Ústavní soud má být předvídatelný, srozumitelný a důvěryhodný

Vojtěch Šimíček, který je od června 2014 soudcem Ústavního soudu a předtím jedenáct let působil na Nejvyšším správním soudu, v rozhovoru mimo jiné říká: „Rozpuštění politické strany je prostředek obranyschopné demokracie. Ta musí být schopná se bránit proti těm, kdo nedokážou respektovat elementární pravidla hry. Rozpuštění politické strany není sankcí do minula, ale sebezáchovným prostředkem do budoucna proti těm, kteří jsou reálnými ohroženími ústavního a demokratického systému jako celku.“

LIDOVÉ NOVINY: Ještě na Nejvyšším správním soudu jste předsedal senátu, který rozpustil Dělnickou stranu. Mělo ze zpětného pohledu její rozpuštění význam, když záhy vznikla Dělnická strana sociální spravedlnosti s podobným programem i obsazením?

ŠIMÍČEK: To není otázka pro soudce, ale pro vládu, která návrh na rozpuštění strany podává, a může proto i zvažovat praktické politické dopady požadovaného rozhodnutí. Pozice soudce je jiná, ten rozhoduje pouze a jedině o tom, zda je podaný návrh důvodný, nebo ne.

O Dělnické straně jsme rozhodovali dvakrát, první návrh jsme roku 2009 zamítli, druhému jsme o rok později vyhověli. Z hlediska obecných dopadů je důležitější první rozsudek, protože vymezil důvody pro rozpuštění politické strany. Ve druhém rozsudku jsme tato obecná východiska aplikovali na konkrétní činnost strany, tedy zejména na pořádané akce.

LIDOVÉ NOVINY: Jaký tedy mělo rozpuštění význam?

ŠIMÍČEK: Nezávislý soud řekl, že činnost této strany je jednoznačně za hranou zákona i ústavy. Do budoucna má význam v tom, že kdokoli by podporoval srovnatelné aktivity a sympatizoval by se stranou, která je provozuje, pak se nemůže divit případným postihům.

LIDOVÉ NOVINY: Co už je za hranou, co už politický subjekt nesmí dělat?

ŠIMÍČEK: Rozpuštění politické strany je prostředek obranyschopné demokracie. Ta musí být schopná se bránit proti těm, kdo nedokážou respektovat elementární pravidla hry. Rozpuštění politické strany není sankcí do minula, ale sebezáchovným prostředkem do budoucna proti těm, kteří jsou reálnými ohroženími ústavního a demokratického systému jako celku.

V této souvislosti se často citují dva výroky. První je od Josepha Goebbelse při příchodu nacistů do Říšského sněmu: „Přicházíme jako nepřátelé! Přicházíme stejně, jako se vlk dobývá do ohrady s ovcemi.“ Druhý je od Klementa Gottwalda z prvorepublikového parlamentu: „My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!“

Zkrátka, je-li někdo vyloženě protisystémový a chce zneužít prostředků demokratického právního státu, ústavní systém nesmí být naivní a musí být schopný se účinně bránit.

LIDOVÉ NOVINY: Jde tedy o programovou snahu o zničení systému?

ŠIMÍČEK: Musí mít konkrétní projevy. Dělnická strana nebyla rozpuštěna za svou symboliku a rétoriku, ale za konkrétní akce, které pořádala, především za protiromské pochody Janovem. Vždy je navíc třeba hodnotit, zda nestačí potrestat jednotlivce, kteří se dopustili protiprávních vybočení. V tomto případě bylo prokázáno, že to nebyl exces několika členů nebo stoupenců, ale naopak výraz a reálné naplnění programu strany.

LIDOVÉ NOVINY: Jako předseda senátu jste byl v této věci hodně na očích. Setkal jste se třeba s výhrůžkami od extremistů?

ŠIMÍČEK: V obou případech rozhodoval sedmičlenný senát a já ani nebyl soudcem zpravodajem, tím byl kolega Jan M. Passer. Byl to určitě můj nejvíce medializovaný případ, v podstatě v přímém přenosu. Neměl jsem však pocit osobního ohrožení. V daleko obtížnější situaci jsou určitě soudci a státní zástupci, kteří dělají drogovou kriminalitu či organizovaný zločin.

LIDOVÉ NOVINY: Byl to moment, kdy jste vykročil z komfortní zóny?

ŠIMÍČEK: Neřekl bych, že jsem vybočil z komfortní zóny. Jsem totiž přesvědčen, že každý soudce musí být připraven i veřejně obhájit své rozhodnutí. Justice má mít konkrétní tváře. Bude věrohodná, nejen když bude rychle vydávat spravedlivá a přesvědčivá rozhodnutí, ale když si veřejnost justici dokáže spojit s konkrétními lidmi a bude jim věřit. Soudce nemá sám aktivně vyhledávat média a za každou cenu exhibovat, ale musí být schopný stručně a srozumitelně vysvětlit podstatu svých rozhodnutí.

LIDOVÉ NOVINY: Přitom řada soudců odmítne komentář s odkazem na odůvodnění rozsudku...

ŠIMÍČEK: To není dobré, protože rozhodnutí soudů mají často obecný přesah a veřejnost se z nich má dozvědět, jak se v podobných situacích chovat. Vzpomeňme třeba na prvních deset let Ústavního soudu. Jeho soudci dokázali veřejnosti výborně svá rozhodnutí vysvětlit.

Řada z nich byla hodnotově založená a tedy i předvídatelná a lidé si tento soud mohli spojit s osobnostmi se silným životním příběhem, jako je Vladimír Čermák, Vladimír Klokočka či Antonín Procházka. Právě díky tomu si tehdy Ústavní soud vydobyl takovou důvěru občanů zejména oproti obecné justici, která byla v devadesátých letech extrémně uzavřená a odmítala navenek jakkoliv komunikovat.

LIDOVÉ NOVINY: Bylo v tom první desetiletí Ústavního soudu atypické?

ŠIMÍČEK: Ano, ale to je normální. Byla to úplně nová instituce, která hledala své postavení mezi ostatními orgány, především vztah k obecným soudům. Těmi byl vnímán jako cizorodý prvek, který hovoří úplně jinou řečí. Proto některá jeho rozhodnutí nerespektovaly, nejznámější je kauza odpíračů vojenské služby.

Ústavní soud vznikl těsně po změně režimu, kdy zde nebyla plejáda lidí, ze kterých by šlo vybírat ochránce nově nabyté ústavnosti. Těmi se stali i lidé s pohnutými životními osudy jako emigranti a političtí vězni, kteří sice vždy neměli, a ani mít nemohli předchozí oslňující právní praxi, ale zato byli opravdovými osobnostmi. Položili základní kameny ústavnosti a bylo a je úkolem jejich nástupců, aby v této cestě pokračovali.

LIDOVÉ NOVINY: Ústavním soudcem jste se stal ve 44 letech. Jaké to je, ocitnout se na vrcholu kariéry v nejlepších letech?

ŠIMÍČEK: Objektivně vzato, je to brzy. Opravdu je to vrchol kariéry, práce na Ústavním soudu je nádherná a mimořádně zajímavá. Proto by člověk měl být již „hotový“, měl by nabídnout nejen znalosti, ale i životní zkušenosti.

Velmi jsem uvažoval, zda v mém věku nejsem příliš troufalý. Ale v roce, kdy jsem dostal tuto nabídku, zemřeli dva mí výborní kamarádi, spolužáci z právnické fakulty. Člověk nikdy neví, co bude za rok, natož za pět let. Neví, zda se taková nabídka bude opakovat a zda ji ještě někdy bude moci zodpovědně přijmout. Prostě se nedá odmítnout.

LIDOVÉ NOVINY: V souvislosti se „Zemanovým soudem“ se často skloňuje, že je levicovější než „Klausův soud“. Jak to cítíte, když o sobě mluvíte jako o pravicovém člověku?

ŠIMÍČEK: Levice a pravice není úplně rozumné kritérium, dělící linky mohou být vedené v každé kauze trochu jinak. Především je ale příliš brzy na podobné soudy. Ještě jsme se totiž nedostali k žádným opravdu vyhroceným politickým kauzám s hodnotovým přesahem.

Druhé plénum mělo takových kauz řadu, například poplatky ve zdravotnictví, neplacené první dny nemocenské, takzvaný Topolánkův batoh, zrušení předčasných voleb nebo odvolání Ivy Brožové z čela Nejvyššího soudu. Pak totiž soudci rozhodují především podle svého vnitřního hodnotového nastavení. Samotného mě zajímá, jak se budeme s kolegy profilovat, až dostaneme na stůl podobnou kauzu. Není ale jisté, zda takové těžké kauzy vůbec dostaneme, protože si případy nevybíráme.

LIDOVÉ NOVINY: Pavel Rychetský říká, že Ústavní soud jsou galeje a jste zavaleni prací. Co vy na to?

ŠIMÍČEK: Nejsou to galeje, je to zkrátka služba veřejnosti a velice si vážím toho, že ji mohu vykonávat. Máme tak zajímavou a pestrou agendu, že je zde pojmově vyloučeno se nudit. Kdykoli dostanu nový spis, se zvědavostí jej otvírám a dychtivě čtu, co nového to bude. Samozřejmě, po návratu z dovolené máte na stole deset nových spisů, ale jinak je to časově zvladatelná práce a v žádném případě bych si nedovolil jakkoli hořekovat nad svým údělem.

Oproti Nejvyššímu správnímu soudu je velký rozdíl, že máme fakticky možnost určit, co budeme rozhodovat. Takových případů jsou jen procenta. V drtivé většině případů po prvním přečtení seznáte, že kauza nemá ústavní rozměr, a rozhodnete usnesením o zjevné neopodstatněnosti, které je odůvodněno jen velmi stroze.

LIDOVÉ NOVINY: Stane se někdy, že je judikatura mezi čtyřmi senáty Ústavního soudu nejednotná?

ŠIMÍČEK: Bohužel se to děje, přičemž soud bude důvěryhodný, jen když bude naše rozhodovací praxe jednotná a přesvědčivá. Mnohem častěji se proto v poslední době začala vydávat stanoviska pléna, která sjednocují pohled soudu na určitou problematiku. Snažíme se nejednotě předejít i spojováním věcí a také tím, že spolu mluvíme.

Zároveň jsem moc rád, že jsme si odhlasovali systém rotace senátů. Osobně bych byl pro radikálnější řešení, ale i tak je to nesmírně cenné, protože bude docházet k názorovému „okysličování“, ve výsledku i ke sjednocování procesních postupů i samotného rozhodování.

LIDOVÉ NOVINY: Když člověk pracuje se stejnými lidmi deset let, pak se to musí nějak projevit, ať už ve vztazích nebo ve stylu práce...

ŠIMÍČEK: Přesně tak. Tyto trvalé „soudní rodinky“ jsou špatné, ať už spolu lidé vycházejí dobře, nebo špatně. Pokud spolu lidé mají výborné vztahy, hlídají si navzájem děti a vyměňují recepty, je pak velmi obtížné při rozhodování oponovat někomu, koho máte rád. Přátelsky bych doporučil i Nejvyššímu soudu, aby rozbil důslednou specializaci a také aby soudci mezi senáty rotovali.

LIDOVÉ NOVINY: Nejvyšší soud má opravdu velmi úzkou specializaci, kdy několik lidí dlouhodobě rozhoduje o velmi úzkém výseku agendy, třeba o náhradě újmy. V čem je hlavní problém?

ŠIMÍČEK: Jde o to, že z pozice kteréhokoli vrcholného soudu máte poměrně velkou moc. A vždy platí, že každá moc musí být kontrolována. Proto není dobré, když má velmi úzká skupina soudců nejvyšší moc v určité agendě, aniž by současně byli vystaveni přirozenému tlaku své názory obhajovat. Říká se, že čím vyšší soud, tím větší má razítko. A právní názory vrcholných soudů jsou respektovány především proto, že mají největší razítko (úsměv).

Úzkou specializaci je třeba rozbít, neboť vede k názorové monopolizaci a od vrcholných soudů se očekává zobecňující právní názor. Proto si dovedu představit rozumnou specializaci, pokud každou agendu soudí minimálně dva, ale spíše tři senáty. Protože soud musí mít názorové alternativy, a pokud máte jeden senát, který je ve stejném složení řadu let specializovaný na úzkou agendu, hrozí, že se nebude názorově vyvíjet, ustrne a nebude plnit funkci, která se od něj legitimně očekává.

Každý názor má být vytvořen na základě konkurence názorů a v právu má platit, že vyhrává názor nejsprávnější a nejpřesvědčivější, nikoliv ten, který je jen zaštítěn nejvyšší institucí.

LIDOVÉ NOVINY: Vyjadřujete se ne vždy úplně rigorózně právnicky, používáte literární příměr nebo vtip, a to i ve svých rozhodnutích. Souhlasíte s tím, že by Ústavní soud vzhledem ke svému politickému i hodnotovému přesahu měl rozhodovat s ohledem na zdravý rozum?

ŠIMÍČEK: Ústavní soud je ochráncem ústavnosti a základních práv, měl by být předvídatelný, srozumitelný a důvěryhodný ­– je tu přece především pro lidi. Jeden z mých nejlepších kamarádů je profesionální kuchař a někdy mu předestřu otázku, která mě zrovna trápí. Je zajímavé, že se nakonec vždy shodneme na jejím řešení, přestože nemá právní vzdělání. Ale o tom to přece není (úsměv).

Právo je řemeslo, které vám dává argumentační výbavu, ale v konečném důsledku musíte mít jako soudce ze svých rozhodnutí dobrý pocit. Pro soudce by proto měla být největší pochvala, když mu někdo řekne, že z jeho rozhodnutí je cítit zdravý rozum. O to mi primárně jde, aby má rozhodnutí byla spravedlivá, srozumitelná a aby nezabředávala do právnického ptydepe, kterému nikdo nerozumí, a proto jsou k ničemu.