Proč je Ukrajina natolik důležitá? Proč se kvůli ní Brusel vzdává svých zásad a beze slova sleduje řádění extremistů, přestože je jindy tak citlivý na evropské hodnoty? Proč Evropská unie čím dál více rezignuje na svou dosavadní politiku, která při řešení konfliktních situací usiluje o konsenzus a na rozdíl od USA se snaží vyhnout drsné intervenci? A proč i tohle všechno připadá Washingtonu málo?
Proč onen patetický výrok Johna Kerryho v Mnichově, že se na Ukrajině svádí boj o budoucnost Evropy?Proč je nálada natolik napjatá, že vedoucí pracovník amerického ministerstva zahraničí posílá v rámci hodnocení evropského postupu svého spojence do teplejších krajů? Proč onen patetický výrok Johna Kerryho v Mnichově, že se na Ukrajině svádí boj o budoucnost Evropy? A proč navzdory viditelnému zpomalení hospodářského růstů neváhá Moskva přispěchat na pomoc ukrajinské vládě s několika miliardami dolarů?
Hlavní cenou v tomto klání je navíc země, která se potácí na pokraji bankrotu a události uplynulých týdnů ji uvrhly do hluboké politické krize. Odměnou pro vítěze bude to, že může zachránit Ukrajinu, která si zaslouží lepší osud.
Ukrajina je jen nástroj
Ve skutečnosti ovšem vůbec nejde o Ukrajinu. Záchrana této těžce zkoušené země zajímá soupeřící velmoci nanejvýše do té míry, aby v případě jejího zhroucení minimalizovaly ekonomické a bezpečnostní dopady, které by mohly přesáhnout její hranice, nebo aby tomuto scénáři raději rovnou předešly. Kromě toho je pro všechny zajímavé, že více než 45milionová Ukrajina je také atraktivní, dosud nikoli úplně zplundrovaný trh, o který by mohlo Rusko přijít a Evropská unie by jej mohla naopak získat.
To jsou sice důležitá hlediska, nicméně ani ta nic nemění na faktu, že Ukrajina je jen nástrojem v geopolitickém klání Východu se Západem – pěšcem, nanejvýše střelcem na eurasijské šachovnici. Státem s oslabenou suverenitou, jehož význam zvyšuje bez ohledu na jeho výkon zeměpisná poloha.
V Moskvě samozřejmě nemají o Janukovyčovi o nic lepší mínění než ve Washingtonu o Jaceňukovi nebo v Berlíně o KličkoviTo vše je dobře vidět na tom, jak geopolitické mocnosti k této zemi a její elitě přistupují. Na telefonickém rozhovoru Victorie Nulandové a amerického velvyslance v Kyjevě, který unikl na veřejnost, totiž nebylo ani zdaleka skandální pouze to, jak američtí diplomaté mluví o Evropské unii. To, jak si Washington cení starého kontinentu, už totiž dávno víme. Zarážející však bylo, jak náměstkyně ministra zahraniční pro záležitosti tohoto regionu rozdělovala posty v budoucí ukrajinské vládě. Nulandová se nijak netajila tím, co si o vůdcích opozice myslí.
Moskva Kyjevu nestanovila podmínky, které by ukrajinské vládě svazovaly ruce, jen důrazně žádá, aby se k ní její západní soused neobracel zády. To samé chtějí i EU a USA, nanejvýše všechno prezentují pomocí hezkých slov o demokracii a rozvoji. Přitom všem nemají samozřejmě v Moskvě o Janukovyčovi o nic lepší mínění než ve Washingtonu o Jaceňukovi nebo v Berlíně o Kličkovi.
Vazalové a panovníci
To, jak podřízenou roli hraje v tomto duelu samotná Ukrajina, ukazuje i postup Evropské unie, která je přece jenom zvyklá na vybranější prostředky než zbylí dva jmenovaní hráči. Představitelé a politici EU – podobně jako jejich američtí kolegové – jezdí do Kyjeva stejně jako kdysi středověcí panovníci ke svým vazalům. V čele s prominentními představiteli polské elity řeční na Majdanu, jako by ani nebyli v zahraničí. Doma by si takový postup od Washingtonu přes Brusel až po Varšavu jistě nenechali líbit a na pouliční výtržníky by nepohlíželi jako na revolucionáře.
Ukrajinská elita se z tohoto velmocenského soupeření pochopitelně snaží vytěžit co nejvíce a v souladu s těmito podmínkami se svou aktuální geopolitickou orientaci pokouší přeměnit v peníze a moc. To ovšem pouze potvrzuje, že v tomto duelu nejde o Ukrajinu. Ve skutečnosti se tu hraje o Rusko, pro které je nejen ekonomickou a bezpečnostní otázkou, aby si svého slovanského souseda udrželo v pásmu svého vlivu, a jeho hlavním „hříchem“ je to, že se po více než 20 letech od rozpadu Sovětského svazu „dalo dohromady“ a rozhodně hájí své zájmy. Úplně stejně jako kdokoliv jiný, z čehož samozřejmě občas vyplývají konflikty.Hraje se o Rusko, pro které je nejen ekonomickou a bezpečnostní otázkou, aby si svého slovanského souseda udrželo v pásmu svého vlivu
Moskva, jež se poučila ze svých dřívějších chyb, se tentokrát snaží nasměrovat Ukrajinu tam, kde ji chce mít, pomocí ekonomických prostředků. První bitvu vyhrál díky odložení podpisu vilniuské smlouvy Vladimir Putin, ovšem válka ještě ani zdaleka nekončí.
Už proto, že EU podcenila odhodlanost Moskvy a v podstatě nepočítala ani s tím, že je Ukrajina blízko bankrotu, ovšem vilniuská facka Brusel zburcovala, a proto čím dál lépe chápe, o co všechno tady jde. Rozdílné zájmy v rámci unie a z toho vyplývající nejednotnost, stejně jako omezená možnost poskytnutí úvěru šance EU sice nezvyšují, ale zdá se, že si EU znovu uvědomila zapomenutá geopolitická hlediska. Svým způsobem tuto logiku sledoval již program Východního partnerství a do těchto úvah zapadá i to, že José Manuel Barroso popsal události uplynulých týdnů v Kyjevě jako střet evropské a ruské civilizace.
Proč je Eurasie natolik důležitá?
USA hrají celou dobu z partu Zbigniewa Brzezinského, a ačkoliv se jejich pozornost již nesoustřeďuje na tuto oblast, považují Ukrajinu za důležitou podmínku udržení eurasijského geopolitického pluralismu a ve shodě s EU je jejich cílem odštěpit ji od Ruska. Jak totiž tento bývalý vrchní poradce pro národní bezpečnost a zahraničněpolitický stratég prohlásil už ve své geopolitické zprávě z poloviny devadesátých let nazvané Velká šachovnice, bez Ukrajiny Rusko přestane být impériem. A USA by se měly snažit zabránit tomu, aby v eurasijském prostoru posílila jakákoliv moc.
Z tohoto hlediska je Ukrajina skvělým nástrojem, neboť ve svém stále horečnatém stavu oslabuje zároveň Rusko i EU. A proč je Eurasie natolik důležitá? Protože podle Brzezinského je tato geopolitická oblast centrem světové moci. Šachovnicí, na které se svádí boj o globální prioritu, a mocnost, jež kontroluje tuto rozsáhlou oblast, má v rukou také vládu nad světem.Ukrajina ve svém stále horečnatém stavu oslabuje zároveň Rusko i Evropskou unii
V důsledku převratné transformace v posledním desetiletí 20. století se stalo klíčovým hybatelem poměrů v eurasijské oblasti a zároveň světovou velmocí číslo jedna mocenské centrum, které se nachází mimo tuto oblast. USA si tento vliv chtějí nadále udržet, a proto dělají všechno v zájmu toho, aby v Eurasii nevzniklo mocenské centrum, které by pro ně mohlo představovat výzvu.
Součástí této geopolitické partie je také boj, který se v současnosti vede o Ukrajinu a v mnoha ohledech sleduje logiku studené války, a potažmo s tím i znemožnění myšlenky na vznik Putinovy vysněné Eurasijské unie. Mohli bychom sem ovšem zařadit i často dost malicherné politické tahy v souvislosti s olympiádou v Soči.
Studená válka již skončila, svět se velmi změnil a čím dál méně fungují i stará schémata. Řešení ukrajinské krize by proto pomohlo, pokud by od nich Brusel i Moskva upustily a s přihlédnutím také k zájmům druhé strany a samozřejmě i samotného Kyjeva našly společnou řeč. Což by Evropu skutečně posílilo!
- Tento článek vznikl ve spolupráci České pozice a deníku Lidové noviny.
