Představme si, že je před prezidentskými volbami v Rusku. Do Prahy zavítá vládce Kremlu Vladimir Putin, aby při veřejném projevu sklidil ovace krajanů, kteří v Česku žijí, a připomněl jim, že si mají zachovat svou národní hrdost a kulturní svébytnost. Byla by z toho šťastná česká politická reprezentace a kritická veřejnost poukazující na Putinovy autoritářské sklony?
Pravděpodobně nikoli. Stejně jako mnozí nebyli o víkendu 24. až 25. května v Německu nadšení, když k nim přijel agitovat turecký premiér Recep Tayyip Erdogan. Rusko-český a německo-turecký vztah je samozřejmě kvůli historickým a geografickým souvislostem i síle aktérů nesouměřitelný. Mezi Putina a Erdogana nelze klást rovnítko.
Ruský prezident a turecký premiér ale mají mnoho společného. Vládnou tvrdou rukou. Omezují svobodu slova a nemilosrdně potírají kritickou opozici. Staví na náboženství, konzervativních hodnotách a vymezují se proti západnímu liberalismu. Těší se široké podpoře mimo jiné díky tomu, že své země ekonomicky stabilizovali. Oba jsou patrioty, kladou důraz na soudržnost svých národů a teskní po jejich někdejší mocenské velikosti.
Nevhodné jednání
Zatímco jsou hlasy několika desítek tisíc Rusů žijících v Česku pro Putina zanedbatelné, potenciál Turků žijících v Německu je značný. Počet těch, kteří mají právo ve své původní vlasti volit, se blíží 1,5 milionu. V nadcházejících prezidentských volbách v srpnu turečtí občané historicky poprvé smějí hlasovat v zahraničí, například na konzulátech. Také si vůbec poprvé hlavu státu zvolí přímo, dříve ji vybíral parlament.
Volební právo pro cizince i v Česku?Všech 220 tisíc cizinců žijících trvale v České republice by se v budoucnu mohlo stát součástí politického zápolení. Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier (ČSSD) plánuje, že by dostali právo volit, nejdříve na lokální, posléze i na sněmovní úrovni. Doposud mohou v Česku k volbám pouze přistěhovalci z Evropské unie, a to ještě jen k obecním. „Bylo by to zejména vstřícné gesto, signál, že o tyto lidi máme v zemi zájem,“ řekl Dienstbier o otevření politiky cizincům. |
Proto se Erdoganovi, který oproti úspěšným jarním komunálním volbám potřebuje přece jen nějaké to procento navíc, vyplatilo vážit cestu do země s největší tureckou menšinou. Navzdory tomu, že věděl, že od německých médií sklidí převážně kritiku. Ta se v první řadě obracela proti nevhodnému načasování projevu.
V polovině května zahynulo při důlním neštěstí v západoturecké Somě 300 horníků. Následovaly demonstrace požadující odstoupení vlády, která neprosadila přísnější bezpečnostní opatření při těžbě. Erdogan je nechal rozehnat vodními děly, slzným plynem a gumovými projektily. Podle svých kritiků nenašel turecký premiér vhodná slova pro zdrcené pozůstalé, ani nevyslyšel volání, aby v době smutku za tragicky zesnulé zůstal ve své zemi.
Projev v Kolíně nad Rýnem
Pro svůj veřejný projev v Německu si Erdogan zvolil Kolín nad Rýnem v Severním Porýní-Vestfálsku, spolkové zemi, ve které žije nejvíce lidí tureckého původu. Oficiálně přijel u příležitosti 10. výročí existence Unie evropských tureckých demokratů (UETD), která je prodlouženou zahraniční rukou jeho Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP). Vyvrátit podezření, že jeho vystoupení je ale spíše součástí předvolebního boje v Turecku, se mu však nepodařilo.
Projevu tureckého premiéra v kolínské Lanxess aréně nadšeně aplaudovalo okolo 18 tisíc posluchčů. V ulicích města se sešel asi dvojnásobek demonstrantů, kteří chtěli vyjádřit s jeho politikou zásadní nesouhlas. Někteří si na znamení solidarity se zemřelými horníky začernili obličeje nebo nasadili ochranné přilby.
Početná skupina demonstrujících přicestovala ze zahraničí – z Belgie, Nizozemska či ze Švýcarska. Navzdory obavám policie, která musela před Erdoganovým příjezdem zasahovat například u vyhrocených politických debat v německých restauracích, se obě skupiny nestřetly.
Nepřiznané chyby
Je zřejmé, že Erdogan svým působením tureckou společnost výrazně polarizuje. Výhrady proti jeho projevu v Kolíně nad Rýnem měli proto nejen němečtí politici, ale i zástupci místní turecké menšiny. Ti se obávají, že se spory mezi premiérovými příznivci a odpůrci, které se v Turecku v uplynulých letech vyhrotily například při protestech v istanbulském parku Gezi, přenesou i do jejich řad.
Turecký premiér Erdogan chyby svého vládnutí nepřiznává. Své kritiky veřejně označuje za „loutky mezinárodních kruhů“ nebo rovnou za teroristy, kteří chtějí zabránit úspěchu a vzestupu jeho země. Žádnou zodpovědnost nevyvodil ani z nedávné korupční aféry, ani ze zmíněného květnového důlního neštěstí.
Novinářka Ayca Tolunová v televizní stanici ARD prohlásila, že to od něho většina turecké společnosti ani neočekává. Jeho odchod by prý nebyl v takové situaci považován za projev politické solidnosti, ale slabosti. Mnozí Turci, částečně i mladí lidé žijící v západní Evropě, prý Erdogana uznávají zejména proto, že pod jeho vedením nastal v Turecku hospodářský boom. Díky němu si mohly široké vrstvy nejen ekonomicky polepšit, ale i získat v mezinárodním srovnání větší sebevědomí.
Kdo je blíže pravdě?
Erdogan to dobře ví a rád s touto kartou licituje. Ani v kolínské aréně nezapomněl zdůraznit, že turecký HDP rostl v uplynulých letech mnohonásobně rychleji než německý. Vedlo dobrého „domácího“ výkonu neopomněl ani zdůraznit ekonomické úspěchy svých krajanů v Německu.
Od lidí naslouchajících jeho projevu za to sklidil frenetický potlesk. Zda to ale znamená, že získá i hlasy podstatné části tureckých občanů žijících v Německu, zůstává velkou neznámou. Doposud se totiž kvůli nemožnosti volit mimo Turecko hlasování ve své vlasti účastnili jen minimálně.
Gökay Sofuoglu z Turecké obce v Německu (TGD) podle svého vyjádření pro deník Süddeutsche Zeitung považuje podporu Erdogana v Německu za vysokou. Příznivci současného premiéra a možného budoucího prezidenta se prý rekrutují jak z řad konzervativních voličů, tak z kruhů imigrantů, kteří jsou se svým postavením v Německu dlouhodobě nespokojeni.
Erdoganovi odpůrci naopak doufají, že Turci žijící v Německu, které stejně jako jejich krajany doma nebombarduje oficiální propaganda a mají svobodný přístup k internetu a kritickým médiím, vystaví svým hlasováním AKP nelichotivou vizitku. A navíc, že svým nesouhlasem podpoří i opoziční hnutí v Turecku. Kdo je z nich blíže pravdě? To se ukáže až v nadcházejících prezdientských volbách, které se pro Erdogana mohou proměnit ve slavné završení jeho politické kariéry, ale i v trpké zklamání.
