Václavu Klausovi nelze upřít, že během své kariéry skvěle zvládl řadu obtížných situací. S blížícím se odchodem z Hradu však projevuje známky čehosi, co by snad neutrální pozorovatel mohl nazvat únavou. Přízvivec by asi hovořil o přepracování, zaujatý kritik by naopak volil slova mnohem ostřejší.
Apologii svých amnestií se Klaus rozhodl odvysílat v České televizi, tedy prostřednictvím instituce, kterou dlouhodobě peskuje, udílí jí rady, jaký pořad má zrušit. V úterý večer mu však ochotně posloužila coby PR agentura s jedinečným akčním radiem. Dosluhující prezident ve dvouminutovém vystoupení promluvil o kritice amnestií, které udělil 1. ledna. Přestože se mu k vysvětlení všech nejasností naskytly podmínky jedinečné, nijak pochybnosti nerozptýlil, jen vzbudil otázku, zda politický tlak, který sám vyvolal, zvládá. Zabývat se okolnostmi udělené amnestie prý znamená útok na Václava Klause a na hodnoty, které představuje.
Jestliže se však věcně zkoumá, koho Klaus ve skutečnosti svým milodarem osvobodil, skutečně jde o odsouzené, propuštěné, tuneláře a oběti trestné činnosti. To je fakt, i kdyby se Klaus objednal ještě desetkrát do dalších a dalších televizních relací. Dotazy proč, z jakého důvodu a s jakou motivací se Klaus rozhodl osvobodit od stíhání osoby stojící za mnohamiliardovými podvody z 90. let, jsou logicky navazujícími otázkami. I třeba proto, že Klaus před vystoupením v ČT posílal do médií svého pobočníka Ladislava Jakla, který o okolnostech celé amnestie jednoznačně lhal – například když se odvolával na neexistující judikáty evropského soudu nebo když tvrdil, že se amnestie netýká závažné hospodářské kriminality.
I kdybychom přistoupili na Klausovu tezi, že výzva k vyvození osobní odpovědnosti je „atentátem“, není zcela jasné, jak by mohlo být atentátem kladení otázek a informování o rozsahu amnestie
Rozebírání amnestie také prezident přirovnal k dění před 15 lety, kdy ho skupina vysoko postavených spolustraníků vyzývala k odstoupení, protože nedokázal rozptýlit pochybnosti o financování ODS. Sám Klaus to tehdy označil jako „sarajevský atentát“. Srovnání je to ovšem poněkud nepochopitelné - i kdybychom přistoupili na Klausovu tezi, že výzva k vyvození osobní odpovědnosti je „atentátem“, není zcela jasné, jak by mohlo být atentátem kladení otázek a informování o rozsahu amnestie. Smysl by možná dávalo, kdyby chtěl Klaus klást rovnítko mezi letošní amnestování tunelářů a skandál s fixlováním ve stranickém účetnictví, kvůli kterému v roce 1997 část ODS odešla z party...
Je smutné, když se státník věnuje konstruování teorií, co všechno je osobním útokem, a označováním nepřátel. A je smutné, že prezident ani po osmi dnech od amnestie nezvládá (nebo nemíní) vysvětlit, co ho k ní vedlo.
Smutná je ovšem i role České televize. Klausovo dvouminutové vystoupení ČT poslušně odvysílala celé, nikdo ho jediným slovem nezpochybnil, nikdo na něj nereagoval, nikdo se prezidenta na nic neptal a nikdo ho nenutil prazvláštní teze obhajovat. Jako by se zpravodajská relace na pár minut stala detašovaným pracovištěm tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky. Podobně se k projevům vůdců národa přistupuje možná v Severní Koreji.
Paranoidní hledání vnějšího nepřítele a svádění všech špatností kolem nás na jeho záludnou činnost je nevybíravou propagandou. S předlistopadovými kádry už Klaus poslední dobou sdílí i slovník plný „našeptávačů“, „nepřátel“ nebo „manipulací“. A tak se prezident a jeho suita snad ani nemohou divit, že televizní vystoupení bylo na internetu vbrzku zparodované. Název videa zní „Jakeš podpořil Klause: Veřejnost je zmanipulovaná“.
Podle Klause je smyslem „kampaně“ zaútočit na něj před koncem mandátu, a ztížit tím jeho další veřejné aktivity. Možná se prezident jen bojí, co s ním po 8. březnu 2013 bude, kdo si ho ještě bude všímat a kdo bude naslouchat jeho osobitému uvažování. Ovšem svou skvadru kývačů bude Klaus jistě mít do posledních dní, o zbytek se postará třeba miliardář Petr Kellner. A právě tak je třeba chápat Klausovo úterní rozloučení (s reminiscencí na události roku 1997): „Nic nekončí – jedeme dál.“
