Pokud chce někdo sledovat ukrajinské drama, jedním z dobrých zdrojů je twitterový účet Radosława Sikorského. Polský ministr zahraničí na této síti co chvíli zveřejňuje detaily k dění v zemi, kde se zřejmě chystá vyhlášení výjimečného stavu a Kyjev čeká bezesná noc.
Mezi řádky se tak člověk dozví i to, že Sikorski si už v neděli kvůli brutálnímu postupu pořádkových sil vůči lidem protestujícím proti odmítnutí dohody s EU ukrajinskou vládou předvolal ukrajinského velvyslance ve Varšavě; do médií pak prohlásil, že Polsko stojí jednoznačně na straně pokojných demonstrantů. Spolu se švédským ministrem zahraničí Carlem Bildtem vzkázali na Ukrajinu, že evropský sen pořád trvá a mimo jiné Sikorski řekl, že posílá do Kyjeva dodatečně dva svoje lidi, aby měl všechny informace z místa.
Česko se dobrovolně přihlásilo k roli advokáta evropského směřování Ukrajiny a teď, když se ona cesta na Ukrajině láme, nesmí mlčetNa příkladu Sikorského a Bildta se člověk dozvěděl nejen to, co všechno teď Poláci a Švédové dělají, ale také to, co všechno nedělá česká diplomacie.
Připoutání Ukrajiny k Západu – tedy to, za co se v ulicích Kyjeva skanduje – je přitom také české dítě. Projekt Východního partnerství, který má šesti postsovětským republikám včetně Ukrajiny pomoci vymanit se z ruské sféry vlivu, byl slavnostně odstartován v roce 2009 v Praze během českého předsednictví EU a životaschopnost tohoto projektu, soudě alespoň podle koncepce zahraniční politiky schválené ještě minulou vládou, patří mezi těžiště českého zájmu. Rusnokův kabinet na této koncepci nic nezměnil a ministr zahraničí Jan Kohout naposledy na konci listopadu prohlásil, že Východní partnerství je „dlouhodobou prioritou“ Česka.
Přesto je realita věcí jiná. Černínský palác si v případě Ukrajiny vystačil s jedním prohlášením na webu v pondělí odpoledne, v němž dává od země ruce pryč a neklade si žádné ambice jakkoli se angažovat. Násilné potlačení demonstrací českou diplomacii sice „znepokojilo“, ale „zaznamenali jsme“, že se prezident Janukovyč od násilí následně distancoval; a tak dále. Nic, co by dávalo tušit, kde Česko stojí a co si myslí. A na dodatečné telefonáty ČESKÉ POZICE po zdůvodnění takového postoje ministr Kohout nereaguje.
Hlasitá komunikace diplomacii zpravidla neprospívá. Přesto přicházejí momenty, kdy jsou jasná slova vyřčená veřejně tou nejpádnější strategií. Jeden z těch momentů nastal pro linku Praha–Kyjev teď. Česko se spolu s Polskem a Švédskem dobrovolně přihlásilo k roli advokáta evropského směřování Ukrajiny a teď, když se ona cesta na Ukrajině láme, Češi nemohou mlčet.
Jak řekl jeden bývalý český velvyslanec na Ukrajině, obvyklá česká taktika zůstat schovaný ve křoví, počkat si na konec zápasu a pak se přidat k většině, je v tomto případě riziková hra. „Pokud máme být na Ukrajině relevantní a nepřijít o Švédy a Poláky coby naše spojence, musíme se veřejně přihlásit k demonstrantům a vyjádřit jim jednoznačné sympatie, když jsme jim celá léta slibovali, že se na naši podporu mohou spolehnout,“ dodal.
