč trhy neznepokojují politické posuny, lze vysvětlit dvěma faktory. Zatím žádný politický lídr nepřišel s věrohodným konceptem nového uspořádání společnosti, jež by nahradilo dnešní tržní společnost. Prohlášení, sliby i realizovaná opatření po volbách tak jen velmi omezeně směřují k omezení tržního uspořádání. I největší političtí extremisté si uvědomují, že k současnému volnému trhu neexistuje plnohodnotná alternativa či přinejmenším alternativní vize.

Druhým faktorem je skutečnost, že dlouhodobě má světová ekonomika tendenci růst. I 20. století, které máme spojeno s dvěma světovými válkami, vykázalo významný růst globální ekonomiky a životní úrovně jednotlivců. Postupný úpadek současných lídrů světové ekonomiky (USA, Evropská unie) bude vyvážen růstem čínské (asijské) ekonomiky (růst mezd a růst domácí spotřeby) a ve vzdálenějším horizontu obrovským potenciálem afrického kontinentu.

Investoři i obchodníci také vidí, že extremistické názory a předvolební sliby jsou v parlamentních demokraciích vyvažovány kontrolou národních parlamentů. V parlamentní demokracii může politik (jednotlivec) bez podpory parlamentu prosadit jen omezený rámec rozhodnutí. Kontrolní úlohu dále sehrává ústavní soud.

Po přehnaných očekáváních o okamžitých negativních dopadech zvolení Donalda Trumpa nebo brexitu se tržní aktéři rozhodli zvolit racionálnější strategii, nepanikaří, naopak si počkají na reálné kroky politických lídrů. Toto jejich chování pak zpětně ovlivňuje pozitivní náladu na trzích i chování spotřebitelů.

Tomáš Ježek, český ekonom

Koníček intelektuálů

Politické hrozby a černé prognózy jsou koníčkem intelektuálů. Jedinou rozumnou možností je brát je buď s velkou rezervou, nebo je neposlouchat vůbec.

Michal Brožka, investiční stratég Raiffeisenbank, lektor Unicorn College

Budoucnost bude jiná, než si myslíme

Vnímání budoucnosti je velmi silně ovlivněno tím, co prožíváme teď. A protože teď se světové ekonomice daří a s mírně zrychlenou inflací se vytrácí strach z deflace, nemají obavy z budoucnosti takovou popularitu a sílu, jako když byla světová ekonomika nad propastí a většina investorů se v obavách dívala dolů.

Zná to každý, kdo zkoušel vylézt někam vysoko. Když se ohlédnete dolů, ozve se strach a v některých případech paralýza či pád. Současně ale není dobré zapomenout na pohled dolů, abychom nevědomě neriskovali přespříliš. Ale nemám pocit, že by si ekonomové a investoři neuvědomovali rizika, která jsou ve světě viditelná.

Nebyl jsem zastáncem teorie sekulární stagnace, ačkoliv pro ni existovaly některé dobré argumenty. Znepokojivý pro mne zůstává například dopad demografického vývoje. Ale myslím si, že nemáme tušení, co přinese technologický rozvoj a co bude znamenat pro rozvoj lidského potenciálu. Už teď jsem fascinovaný tím, co umí můj pětiletý syn, tedy ve věku, kdy já jsem maximálně cvrnkal kuličky (a ještě špatně).

Úspěšnost prognózování politiky, sociálních změn a ekonomiky na delší časový horizont, řekněme 10 let, je obecně taková, že se můžeme připravit na to, že příštích deset let bude pravděpodobně vypadat jinak, než si teď myslíme.

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Autonomie ekonomického světa

Průnik mezi ekonomickým a politickým světem bezesporu existuje, nicméně není absolutní. Ekonomický i politický svět si udržují významnou míru autonomie a podávají výkon bez přímé závislosti na tom druhém. Zemí, v nichž je dlouhodobě příznivý ekonomický výkon doprovázen kvalitním politickým prostředím, je výrazná menšina. Tam, kde je ekonomický systém založen na tržním principu, může hospodářství fungovat velmi dobře, i když politický systém má daleko k dokonalosti (napadá mne nikoliv namátkou například Belgie). Třenice mezi ekonomikou a politikou nastává až v situaci, kdy politické rozhodnutí zásadně deformuje tržní prostředí, a činí ekonomickou koordinaci neefektivní. V takovém případě ekonomičtí aktéři reagují buď přesunutím svého kapitálu do jiné země, nebo přizpůsobením – a to buď tak, že dané opatření začnou obcházet, nebo svou činnost utlumí, je-li jeho dopad prohibitivní.

Momentální sentiment ekonomických hráčů vůči politickému světu zřejmě nic takového nepociťuje, což je patrné především na akciových trzích. Reálný ekonomický výkon má sice daleko do naplnění vize ztracené dekády, ale o nějakém překotném růstu s rizikem přehřátí nemůže být ani řeči. V Evropě naopak hovoříme o přetrvávající investment gap, když jsou dosud neúspěšně hledány cesty k jejímu překonání. Danou situaci bych spíše označil jako omezenou schopnost systému finančního zprostředkování v nynější podobě a architektuře zajistit odpovídající investiční aktivitu k zajištění budoucí prosperity.

Důvody k všeobecnému optimistickému sentimentu spočívají též v tom, že trhy spíše oceňují fakt, že někteří noví či potenciální lídři v rámci podpory národního sentimentu hovoří o tom, jak se postarají o budoucí prosperitu, a nemíní dělat nic šíleného s daněmi. Trhy tu možná mírné podceňují fakt, že titíž potenciální lídři by umožnili rozpad jednotného trhu Evropské unie. Kdyby se právě toto riziko ukázalo reálnější, onen sentiment by již zdaleka nevyzníval tak růžově. Tržní sentiment se může změnit velmi rychle, a to dokonce i navzdory reálným následkům, které tato změna může vyvolat.