Úkol pro katolickou církev: Aktualizovat rodinné vztahy

Pokud se média věnovala mimořádné biskupské synodě o rodině, většinou je zajímala témata považovaná za žhavě aktuální – například církevní požehnání homosexuálním párům, rozvedená a znovu sezdaná manželství či sexuální problémy kněží. Nezdá se však, že by si katolická církev chtěla od současné sekularizované euroamerické kultury nějakou agendu nechat vnutit.

Dnešní episkopát je spíše konzervativní – vznikal totiž za pontifikátu předchozích dvou papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Ti se sice občas dostali na pomyslný pranýř integristů za ten či onen výrok nebo skutek, o jejich celkovém konzervativním naladění a tomu odpovídajícímu vedení katolické církve se však nedá pochybovat. Vše je ovšem otázka úhlu pohledu – i ti nejotevřenější z biskupů jsou například pro současnou mladou levicovou avantgardu nejspíše dinosauři určení k vyhynutí.

Oslovení laiků

Úkoly synody byly orientovány tradicí obdobných křesťanských shromáždění – na základě biblických svědectví znovu promyslet a aktualizovat křesťanské svědectví pro dnešní dobu. V podobném duchu se konal například i poslední, Druhý vatikánský koncil, který neměl výslovně dogmatický, ale pastorační charakter.

Základní otázkou však je, koho chtěla katolická církev touto synodou oslovit. V první řadě zřejmě samotné katolické věřící. Právě jim byl určen dotazník o rodině a manželství, který nechal vypracovat současný nejvyšší pontifik – papež František – a rozeslal všem diecézím, tedy místním církvím. Právě jejich aktivní členové se měli zamyslet, co je v katolické církvi nejvíce trápí a v čem by viděli řešení svých manželských a rodinných trablů.

Papež František si tímto oslovením laiků znovu mnohé věřící získal, neboť otevřel mnoho témat, která jsou skutečně relevantní (ale znovu dodejme, především pro ty, kteří chtějí žít v souladu s církevní naukou). Za nejpalčivější jsou považované – jak jinak – záležitosti, které souvisejí se správou a udílením svátostí.

Zneplatnění původního manželství

Současná praxe je taková, že k ústředním svátostem, jako je zpověď a přijímání, nemohou přistupovat lidé, kteří se po církevním sňatku rozvedli a opět sezdali, což v církevním právu poněkud nešťastně řeší institut „nulitního manželství“, tedy manželství, které bylo takříkajíc neplatné. Na tomto komplikovaném příkladu je vidět, s jakými pastoračními problémy se potýkají dnešní duchovní i laici.

Obtížně řešitelné situace vznikají nejen tam, kde se kněží drží striktně církevních zákonů a nejsou ochotní zohlednit složitost individuálních lidských osudů, ale i tam, kde se laici domáhají u církevního soudu anulování svého manželství jako jediné formy církevního uznání jejich současného, druhého sňatku, přestože podle rozumných kritérií jde o absurdní situaci.

Ono zneplatnění původního manželství je totiž často jen vyjádřením pokrytectví k původním partnerům a vztahům a konečně k důstojné instituci církevního práva, které je zneužito. Dalo by se asi říci, že se na morálních nešvarech podílejí duchovní a laici stejnou měrou.

Krize, nebo proměna

Katolická církev je ovšem svou podstatou misijní organizací a tato skutečnost se nemohla na mimořádné biskupské synodě neprojevit. Řečeno jinak, církevní otce nezajímá pouze vlastní církev, ale celý svět a jeho směřování. V tomto ohledu však nejde o jemné distinkce církevního práva, ale o celosvětové tendence, které nejsou příznivé křesťanskému pohledu na člověka a společnost, ať už jsou orientované liberálně či konzervativně. Dnešní kulturu manželství a rodiny lze charakterizovat buď jako zásadní krizi nebo jako zásadní proměnu kulturních vzorců, které křesťanství dlouhou dobu propaguje.

Rozloučení mezi láskou a sexem, které přinesla sexuální revoluce a antikoncepční pilulka, dramatický pokles porodnosti, růst počtu týraných dětí, ale především komplikace spojené se zaměstnaností žen, problematika dvoukariérních rodin, chudoba a migrace obyvatel, diferenciace rodinných modelů a modifikace životního cyklu a přibývání celoživotní bezdětnosti jsou vedle rozvodů snad nejčastěji zmiňované problémy, s nimiž se potýkají manželství a rodina, alespoň co se týče Evropy (jiné kontinenty mají mnohé další, specifické problémy).

Zmíněné skutečnosti je možné různě interpretovat a děje se to zejména v moderním sociologickém bádání (například kniha sociologa Iva Možného Rodina a společnost). Na to, čemu všemu jsou manželé a jejich rodiny dnes vystaveny, je až s podivem, že ještě existují.

Ohrožený hájí ohroženého

Katolická církev je ale jednoznačně vystavena nejen výzvě jemně rozlišovat v pastoraci vlastních členů a příznivců, ale i velmi silnému a dlouhodobému ataku na její pojetí člověka, jeho socializace a možností rozvoje.

Je evidentní, že si to dnešní církevní vedení ve své většině uvědomuje, i když tento tlak hodnotí občas jako nepřátelský útok moderní, revoluční doby, která je ve své většině sekulární a protikřesťanská, jindy jako výzvu, která umožňuje katolické církvi znovu přemýšlet nad aplikací křesťanského poselství na konkrétní dobu. Přitom každá doba, formálně spíše křesťanská či spíše nekřesťanská, zřejmě nedosahovala a nedosahuje ideálního evangelního stavu.

Navzdory všem diferencím uvnitř katolické církve zaznívá základní otázka: Jak nabídnout lidem pomocnou ruku v této složité situaci? Aby to neměla katolická církev (a vlastně my všichni) jednoduché, ve hře je ještě jedna velmi důležitá skutečnost. Manželství, a případně rodina jsou především institucemi – i když svého druhu –, kde hraje zásadní roli vedle plození a výchovy nové generace též láskyplný vztah mezi manželi.

Na této úrovni je na tom katolická církev podobně jako manželství a rodina – jako instituce je v zásadním ohrožení, neboť dnešní svět oplývá antiinstitucionálním afektem. V základu synody o manželství se proto nalézal paradox. Instituční církev, sama v ohrožení, chce hájit ohroženou instituci rodiny. Ohrožený hájí ohroženého, slabý slabého, bezmocný bezmocného. A to je možná jeden z hlavních důvodů, proč je dobré katolické církvi v tomto sysifovském boji držet palce.