V těchto dnech Václav Bláha (1949) představuje průřez svou novější tvorbou v krásné galerii Morzin ve Vrchlabí, která si dlouhodobě drží vysokou úroveň. Průběžně představuje zejména časem prověřené autory střední a starší generace (nepodléhá módnímu přeceňování a inflačnímu vystavování mladých a ještě mladších). Pod názvem Fragmenty a struktury mají návštěvníci možnost spatřit Bláhovy obrazy, v nichž se mísí figuralismus s abstrakcí. Kompozice vtahují diváka svou syrovostí, expresí, ale i řádem. Obrazy tak „fungují“.
Není to tak dávno, co někteří věrozvěstové z řad teoretiků umění prorokovali – pod tíhou argumentů plynoucích z dominance odhmotňujících konceptuálních gest – konec závěsného obrazu. Během sedmdesátých a osmdesátých let se však věci samovolným vývojem projasnily a usadily. Renesanci obrazů nastartovali „Noví divocí“ (Neue Wilde) v Německu a reprezentanti takzvané transavantgardy v Itálii. Renesanční vlna udělala jeden krok vzad, ale dva kroky vpřed. Její schopnost komunikovat s divákem byla zřejmá, její důsledky trvají dodnes.
Nová malířská obroda
Bláha se stal jednou z vůdčích postav podobného hnutí v Česku. Nová malířská obroda (i když jde o nepřesné zobecnění) našla v polovině osmdesátých let pochopení u generace tehdejších čtyřicátníků. Suchý a spíše intelektuální projev přehlušila bezprostřednější energie, která mohla směleji reflektovat podivný normalizační čas. Vzniklo dnes již legendární Volné seskupení 12/15 Pozdě, ale přece. Bláha stál u jeho zrodu. Aktivity skupiny, která zpočátku stála stranou oficiálního kulturního dění, se stávaly událostmi – manifestacemi ryzího malířství. Václav Bláha, Michael Rittstein, Vladimír Novák, Petr Pavlík a další vnesli na českou scénu svěží, byť poněkud podmračenou atmosféru. Jinak to ani nešlo. Nemělo-li se lhát, muselo téma vycházet z neutěšené společenské situace. Do výtvarného umění se vrátila figura, člověk „jobovsky“ bytující ve svém prostředí. Jde i nejde o historii. Tuto nejednoznačnost dokládá Bláhova tvorba, která neustrnula u kritiky tehdejší situace.
Pro Bláhu je klíčovým prvkem lidská figura, která se stává nositelkou stavů a procesů – míjení, setkávání, tázání i vzhlížení. |
Čas bezvýchodnosti pominul, existenciální otázky jsou tu stále. Výstava ve Vrchlabí to přesvědčivě dokládá. Pro Bláhu je klíčovým prvkem lidská figura, která se stává nositelkou stavů a procesů – míjení, setkávání, tázání i vzhlížení. Její podoba je stylizovaná do anonymnějších rysů (mnohdy upomíná na antické archaické sochařství), má záhadný výraz, respektive tělesný znak či gesto. Dříve Bláhovy postavy byly aktéry příběhu o míjení a osamění, o události naznačující neschopnost (nemožnost) otevřené, vlastně jakékoliv komunikace.
V novějších kompozicích se Bláhova pozornost obrací k jedinci jako takovému, k člověku s jeho běžnými radostmi i starostmi. Běžci již bezmyšlenkovitě kamsi neprchají, postavy-potkávači se již nevyklánějí ze svých vyprázdněných těžišť. Zobrazované figury se zklidňují, více přemýšlejí. Po ztrátě společného nepřítele však zprávy nemohou být už jednoznačně vysílané. Přibývají ambivalentní vzkazy.
Aluminiové fólie i popel
Do Bláhových obrazů stále proniká exprese, hmota a její hnětení. Materiálem však už není jen barva, přibývají další a poněkud netradiční materiály. Vedle aluminiových fólií a rozdrásaných papírových lepenek se stává formálním i obsahovým médiem popel. Historik umění Jiří Machalický tyto novější konotace přibližuje takto: „V tvorbě posledních let používá Bláha popel vzniklý spálením zbytků jídla, kterým pak ztvárňuje všechno, co pochází ze země. Jde o zvláštní proces, navracející do malby barvy vznikající přírodními ději (...) umělec reaguje na to, co ho obklopuje. Jde o vyjádření vyhraněného vztahu k našemu prostředí. V jeho projevu se překrývají různé významové vrstvy, ukládají se do nich životní zkušenosti (...) Je v nich obsažena složitá struktura země, hluboký prostor nebe, vztahy mezi vesmírnými tělesy.“
Umělcova opatrná, byť upřímná osobní sdělnost se na obrazech transformuje do náznaků a nápověd, neboť „vykecání“ všeho není na místě. |
Bláhovy figury nejsou již pouze v předklonu s hlavou skloněnou dolů, ale rozhlížejí se a vzhlížejí vzhůru. Opět se navrací existenciální tázání, dostavují se ale již dílčí ozvěny, odpovědi a ojedinělé pevné body. Jen ubíhající čas, který je ve vystavených obrazech všudypřítomný, se stává trvalým hybatelem. Vynořují se opakující se archetypy, vzorce (u Bláhy i doslova ornamentální či mozaikovité barevné vzory) a nezbytné, neboť pro situaci adekvátní, vrstevnaté struktury.
K Bláhovu formování přispěli v počátcích Boris Vian, Samuel Beckett, Eugène Ionesco a samozřejmě středoevropský existencialismus. Umělcova opatrná, byť upřímná osobní sdělnost se na obrazech transformuje do náznaků a nápověd, neboť „vykecání“ všeho není na místě. Vytratilo by se tajemství. „Moje tvorba mi připadá jako otevírání šuplíků, ve kterých něco stále hledáš, protože jsi zapomněl, ve kterém to je. Je to subjektivní vymezování se vůči společnosti i vůči sobě samému. Čím více je téma komplikované, více strukturované, vlastně má více dějů, snažím se o abstrahování plochy obrazu, abych se vyhnul symbolům, které by mohly být zavádějící.“ Takto charakterizuje Václav Bláha proces své tvorby, jejíž četné ukázky můžete právě spatřit ve Vrchlabí.
Kurátorem výstavy je Ivan Neumann, expozici je možno zhlédnout do 9. června 2016.
