Jednoznačným vítězem setkání signatářů Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu v Durbanu je Evropská unie. Bez konstruktivní pozice sedmadvacítky udržované v celém průběhu dvoutýdenního setkání, by summit měl mnohem slabší výstup. Stačí zběžné projít agenturní zprávy a novinové články a čtenář musí evropským vyjednavačům přiznat i značné marketingové dovednosti. Při vyjednávání zvláště vynikla evropská komisařka pro změnu klimatu Connie Hedegaardová.
Co se dohodlo v Durbanu:
- Bude se jednat o nové právně závazné smlouvě o kontrole emisí skleníkových plynů, která by měla být připravena do roku 2015 a měla by vstoupit v platnost do roku 2020.
- Dohoda prodlužuje platnost Kjótského do konce roku 2017.
- Z budoucího Zeleného klimatického fondu by mělo být do roku 2020 poskytnuto až 100 miliard dolarů chudším státům. Zatím ale není příliš jasno kolem zdrojů financí fondu.
- Byla odsouhlasena definice nových tržních mechanismů, jež by měly pomoci rozvíjejícím se ekonomikám snižovat emise při co nejnižších nákladech.
- Podle nových pravidel by developeři projektů čisté energie v rozvojových zemích měli odevzdat pět procent z hodnoty emisních povolenek do rezervy, která by jim byla vyplacena až poté, co by bylo prokázáno, že ani po 20 letech neuniká z podzemních skladišť žádný oxid uhličitý.
- Delegáti souhlasili se zvážením soukromého financování a tržních mechanismů jako možností financování programu redukce emisí z odlesňování a znehodnocování lesů.
Pramen: ČTK/České noviny
Odpor USA, Číny i Indie zlomen
Evropské unii se podařilo získat podporu pro svou „cestovní mapu“ k nové právně závazné celosvětové dohodě na ochranu klimatu. Porozumění nejprve našla mezi malými ostrovními státy a nejméně rozvinutými zeměmi. Posléze však na svou stranu přetáhla dlouho odolávající klíčové hráče Brazílii a USA. V závěru pak balík výstupů z durbanské konference přijala i Čína a Indie. Evropská unie a jejích 27 členských států na oplátku přijme závazky pro druhé období Kjótského protokolu a stanou se tak součástí stále komornějšího klubu vyspělých zemí.
Krize eurozóny a páteční bruselský summit sice představovaly těžkého konkurenta klimatickému setkání v Durbanu, vnitřně rozdělená EU přesto paradoxně sehrála pozitivní roli při hledání kompromisního řešení na mezinárodním poli. Kéž by s podobnou bravurou zvládla i domácí nástrahy kladené evropskému projektu!
Summit v Durbanu tak jistě přispěje k dobrému jménu Evropské unie v zahraničí. Podobně jako jihoafrickému předsednictví, které svůj vytrvalý tah na branku a potřebu nenechat Kjótský protokol zahynout na africké půdě dotáhlo do zdárného konce.
Výsledek uspokojil všechny a nikoho
Durban potvrdil, že klimatické vyjednávání funguje, státy jsou ochotné spolu hovořit, avšak výsledek nakonec vždy uspokojí všechny a nikoho
Přineslo však setkání i něco více, než jen další cvičení v náročné disciplíně, jakou je vyjednávání pod hlavičkou Organizace spojených národů? Před dvěma roky v Kodani se zdálo, že proces zabývající se Rámcovou úmluvou OSN o změně klimatu pozbyl smyslu. Neboť státy povýšily své domácí politiky na maximum možného i směrem k mezinárodnímu společenství (ovšem bez právní odpovědnosti). Odmítnuta byla logika Kjótského protokolu – právně závazného snižování emisí, jednotných kontrolních mechanismů, vykazování emisí a snadné porovnatelnosti jednotlivých závazků. Cancúnský summit loni obnovil důvěru v OSN, s nadějí, že Rámcová úmluva OSN o změně klimatu má na víc. Durban potvrdil, že klimatické vyjednávání funguje, státy jsou ochotné spolu hovořit, avšak výsledek nakonec vždy uspokojí všechny a nikoho.
Přestože klíčoví hráči se vždy vzájemné drží v šachu a čekají na tah toho druhého, navzájem se potřebují. Příkladem mohou být USA a Čína. Ekonomická recese, vysoká nezaměstnanost, rozdělený Kongres a blížící se prezidentské volby nutí Spojené státy americké k minimálnímu mezinárodnímu angažmá v klimatickém vyjednávání. Pokud by však Čína zázračným rozhodnutím politbyra oznámila, že její opatření na snižování emisí budou od zítřka právně závazná, domácí politická situace USA neumožní posunout se ani o píď. Dalším příkladem mohou být Venezuela či Bolívie, které kritizují kompromisní návrhy Evropské unie a dalších zemí, tím jim však jen poskytují medvědí službu ve prospěch skutečných klimatických „fosílií“, jako jsou právě USA, Kanada nebo Nový Zéland.
Durbanské paradoxy
Klimatická vyjednávání jsou plná paradoxů. Tak například Saúdská Arábie (a není sama) by v budoucnu ráda dostávala finanční kompenzace. Důvod? Její ekonomika orientovaná na vývoz ropy ve světě se silnější regulací skleníkových plynů utrpí. Mělo by jít o podobné prostředky jako ty, které jsou určeny nejchudším zemím na adaptační opatření a investice do čistějších technologií.
Plná paradoxů je rovněž pozice Ruské federace. Odmítá se připojit k druhému období Kjótského protokolu, avšak zároveň chce v budoucnu využít povolenky na vypouštění skleníkových plynů, které jí zbudou z období prvního. Podobné příběhy dobře ilustrují, o jak složitá vyjednávání jde, a proč se cesta z klimatické krize hledá světovému společenství jen obtížně.
Přesto všechno má jistě smysl proces mezinárodního klimatického vyjednávání zachovat. Pokud se však chce lidstvo vyhnout skutečně dramatické změně klimatu a nárůstu průměrné globální teploty o více než dva stupně Celsia, je třeba stavět na velmi významném momentu durbanského summitu. Tím je ochota progresivních států napříč rozvinutým a rozvojovým světem spolu hovořit a získávat na svou stranu méně ambiciózní státy.
V Kodani 2009 jsme viděli zrod skupiny BASIC (Brazílie, Jižní Afrika, Indie a Čína) v koalici se Spojenými státy, která přispěla k nicotnému výsledku tehdejší konference. Durbanský summit prokázal, že žádné koalice netrvají věčně. Mezinárodní klimatické vyjednávání umožňuje, aby i geopoliticky nevýznamné země mohly usilovat o svá práva. Zejména malé ostrovní státy a nejchudší země. Jen tato jediná skutečnost vyváží někdy slabé výstupy podobných konferencí, vyčerpání a únavu mnoha delegátů.
Související články:
