Devět let po takzvané oranžové revoluci, která nenaplněním vzbuzených očekávání přispěla k politické apatii, se do ulic Kyjeva vydaly statisíce lidí. V neděli 1. prosince – v den 22. výročí referenda ve prospěch vyhlášení nezávislosti – jich podle některých odhadů demonstrovalo dokonce přes milion. Ukrajinskému prezidentovi Viktoru Janukovyčovi se tak během poslední pár týdnů podařilo zmobilizovat vlastní občany způsobem, který některé vnitřní i vnější pozorovatele svádí k dalekosáhlým závěrům.
„Co se teď děje na Ukrajině, představuje zajímavý, poučný a dlouho očekávaný historický okamžik,“ píše na serveru APN.ru velkoruský národovecký aktivista Konstantin Krylov. Odmítnutím podpisu asociační dohody s EU a sobotním násilným rozehnáním protestních demonstrací prý Janukovyč poskytl Ukrajincům „národní myšlenku“, kolem které se mohou sjednotit proti němu.
„Teď už je pozdě vysvětlovat Ukrajincům, že navržená dohoda s EU není jen ,cukr a med‘, že nepovede ke skutečné integraci s EU a že Alžírsko, Maroko, Indie a téměř celá Latinská Amerika mají s EU obdobné dohody,“ lamentuje Krylov. „Jakákoliv diskuse nemá smysl, protože dohody byly těsně před podpisem uzmuty (jakoby na nátlak Ruska) a ti, kteří proti tomu protestovali, byli zmláceni. To bohatě postačilo k přetvoření ,pragmatické otázky‘ v ,principiální záležitost‘.“
„Proruský“ nemusí být „prokremelský“
Podle průzkumu veřejného mínění agentury Rating ještě z doby před odmítnutím podpisu asociační dohody se pro evropskou integraci vyslovila těsná většina 52 procent ukrajinských respondentů, proti bylo 36 procent a 14 procent bylo nerozhodnutých. Podle jiného zářijového průzkumu kyjevského mezinárodního sociologického institutu by v hypotetickém referendu o tom, zda se připojit k EU či k celní unii Ruska, Běloruska a Kazachstánu, přes 40 procent Ukrajinců hlasovalo pro EU a 35 procent pro celní unii. Pozoruhodné však je, že každý desátý Ukrajinec by si přál zároveň připojení k EU i splynutí v jeden státní útvar s Ruskem. Na Ukrajině tedy lze být proevropským rusofilem (do této neotřelé podmnožiny by ostatně spadal i náš prezident Miloš Zeman).Evropská integrace byla prokremelskou propagandou dlouhá léta přehlížená jako mocensky vcelku neškodná
Zatímco Severoatlantická aliance byla kremelskou propagandou vždy prezentována jako nepřátelský pakt namířený proti matičce Rusi, evropská integrace byla dlouhá léta přehlížená jako mocensky vcelku neškodná. Koketování prozápadních „oranžových“ vlád se členstvím v NATO proto vzbuzovalo vášnivý odpor v ruskojazyčných oblastech na jihu a východě země, kdežto v jednání o asociační dohodě s EU pokračovala po převzetí moci i vláda Janukovyčovy Strany regionů, která má právě v těchto „regionech“ své voličské bašty.
Od oranžové revoluce, která o pět let pozdržela Janukovyčův nástup do prezidentské funkce, se doněcký politik snažil setřást nálepku prvoplánově „proruského“ politika, který jde Kremlu ve všem na ruku. Strana regionů zůstala „proruskou“ ve smyslu obhájkyně zájmů ruskojazyčných Ukrajinců: například loni v létě přes lítý odpor prozápadní opozice prosadila v parlamentu jazykový zákon dávající regionům pravomoc učinit z ruštiny rovnocenný úřední jazyk na regionální úrovni.
Ovšem „proruský“ neznamená nutně „prokremelský“, což si dobře uvědomují patroni Strany regionů v průmyslových centrech ruskojazyčného Donbasu, kteří v přílišném ekonomickém propojení s Ruskem větří ohrožení vlastních pozic mocnějšími oligarchy s vazbami na Kreml.
Rusky doma, ukrajinsky na Majdanu
Ruskojazyčné občany Ukrajiny lze rozdělit do dvou hlavních skupin: ruskou národnostní menšinu a ruskojazyčné Ukrajince (zbytek jsou ruskojazyční občané jiných národností). Podle oficiálního sčítání lidu z roku 2001 je ruština mateřštinou bezmála 30 procent obyvatel dnes 45milionové země. Z této skupiny však jen něco přes polovinu sebe sama označuje za etnické Rusy (17 procent obyvatel). K podílu etnických Rusů navíc významně přispívá obyvatelstvo autonomního Krymu, který byl administrativně přičleněn k sovětské Ukrajině až roku 1954 (za etnické Rusy se dodnes považuje bezmála 60 procent obyvatel poloostrova).Přináležitost k ruskojazyčnému prostředí a podpora ukrajinské svébytnosti (samostatné na Rusku) se nutně vzájemně nevylučují
Podíl obyvatel Ukrajiny, kteří při sčítání lidu označili ruštinu za svůj rodný jazyk, však podle průzkumu kyjevského mezinárodního sociologického institutu z roku 2004 pokulhává za podílem obyvatel, kteří doma běžně hovoří rusky (46 procent). Například značná část účastníků současných kyjevských protestů bezpochyby doma hovoří rusky, ale coby národně uvědomělí Ukrajinci se na demonstrace vydávají s transparenty v ukrajinštině, mnohdy s latentně rusofobním podtextem.
Pro nezávislost Ukrajiny se v referendu v prosinci 1991 vyslovila většina voličů ve všech regionech země – i na ruskojazyčném jihu a východě. Pro samostatnost tehdy hlasovalo i 55 procent etnických Rusů. Přináležitost k ruskojazyčnému prostředí a podpora ukrajinské svébytnosti (samostatné na Rusku) se tudíž nutně vzájemně nevylučují. Ostatně, historicky je dnešní Rusko v podstatě nástupcem Moskevské Rusi, jež byla jen jednou z forem „ruství“ – vedle Kyjevské či Bílé Rusi.
Oranžová repríza?
V reakci na brutální potlačení demonstrací proti odmítnutí asociační dohody s EU opustilo na protest několik poslanců parlamentní frakci vládní Strany regionů. Nebylo jich sice dost na to, aby se opozici v úterý podařilo prosadit hlasování o nedůvěře vládě, nicméně to naznačuje, že i někteří politici, kteří se zodpovídají převážně ruskojazyčným voličům Strany regionů, považují za politicky prozíravé distancovat se od Janukovyčova asociačního veletoče.
Někteří pozorovatelé také upozorňují na rozdíly mezi nynějším „euromejdanem“ a někdejší „oranžovou revolucí“ s tím, že se žádná repríza nekoná. „Oranžová revoluce je dnes nemyslitelná. Nejsou tu žádní politici, na jejichž podporu by lidé dny a týdny trávili v ulicích,“ podotýká novinářka Natalie Lihačová. Opoziční politiky, kteří by se na protestech chtěli přiživit, demonstranti mnohde vypískali.
Po devíti letech od „oranžové revoluce“ navíc vyšla do ulic nová generace, která vyrostla po roce 1991 a Sovětský svaz už nepamatuje. „Mladí Ukrajinci mají často víc společného s mladými Čechy či Poláky než s Ukrajinci staršími padesáti let. V rámci této generace je také méně regionálních rozdílů než mezi staršími lidmi,“ míní lvovský historik Jaroslav Hrycak.Po devíti letech od „oranžové revoluce“ vyšla do ulic generace, která vyrostla po roce 1991 a Sovětský svaz už nepamatuje
Janukovyčův premiér Mykola Azarov dal nicméně najevo, že jeho vláda žádnou „druhou oranžovou revoluci“ tolerovat nebude. „Víme například, jak jsou tyto věci financovány. Pokud se tak děje v zákonném rámci, budiž. Ale pokud se tak děje v rozporu se zákonem, pak se vláda samozřejmě nebude chovat jako v roce 2004, kdy se nám technologie svržení zákonné vlády jednoduše rozvíjela přímo před očima. V takovém případě nebudeme zahálet,“ sdělil Azarov v rozhovoru pro ruskou televizi s odkazem na masové protesty, které si před devíti lety vynutily opakování zfalšovaných voleb, v nichž „oranžový“ kandidát Viktor Juščenko napodruhé porazil Viktora Janukovyče.
Nahnědlé pomeranče
Oranžoví revolucionáři se na jihu a východě země nikdy netěšili důvěře – mimo jiné i kvůli vazbám na západoukrajinské nacionalisty velebící protisovětský odboj, který během 2. světové války spojil síly s hitlerovským Německem. Ukrajinci bojovali na obou stranách fronty a vzhledem k průběhu a dopadům nacistické okupace, která byla tmelící formativní zkušeností propůjčující obnově sovětské moci jakousi legitimitu (navzdory předchozímu stalinskému hladomoru), byli oranžoví touto kontroverzní asociací snadno očerněni a s nimi i jejich prozápadní orientace.
„Ukrajinský nacionalismus nikdy nemůže být jednotícím prvkem pro celou zemi, nýbrž pouze prohlubovat příkop mezi západem a jihovýchodem Ukrajiny,“ upozorňuje německý politolog Andreas Umland působící na kyjevské Mohylevské akademii. „Evropeizace by však takovýmto jednotícím faktorem mohla být,“ dodává Umland.
Stojí také za pozornost, že se do popředí prozápadní opozice dostal bývalý boxerský mistr světa těžké váhy a lídr strany UDAR Vitalij Kličko, který si od nacionalistů udržuje odstup. Místo na bolavá místa ukrajinských dějin se syn sovětského důstojníka soustředí na boj proti korupci, která pod vládou Strany regionů vesele bují (prezidentův syn Oleksandr Janukovyč se během několika málo let stal jedním z nejbohatších podnikatelů v zemi).Ruština už na regionální úrovni získala status úředního jazyka, a tak „proruské“ strany přišly o spolehlivě mobilizující bod programu
Podle některých pozorovatelů by se tak mohlo u příštích voleb narušit tradiční dělení země na rusofobní západ a rusofilní jih a východ, jasně patrné u všech volebních klání od oranžové revoluce. Málokdo předpokládá, že by voliči v Donbasu a na Krymu přešli přímo k opozici, ale pro korupcí zdiskreditovanou Stranu regionů by mohlo být těžší je strašením zburcovat k urnám hlasovat proti proradným „banderovcům“. Navíc ruština už na regionální úrovni získala status úředního jazyka, a tak „proruské“ strany přišly o spolehlivě mobilizující bod programu.
Protiruským strašákem zůstává krajně nacionalistická strana Svoboda Oleha Ťahnyboka. Její aktivisté se účastnili současných protivládních protestů (stranické prapory mají snadno rozpoznatelné podle vyobrazení tří vztyčených prstů symbolizujících statní symbol „tryzub“), ovšem zároveň nejsou proslulí jako přední stoupenci evropské integrace. Jejich volební program například Evropskou unii vůbec nezmiňuje.
Naopak v odmítání „evropských“ novot typu průvody Gay Pride jsou ukrajinští nacionalisté zajedno s linií Kremlu, ačkoli by to asi neradi připomínali. Reportáž provládní televize z „duhové sekce“ nynějších protestů, kam zoufalá režie najala heterosexuální kompars, měla možná v opozičních řadách zasít nejednotu.
Zkomolený Brzezinski
Ačkoliv si kremelská média namlouvají, že mnohadenní stotisícové demonstrace v mrazu nejsou ve skutečnosti autentické, neboť je účelově zinscenovali nájemní ukrajinští lokajové západních ambasád, někteří Rusové tak přezíraví nejsou. „Navzdory Janukovyčově vilniuské otočce zůstávají evropská orientace a nezávislost na Moskvě základem ukrajinské národní myšlenky a ta se stává hrobařem ruského velmocenství, neboť jí Moskva nemůže čelit ničím jiným než hrubým ekonomickým vydíráním,” píše komentátor Jevgenij Ichlov na serveru Kasparov.ru.
„Autoři asociační dohody, mezi nimiž byli zatvrzelí odpůrci Ruska, chtěli torpédovat jakoukoli naději na ukrajinsko-ruskou jednotu, aby Rusku zabránili ve znovuzískání statusu supervelmoci. Tito lidé upřímně věří principu zformulovanému někdejším americkým poradcem pro národní bezpečnost Zbigniewem Brzezinskim: ,Rusko s Ukrajinou bude vždy říší, zatímco Rusko bez Ukrajiny bude vždy slabou zemí‘,“ podrážděně komentoval ukrajinsko-unijní námluvy bývalý poslanec ruské Státní dumy Sergej Markov.
Způsob, jakým zkomolil okřídlený citát, však spíš vypovídá o myšlenkovém rámci kremelských ideologů. Brzezinski totiž nenapsal, že Rusko bez Ukrajiny bude vždy slabou zemí, nýbrž že přestane být říší. Neschopnost spatřovat v tom rozdíl možná svědčí o chatrném sebevědomí navenek ramenaté Moskvy. Naproti tomu leckteří ruskojazyční Ukrajinci i ukrajinští Rusové by se 22 let po rozpadu říše třeba spokojili s životem „na Rusi“, která by byla normální, evropskou zemí.
