Rádio Svobodná Evropa – Rádio Svoboda (RFE/RL) místo mlácení prázdné slámy k desátému výročí teroristických útoků na Spojené státy 11. září 2001 (9/11) sestavilo s desetiletým odstupem žebříček 10 vítězů a 10 poražených, na což upozornil František Šulc na svém serveru On War | On Peace. Na celé věci pozoruhodné je v žebříčku vítězů druhé místo Íránu. Jakoby analytici RFE/RL začínali tušit, v čem by mohlo spočívat čertovo kopyto.
Při snaze pochopit význam 9/11 v širším kontextu je potřeba – aniž by to mělo znamenat snižování úcty k obětem terorismu – poodstoupit od analyzované události. Je totiž mediálně „pod lupou“ zvětšena, a veškeré ostatní dění je tudíž zkresleno na periférii pozornosti. Zkusme celou záležitost opatrně posoudit z hlediska právě Íránu a povšimněme si několika myšlenkových stereotypů, které mohly být využity.
Proč je Írán ten nejhorší?
Podezření, že by role Íránu mohla být zajímavější, než se doposud zdá, by mohlo být ospravedlněno poměrně iracionální až hysterickou kampaní ohledně „íránské jaderné hrozby“, kterou vedou jestřábi z USA a některé další státy. Írán opravdu disponuje uranem a odstředivkami a prezident Mahmúd Ahmadínežád dští oheň a síru. Íránský uran je ale slabě obohacený a není ho mnoho. Íránské odstředivky nejsou nejkvalitnější. Vydrží-li odstřeďovat ještě pár let, uvrtí zbraňově použitelného uranu tak na jednu dvě hlavice, pro něž ale Írán nemá kloudné nosiče. A k tomu všemu se ještě všude kolem motají anti-proliferační agenti, ať již deklarovaní, nebo utajení. Nadto Ahmadínežád je velkohubá figurka bez větších pravomocí.
USA si vedou svou: největší nebezpečí prý představuje Írán
To Severní Korea, tam jsou jiní pašáci. S nikým se nebavili, pumu vyrobili a odzkoušeli – a mají klid, protože již mají respekt. Ovšemže, nemají ropu. Nicméně vykládejte potom někomu, jestli je žádoucí mít jadernou zbraň, jestli má nebo nemá odstrašující účinek. Nebo takový Pákistán. Jaderných zbraní má mnoho, funkčních, i poměrně moderní letadla. Kdoví, jak je na tom s raketami s jadernými hlavicemi. A jejich soused Indie má také slušný jaderný arzenál.
Ale USA si vedou svou: největší nebezpečí prý představuje Írán. Je to nelogické, v rovnici chybí jedna neznámá. Jedním z možných řešení by mohlo být, že Teherán Washington něčím příšerně „dožral“. A navíc má spoustu ropy a zemního plynu, na to jsou Spojené státy americké extrémně chytlavé. Nejdůležitějším úkolem každého vládce Bílého domu je nakrmit svého energetického Otesánka. Většina dalších aktivit USA je dobře dešifrovatelná právě z tohoto hlediska.
Casus belli
USA si to v Íránu zavařily dávno podporou puče v roce 1953. Nastolený vládce Rézá Pahlaví spoléhal ve výkonu své funkce zejména na krutou tajnou policii. V roce 1979 situace dospěla k jeho revolučnímu vypuzení a nastolení teokratického režimu. Hned v roce následujícím vstoupila na íránskou půdu irácká vojska Saddáma Husajna podporovaného Spojenými státy. Příměří tohoto krvavého konfliktu bylo podepsáno až v roce 1988.
Pak se karta obrátila a Saddám si v roce 1991 těžce „naběhl na vidle“. Někdo mu vnuknul myšlenku, že Kuvajt vlastně plundruje irácká ropná naleziště a že to tak není správné. A Iráčané by se měli jit do toho bohatého Kuvajtu trochu zahojit, po vyčerpávající válce s Íránem. Západ se však proti Iráku sjednotil dokonce s některými arabskými státy a Saddám potupně prohrál. Prezident George Bush starší ho ale neztrestal na hrdle, protože zřejmě cosi tušil, a nechtěl totálním zničením Iráku udělat Íránu moc velkou radost.
Administrativa prezidenta Bushe mladšího byla zaujata Irákem hned od svého vstupu do Bílého domu, takže o viníkovi 9/11 měla jasno předem
Za deset let přišel teroristický útok na USA. Administrativa prezidenta Bushe mladšího byla zaujata Irákem hned od svého vstupu do Bílého domu, takže o viníkovi měla jasno předem. Na druhou stranu lze teroristický útok interpretovat i tak, že se někomu na Blízkém východě po Američanech také stýskalo. Vylákat Američany k vojenskému dobrodružství tedy nedalo velkou práci.
Přestože teroristické pozadí 9/11 bylo personálně převážně saúdskoarabské, USA se rozhodly ponejprv zaútočit na Afghánistán, protože tam se prý teroristé trénovali. Současně úporně hledaly jakoukoliv nitku, záminku, zdání, špatný pohled ze strany Iráku. Nic.
Až přičinliví čeští zpravodajci přinesli kýženou zprávu o schůzce Muhammada Atty, jednoho z klíčových únosců, s iráckým zpravodajcem v Praze v roce 2001. Podle pozdějšího vyjádření tehdejšího ředitele FBI Louise Freeha však byl Atta tou dobou s největší pravděpodobností na Floridě.
Druhý casus belli měl vzniknout na základě informace, že Irák nakupuje v Nigeru štěpný materiál. CIAv únoru 2002 požádala Josepha Wilsona, bývalého amerického velvyslance v Iráku, aby to prošetřil. Wilson toto podezření nepotvrdil a uvedl, že vzniklo na základě cíleně zfalšovaných dokumentů. George Bush však přesto tuto dezinformaci vydával za skutečnost a ve Zprávě o stavu Unie ji uvedl jako důvod pro válku s Irákem.
Wilson veřejně obvinil Bushovu administrativu z překrucování faktů v otázce iráckého zbrojení a několikrát změněného odůvodnění iráckého konfliktu. Za několik dní nato, v červenci 2003, novinář Robert Novak zveřejnil fakt, že Wilsonova žena Valerie Plameová je agentkou CIA. Vznikla aféra Plamegate. Lewis Libby, kancléř viceprezidenta Dicka Cheneyho, byl soudem prohlášen vinným za cílený únik této tajné informace, ale ještě než mohl soud doplnit výrok o trestu, mladší Bush Libbyho pardonoval.
Třetím důvodem k válce byly údajné zásoby zbraní hromadného ničení, které Saddám Husajn měl neustále vlastnit. Pak se zjistilo, že i tato informace je nedůvěryhodná. Její autor, o azyl žádající irácký inženýr, povídal všechno, co si myslel, že by Západ chtěl slyšet. Ne nadarmo dostal krycí název „Curveball“.
Tvrdá pointa
Tajenka vychází pomalu najevo. Exagent CIARobert Baer ji nazývá největším zpravodajským selháním USA v historii. Všechny tři předchozí „cinknuté“ informace měly totiž co společného s Iráckým národním kongresem vzniklým v roce 1992 za účelem svržení Saddáma Husajna. V čele této exilové organizace stál Ahmad Chalabí. Po všech těch blamážích, které skutečně vedly k napadení Iráku, prohlásil v roce 2004 zcela na rovinu, že „přes všechny omyly“ bylo dosaženo toho, co bylo důležité: Saddám byl pryč a Američané v Bagdádu. A chtěli se mu odvděčit a počítali s ním na vysoké až nejvyšší funkce – když tu ke svému zděšení Američané zjistili, že si Chalabí telefonuje s Teheránem! A co všechno tam povídá...
Lze se tedy nikoliv bezdůvodně například domnívat, že ambiciózní Chalabí v pozadí s teheránskými kleriky od jisté doby dával do souladu americkou snahu dostat se vojensky do Iráku se snahami fundamentalistů zaútočit na Spojené státy. Dění zřejmě ovlivňovali v tom smyslu, aby Američané dokončili jejich snahy svrhnout irácký režim, dosadit tam (skrytě proíránského) Chalabího a dopomoci tak Íránu k zvýraznění jeho již tak významné role v regionu.
Neuvěřitelné na tom je, že Chalabí přežil i tuto blamáž a setrvává na irácké politické scéně dosud. Není asi od věci se domnívat, že to může být výsledkem opravdu dominantního vlivu Íránu v oblasti, kde se hraje už podle úplně jiných nežli amerických not.
Fatální americké stereotypy
Dostáváme se ke špatně utajované slabině USA, kterou mohli jejich nepřátelé obrátit proti nim. Tato slabina spočívá v dlouhé tradici vojenského myšlení, které konvenuje s myšlením některých neokonzervativců tím, že aktivně „vytváří situace“, a to v takovém množství a rychlosti, že zahlcují kapacity nepřátel (někdy i vlastních občanů). Tuto strategii popisuje „šoková doktrína“ a pointuje, že takovým přívalem informací ochromení lidé nemají schopnost řádné orientace, natož obrany. Nota bene, když mají hodně starostí se svým denním živobytím. Pak jsou sice masy dobře manipulovatelné, ale onen myšlenkový stereotyp ve svých důsledcích započíná dílo zkázy.
Můžeme začít mexickou válkou v 19. století, kdy Američané vnikli na mexické území, na něž si dělali nárok, a mexickou obranu pak vykládali jako napadení amerického území. Rozhodně však nemůžeme pominout vstup Spojených států do druhé světové války. Je více než příznačné, že administrativa George Bushe po svém nástupu do Bílého domu kromě Iráku hodně frekventovala pojem Pearl Harbor.
Pearl Harbor
Fakta svědčí o tom, že útok na Pearl Harbor v prosinci 1941 byl úmyslně vyprovokovaný. Stačí si ve Wikipedii najít heslo „McCollum memo“, v němž je osmibodový návrh, jak vlákat Japonce do války. Americký prezident F. D. Roosevelt nechal zmrazit japonská aktiva v amerických bankách, uzavřít americké přístavy pro japonské lodě a spolu s Británií a Nizozemskem přerušil dodávky ropy pro Japonsko. Potom rozvinul americké válečné loďstvo do nesmyslně exponované pozice v havajském Pearl Harboru. Několik dní před japonským útokem však ty nejlepší americké lodě odpluly jinam. Dodávky zpravodajských informací velitelům na Havaj byly přerušeny, nedostaly se k nim ani informace od kryptoanalytiků, kteří rozlouskli japonský „Purpurový kód“. Dlužno ještě zmínit vzpomínku prezidentovy manželky, jak prezident – docela nepochopitelně – zářil, když dostal informaci o japonském útoku.
Kuba
Docela konsternující, přímo pocit „déja vu“ navozující je část plánu, jež pojednává o zničení letadla nad kubánskými vodami
Dalším příkladem tohoto způsobu myšlení je plán akce americké armády z roku 1962 s názvem „Northwoods“. V kostce jde opět o získání záminky k válce, neboli o „false flag operation“, která se měla odehrát v okolí proslulé americké základny Guantánamo na Kubě. Mělo jít o fingované nepokoje, útoky, napadání základny, působení mírných škod, středních sabotáží až i poměrně spektakulárních akcí.
Z našeho pohledu je nesmírně zajímavé, že teroristické akce se v režii generálního štábu americké armády měly odehrát na Floridě, a dokonce i ve Washingtonu! Docela konsternující, přímo pocit „déja vu“ navozující je část plánu, jež pojednává o zničení letadla s americkými vysokoškoláky nad kubánskými vodami.
Bude to trochu připomínat anekdoty o Rádiu Jerevan, ale nešlo o vysokoškoláky, nešlo o obyčejné letadlo a nešlo o ledasjaké zničení. Cestujícími totiž měli být federální agenti, kteří by se jen za vysokoškoláky vydávali. CIAby pořídila dvě naprosto stejná letadla. V jednom by letěli oni vysokoškoláci, druhé by bylo dálkově řízeno. První letadlo by odstartovalo oficiálně, druhé potajmu. Letadla by zaujala (kvůli radarům) stejnou letovou dráhu a pozici. Poté by bylo letadlo s lidmi odkloněno a utajeně by přistálo a lidé by se rozešli domů. Druhé letadlo by bylo na dálku řízeno a taktéž na dálku odpáleno a vina by byla připsána Kubě a byl by hned důvod pro válku.
Trochu provokativní zamyšlení
Kromě mnoha nejasností, co se vlastně stalo před deseti lety, když Spojené státy utrpěly těžkým teroristickým útokem, je zřejmě více než vhodné zvážit v této souvislosti zde pro inspiraci uvedené historické návaznosti a širší dobový kontext. A neopomenout závěrečnou kalkulaci, kdo z oné tragické události ve skutečnosti těžil – a co získal. Odstup od oné události již máme a informací a analýz stále přibývá.
Nelze vyloučit, že Írán v jisté době využil vzniklé situace, aby pomohl vtáhnout světovou velmoc do Iráku
Je možné, že USA byly přespříliš soustředěny na svůj skutečný cíl (Irák) a dostatečně si neuvědomovaly, že ve hře nejsou samy. Ba dokonce, že jsou v jistém ohledu manipulovány, protože podcenily Írán.
Role Íránu v oné a následné době stále čeká na důkladnou a nestrannou analýzu. Jeho vlastní prioritou nemusel být teroristický útok na USA, protože v něm Teherán pravděpodobně nehrál významnou roli. Nelze však vyloučit, že v jisté době využil vzniklé situace, aby pomohl vtáhnout světovou velmoc do Iráku, kde by vykonala hrubou práci za něj – ve prospěch větší slávy Íránu.
Írán se stále více integruje do asijských struktur. Jeho role ve vlákání Spojených států amerických do nesmyslných akcí na Blízkém východě vedoucích ke ztrátě prestiže a faktickému oslabení role Washingtonu ve světě by mohla být jeho vkladem do změny geopolitické situace, jejíž těžiště se neodvratně přesouvá do Asie.
