Ve světě, jak se zformoval po skončení studené války, představuje kultura dělící i jednotící sílu zároveň. Ideologicky odlišná, avšak z kulturního hlediska jednolitá společenství se opět spojují, jako tomu bylo v případě sjednocení Německa, zatímco společnosti sjednocené na ideologickém základě nebo v důsledku historických okolností, které se však z civilizačního hlediska odlišovaly, se rozpadají, jak jsme mohli vidět na příkladu Sovětského svazu nebo Jugoslávie.
Jak ve své knize o střetu civilizací podotýká Samuel Huntington, zlomové linie se často táhnou napříč zeměmi, které se v důsledku zmíněného rozpadu osamostatnily. To je příklad Bosny a Hercegoviny, ovšem rozpolceným státem, který má dvě kultury, je také Ukrajina, jejímž územím se táhne civilizační hranice oddělující Západ a území, na kterých vládne pravoslaví.
Proti sobě, a přesto spolu
Jako země mezi dvěma světy tak Ukrajina v průběhu historie náležela k Polsko-litevské unii, některé její regiony byly součástí Rakouska-Uherska a až do vyhlášení nezávislosti v roce 1991 spadala vyjma krátkého intermezza v letech 1917–1920 po více než 300 let pod ruskou nadvládu. Zlom v tomto ohledu představovala vzpoura Bohdana Chmelnického, který se jakožto kozácký vůdce vzepřel polské nadvládě a v roce 1654 přísahal věrnost carovi.
Zlomová linie je patrná i z hlediska náboženského. Zatímco na západě převažují věřící řeckokatolického vyznání, které provozuje pravoslavnou liturgii, ale uznává autoritu papeže, východ patří k ruské pravoslavné církvi. Pětinu obyvatel tvoří etničtí Rusové, zhruba třetina Ukrajinců mluví rusky a dvě třetiny představují ukrajinsky hovořící Ukrajinci.Jak spolu v rámci jedné země vycházejí Halič a Donbas, které proti sobě často staví nejen přítomnost, ale i minulost?
Zdaleka tedy není jedno, zda člověk mluví s Ukrajincem z východní, či západní části země. Stejně jako často záleží už na tom, zda promluví rusky, nebo ukrajinsky. Mluví-li někdo na západě Ukrajiny rusky, dívají se na něj úkosem s tím, že podkopává ukrajinské národní uvědomění. A naopak mluví-li člověk ukrajinsky na východě, snadno může dostat nálepku radikála a nacionalisty. Tato rozpolcenost se markantně projevuje rovněž v mentalitě a politických názorech. Co je dobré pro jednu stranu, to ta druhá s velkou pravděpodobností odmítne.
Zatímco jedna strana je zastáncem silnějších vazeb s Ruskem, druhá by se ráda přičlenila k Evropské unii. Už proto, že spoustu lidí na východě pojí s východním sousedem příbuzenské vztahy, a je-li třeba, odjíždějí tam i za prací, zatímco mnozí obyvatelé západních oblastí pracují v zemích unie. Jedna strana volí oranžové, druhá modré. Co tedy přesto přese všechno drží oblasti rozkládající se po obou stranách řeky Dněpru pohromadě? Jak spolu v rámci jedné země vycházejí Halič a Donbas, které proti sobě často staví nejen přítomnost, ale i minulost?
Rozděleni pamětí
Spletitou ukrajinskou historii lze dobře ilustrovat už na jménu z architektonického hlediska snad nejkrásnějšího tamějšího města. Národy bývalého mocnářství mu říkají Lemberg, Poláci Lwów, v dobách Sovětského svazu se jmenovalo Lvov, zatímco pro Ukrajince je to Lviv. Historie tohoto města a jeho kulturní dědictví je zajímavým zdrojem vzájemných vlivů nejrůznějších kultur a soupeření různých identit. Dnes je spolu se dvěma přilehlými oblastmi baštou ukrajinského nacionalismu, který by polské, stejně jako rusko-sovětské období dějin města nejraději vymazal z paměti.
Věčné slávě se tu naopak těší výrazná osobnost západoukrajinského národního hnutí Stepan Bandera, pod jehož vedením byla v roce 1941 vyhlášena samostatná Ukrajina. Ovšem zatímco na ukrajinském západě je považován za národního hrdinu, ve východní části země je na něj pohlíženo jako na nacistického kolaboranta. Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) vyvolává hořké vzpomínky i v Polácích, kteří jsou dnes nejhlasitějšími zastánci evropské integrace Ukrajiny, neboť ozbrojenci UPA mezi lety 1943 a 1945 v oblasti Volyně povraždili zhruba sto tisíc Poláků. Při odvetných akcích protinacistické a protisovětské polské Zemské armády poté přišlo o život na 20 tisíc Ukrajinců.Západní a jihovýchodní část Ukrajiny je v mnoha ohledech rozdělena historickou pamětí
Zatímco tedy ukrajinské národní cítění přivedlo mnohé obyvatele západních oblastí do přinejmenším kontroverzního vztahu s nacismem, lidé z oblastí na druhé straně řeky Dněpru v řadách Rudé armády hrdinně bránili svoji druhou vlast, Sovětský svaz, proti Němcům. Památky po tomto boji lze dodnes nalézt v Doněcku i v dalších městech této oblasti. Západní a jihovýchodní část Ukrajiny je v mnoha ohledech rozdělena historickou pamětí. Jestliže první část má silné pouto k Rzeczpospolitě a k pozdějšímu protisovětskému odboji a v centru formování její nové identity stojí hladomor v roce 1933, identitu druhé části vymezuje carská říše a později Sovětský svaz.
Odlišné mentality
Mentalita obyvatel obou částí země se však liší také kvůli hospodářským danostem. Halič je chudší kraj, který žije především ze zemědělství, zatímco podoba Donbasu je dána v první řadě totální industrializací probíhající v průběhu 19. a 20. století. V důsledku toho disponuje urbanizovanější ruskojazyčné pásmo hned pěti regionálními centry, kterými jsou Dněpropetrovsk, Doněck, Charkov, Simferopol a Oděsa. Co se týče její hospodářské síly, je příznačné, že Doněcká oblast, ve které žije 10 procent celkového počtu obyvatel, se na průmyslové výrobě podílí celými 20 procenty. Hrubý národní produkt v těchto oblastech dosahuje trojnásobku až pětinásobku produktu v oblastech Lvova, Ternopilu nebo Ivano-Frankivsku, takže tvrzení mnohých obyvatel východu, že západní Ukrajinu vydržuje Doněck, není zcela neodůvodněné. Nacionalisté kontrují poukazem na míru kriminality a špatný stav životního prostředí v důsledku průmyslové výroby a hornictví nebo na židovský ráz Oděsy.
Nejvyšší postavení mají v dnešní ukrajinské společnosti Rusové. Z hlediska dosaženého vzdělání je například předčí pouze Židé. Naproti tomu anebo právě proto nejsou obyvatelé východu zdaleka tak bojovní jako lidé ze západu. Zatímco jedny charakterizuje spíše nacionalismus, pro druhou skupinu je příznačný patriotismus. Obyvatelé východu jsou v zásadě pragmatičtí, technicky založení a nejsou příliš aktivní ve veřejném životě, potažmo s tím neumějí chránit vlastní zájmy. Oproti tomu je západní Ukrajina v politickém smyslu samostatným činitelem, což o východních částech nelze prohlásit. Obyvatelé východu se snáze podvolují vůli ústřední moci a z jejich řad nepochází žádný skutečný politický vůdce. Západ naproti tomu přímo chrlí charismatické osobnosti.Zatímco jedny charakterizuje spíše nacionalismus, pro druhou skupinu je příznačný patriotismus
Není náhoda, že se Majdan vždycky plní lidmi původem ze západní Ukrajiny. Donbaské nátury se dotýkají spíše sociální problémy, ačkoliv i západní nacionalismus v ní dokáže vyvolat pud sebeobrany, takže dotyčným politickým aktivistům umí dát co proto. Zatímco po roce 1991 byla pro ruský a rusky hovořící jihovýchod země příznačná silná nostalgie po sovětských časech, dnes je tam patrná integrace v ukrajinský politický národ. Při postupu od západu na východ tvoří sice čím dál více takzvaných ukrajinských Rusů monoetničtí Rusové, nicméně jejich „ukrajinskost“ dokazuje fakt, že většina z nich považuje Ukrajinu bezpodmínečně za svoji vlast. Jak mi svého času vysvětlili v Doněcku, podobají se v Americe žijícím Italům, kteří mají silné vazby na Sicílii, v zásadě nemluví anglicky, ale jsou to v pravém slova smyslu američtí občané.
Z tohoto pohledu představuje výjimku poloostrov Krym, jehož silně ruský charakter navíc doplňuje problém zde žijících Tatarů, stejně jako Zakarpatská oblast na západě, která je od Kyjeva obrazně oddělena horami a představuje samostatnou oligarchii, jež je v politickém smyslu spíše do modra, přestože ji jinak pojí spousta vazeb se sousedními zeměmi EU a obživu jí v podstatě zajišťuje její pozice pohraničního regionu.
Rozpad nehrozí
Zachování územní jednoty je zásadním zájmem elit obou proti sobě stojících táborůI přes tuto hlubokou rozpolcenost prozatím nehrozí nic jako rozpad Ukrajiny. Třebaže vyostření politické či ekonomické situace pokaždé míří tímto směrem, zachování územní jednoty je zásadním zájmem elit obou proti sobě stojících táborů. Právě to jim totiž dodává sílu a váhu na mezinárodní scéně a doma pak poskytuje možnost ještě víc si nakrást. Zájem o zachování územní celistvosti země není sice v obou částech země stejně silný, nicméně Rusové a rusky hovořící obyvatelstvo, kteří by byli schopni samostatně přežít, na tuto otázku s výjimkou Krymu nijak nenaléhají, zatímco obyvatelé západu, jenž by nebyl schopen samostatné existence, by bránili hranice i vlastním tělem a nejraději by je rozšířili až ke Kavkazu.
Velkým geopolitickým hráčům – USA, Evropské unii a Rusku – není osud Ukrajiny vůbec lhostejný. Moskva má zájem na tom, aby ji její soused vnímal přátelsky, nebo alespoň neutrálně, a po způsobu určitého nárazníku od něj udržuje v bezpečné vzdálenosti své geopolitické protivníky. Krom toho je pro ni její slovanský bratr důležitý i vzhledem ke všem citovým a kulturním vazbám. Navíc ho staví přímo do klíčové role fakt, že bez rusko-ukrajinského partnerství si nelze představit jednotu slovanského, pravoslavného světa v ekonomickém ani kulturním smyslu.
Původní význam názvu Ukrajina je „okrajové území“, což při pohledu z Moskvy také platíNaproti tomu euroatlantické společenství vnímá Ukrajinu jako činitele, který Rusko oslabuje, působí jako protiváha a v daném případě jej také udržuje pod tlakem. Rozpad země není v zájmu ani jedné strany. Rusko by připojením jihovýchodních částí příliš nezískalo, spíše naopak, dostalo by tak totiž nového souseda v podobě Haliče, ke které by se nejspíš připojila „hetmanština“ neboli střední Ukrajina, tedy agresivně rusofobní uskupení toužící po začlenění do euroatlantických struktur. Celou řadu problémů by si tak ovšem přivodil i Západ, jenž by se musel třeba postarat o stát, který sní o evropském nebi.
Původní význam názvu Ukrajina je „okrajové území“, což při pohledu z Moskvy také platí. Ukrajincům se tento etymologický výklad samozřejmě nelíbí, ačkoliv když už jsme u toho, pak by mohla Halič jakožto pomezní pevnost chránit západní civilizaci před „zlým“ Východem. Ani vedoucí představitelé tohoto státu neprožívali a neprožívají tuto pozici v sevření mezi Východem a Západem v geopolitickém smyslu jako tragédii. Jak se ostatně ukazuje i nyní, snaží se z této hry s oběma póly vytěžit co nejvíc a to nejlepší. Je si však třeba uvědomit, že tuto politiku připomínající houpačku nebudou moci provozovat věčně. Přestože by tento krok nejraději co nejvíce oddálili, dříve či později se budou muset rozhodnout.
- Tento článek vznikl ve spolupráci České pozice a deníku Lidové noviny.
