Loni v květnu se po pár letech dostal na trh obraz Jindřicha Štýrského Kominík a sněhulák. Sběratel ho tehdy vydražil za 19 milionů korun (za 23,56 milionů včetně aukční přirážky). Před necelými šesti lety se přitom tentýž obraz prodal „jen“ za 6,72 milionu korun. Za šest let, kdy se dílo objevovalo různě po výstavách, vzrostla jeho cena bezmála o 17 milionů korun. Těžko hledat nějaké jiné investiční aktivum, které by za takto relativně krátkou dobu dokázalo ztrojnásobit svou hodnotu.
Zájem o investice do umění v Česku roste. Během posledních deseti let se útraty sběratelů a investorů za vzácné obrazy, sochy a další artefakty více než zdvojnásobily. Zatímco v roce 2008 byli sběratelé v aukčních síních ochotni nechat přes 660 milionů korun, loni to už bylo 1,42 miliardy korun. Tuzemský historický rekord částky zaplacené za jeden obraz pak padl na podzim 2016, kdy se za 62 milionů korun prodalo plátno Františka Kupky Série C I. (Protihodnoty). V posledních letech přitom roste počet prodaných děl i jejich cena. Jen meziročně loni vzrostl český trh s uměním asi o 160 milionů korun, což znamená více než desetiprocentní nárůst.
Dvourychlostní trh
„Když se na to podíváte blíž, zjistíte, že polovinu z tohoto nárůstu udělalo sto nejdražších obrazů. Ty stály o 80 milionů víc než v roce 2016. To znamená, že v průměru se jejich cena zvedla o 800 tisíc korun na jeden kus. Průměrná cenu zbytku, tedy asi 9500 děl, se v průměru zvedla o šest tisíc,“ říká šéfredaktor ročenky Art+ a historik umění Jan Skřivánek.
„Příliš se dnes hovoří o umění jako investici. Těch dat, která by toto dokládala, je relativně málo. Lze uvést sice desítky případů, kdy se obraz zhodnotil, ale vždycky je lepší kupovat umění, protože ho člověk chce a je pro něj zajímavé.“ |
„V roce 2013 byla průměrná cena 41 tisíc korun, v loňském roce pak 57 tisíc korun,“ potvrzuje trend Martin Kodl ze stejnojmenné aukční galerie. Podle Skřivánka je přitom trh s uměním de facto dvou rychlostní. „Drahá díla jsou stále dražší a ostatní díla jsou na tom relativně stejně,“ tvrdí. Investice do umění má však svá úskalí. Řídit se dosavadním vývojem na trhu úplně nejde. Například to, že se jeden obraz od určitého malíře prodal za milionovou částku, nemusí znamenat, že to bude platit i pro jeho další díla. „Například obrazy Antonína Procházky z let 1914–1920 budou stát klidně deset milionů. Díla ze 30. let budete mít problém prodat za 200 tisíc,“ přibližuje Skřivánek.
Podle expertů se investiční rozměr v umění přeceňuje. „Příliš se dnes hovoří o umění jako investici. Těch dat, která by toto dokládala, je relativně málo. Lze uvést sice desítky případů, kdy se obraz zhodnotil, ale vždycky je lepší kupovat umění, protože ho člověk chce a je pro něj zajímavé. Zhodnocení je vedlejší produkt,“ říká Skřivánek.
To potvrzují i další. „V první řadě by investice do umění měla být do něčeho, co vás osloví a přitáhne a s čím se vám bude dobře žít. Investice do umění má ale také mnohem dlouhodobější charakter a je méně likvidní. Ceny uměleckých děl se nemění ze dne na den,“ říká Marek Prokůpek z Galerie ART Praha.
Investice pro vnoučata
To ale rozhodně neznamená, že nejde k umění přistupovat z investičního hlediska. „Nákup uměleckého díla není vhodný pro investory, kteří očekávají okamžité zhodnocení. Za nejkratší horizont se v tomto směru považují přinejmenším tři roky, optimálně však pět let. Jen málokomu se poštěstí, že se cena pořízeného obrazu zněkolikanásobí během pár měsíců. V ideálním případě se spíše jedná o vklad pro další generace,“ říká Martin Kodl.
Výhoda při nákupu uměleckých předmětů je, že hodnota, když už přímo neroste, tak alespoň zpravidla setrvává na stejné úrovni. |
Výhoda při nákupu uměleckých předmětů je, že hodnota, když už přímo neroste, tak alespoň zpravidla setrvává na stejné úrovni. „Když se o umění začneme bavit jako o investici, tak není sporu, že si zachovává nějakou cenu. Samozřejmě, že ta se mění s tím, co je v módě. To ale znamená maximálně pokles kolem deseti až patnácti procent,“ říká Skřivánek.
Upozorňuje ale, že ten, kdo chce skutečně investovat, musí nakupovat díla, jejichž cena se za dobu držení zvedne alespoň o 30 procent. Aukční síň si totiž bere provizi při prodeji i při nákupu. „Když na aukci vydražíte obraz za sto tisíc, tak vám jako kupci aukční síň připočte 20 až 25 procent provize. Když pak prodáváte, tak si z toho vezme síň deset až patnáct procent,“ vysvětluje.
Stačí stovky tisíc
Umění přitom nemusí nakupovat jen ti, kteří mají volné miliony na účtu. I rodina, která má jen volné desetitisíce či statisíce, může pořídit dílo, jehož cena se v čase znásobí.
Jako první se začali za milionové částky prodávat umělci spadající do období české moderny – tedy autoři jako Emil Filla či Jan Zrzavý. Obdobných cen pak dosáhla později i jména z 19. století. Podobně se v milionových řádech prodává i poválečné umění a autoři 50. a 60. let. |
Jenže najít umělce, který se bude jednou prodávat za ceny jako dnes Emil Filla, Toyen či Jindřich Štýrský, není snadné. „Často jde o umění 60. až 80. let. Jde o autory, jejichž díla se prodávala maximálně za 300 tisíc, a najednou se dostanou na milion a půl či dva. Zde jde vytipovat autory, kteří jsou dnes právě na těch 300 tisících, u kterých lze čekat, že se za pár let dostanou výš,“ říká historik umění Skřivánek.
Vychází přitom z dosavadního vývoje. Jako první se začali za milionové částky prodávat umělci spadající do období české moderny – tedy autoři jako Emil Filla či Jan Zrzavý. Obdobných cen pak dosáhla později i jména z 19. století. Podobně se v milionových řádech prodává i poválečné umění a autoři 50. a 60. let, jejichž díla se draží i za dva až tři miliony korun. Jde například o umělce jako Zdeněk Sýkora, Karel Malich či Václav Boštík.
„Tito autoři vstoupili na uměleckou scénu v 60. letech. Teď se lze podívat na tu následující generaci, tedy autory, kteří na scénu přišli v 70. a 80. letech. Ti dnes mají strop někde kolem půl milionu korun. Člověk si může vsadit na autora z této dekády s tím, že je pro dané období stejně významný, jako byli Sýkora, Malich nebo Boštík,“ uzavírá Skřivánek.
