Po pádu železné opony se zdálo, že svět masivních zdí oddělujících lidi a národy je nenávratně minulostí. Po více než čtvrt století ale vypadá realita úplně jinak. Nedávno britský deník Daily Mail spočítal, že nyní je na světě více bariér než v době berlínské zdi. Navíc rychle přibývají. Namísto integrace se odehrává spíše rozdělování a odcizování.
Na začátku března zveřejnil deník The Washington Post informaci o záměru lídra izraelské opozice Jicchaka Herzoga vybudovat na okraji Jeruzaléma další část zdi, jež by oddělila Židy a Palestince. Česká média tomuto záměru však v podstatě nevěnovala pozornost.
Plán Jicchaka Herzoga
S návrhem nepřišel žádný druhořadý populistický politik. Herzog se loni chtěl stát izraelským ministerským předsedou a v minulosti čtyřikrát usedl do ministerského křesla – naposledy sociální péče a služeb. Pokud by se jeho plán uskutečnil, zhruba 200 tisíc Palestinců by se ocitlo za branami svatého města.
Pokud by se plán lídra izraelské opozice Jicchaka Herzoga uskutečnil, zhruba 200 tisíc Palestinců by se ocitlo za branami svatého města |
Nejde přitom o nový návrh – navazuje na to, s čím se počítalo již při odstartování výstavby takzvané Izraelské bezpečnostní bariéry. Ta mezi židovským státem a Západním břehem Jordánu začala vznikat v létě 2003 a po dokončení by měla být více než 700 kilometrů dlouhá.
Jejím smyslem a cílem je oddělit dvě dlouhodobě znepřátelená etnika, respektive, jak uvádějí oficiální dokumenty, chránit izraelské civilisty před palestinskými radikály. V podstatě stejná slova na začátku března použil při prezentaci svého plánu Herzog. Podle něho lze tento problém řešit jen ostnatým drátem a betonovou zdí.
Jako jedovatý had
O realitě dnešního Izraele a Západního břehu Jordánu se loni v Česku mohli přesvědčit návštěvníci Centra současného umění DOX. Na začátku roku 2015 se zde konala výstava This Place. Projekt, jemuž vdechl život Fréderic Brenner a na jehož uskutečnění bylo vydáno devět milionů dolarů, byl přijat pozitivně – s pomocí fotografií se snažil zmapovat současnou tvář Svaté země.
Izraelská bezpečnostní bariéra se snímky Josefa Koudelky klikatí jako jedovatý had, který vše kolem sebe umrtvuje a paralyzuje |
Neotřelý Brennerův nápad se zrodil v roce 2006. Trvalo však několik let, než se mu na něj podařilo sehnat finanční prostředky a získat vhodné fotografy. Do projektu se nakonec zapojil tucet věhlasných – včetně člena agentury Magnum Photos Josefa Koudelky. Z působivé obrazové mozaiky výrazně vyčnívala kolekce tohoto českého rodáka, jenž se soustředil na jeden ústřední motiv – nevzhlednou Izraelskou bezpečnostní bariéru. Ta se jeho snímky klikatí jako jedovatý had, který vše kolem sebe umrtvuje a paralyzuje.
Hladké tělo betonové zdi zdejší jednolitou krajinu rozděluje na dvě poloviny a dělá z ní dva samostatné a mimořádně odlišné světy. Bezpečnostní bariéra není symbolickou jizvou na tváři Svaté země, ale reálným šrámem se všemi znaky skutečné rány. Ostnaté dráty jako by na snímcích byly lékařskými stehy. Na rozdíl od nich však nesjednocují, nýbrž rozdělují.
Koudelkovy panoramatické snímky jsou výraznou výpovědí o situaci světa v jednom z jeho historicky nejstarších koutů. Odsoudit šmahem výstavbu Izraelské bezpečnostní bariéry, ale ani navzdory jejich nesmírné síle a působivosti, nelze. Problém je složitější, má své kořeny i důsledky.
Starý fenomén
Výstavba „ochranných“ valů, bariér a zdí není novým fenoménem, něčím, co by se objevilo až v uplynulých letech. Jde o jev velmi starý, jenž se vine dějinami a pravidelně se objevoval a mizel. V minulosti vznikl na Zemi bezpočet zdí. Pozůstatky největší a podle všeho i nejslavnější Velké čínské zdi jsou za ideálních podmínek dodnes vidět i z vesmíru a jde o jedinou lidskou stavbu, kterou prý lze zahlédnout z oběžné dráhy.
Výstavba „ochranných“ valů, bariér a zdí není novým fenoménem, něčím, co by se objevilo až v uplynulých letech. Jde o jev velmi starý, jenž se vine dějinami a pravidelně se objevoval a mizel. |
Považujeme se sice za mimořádně svobodomyslné a otevřené, ale pro návštěvníky z jiných světů bychom možná byli civilizací zdí. Ta, která v Říši středu vznikala ve 14. až 17. století, totiž ani zdaleka není jediným velkým valem, který lidstvo v minulosti vybudovalo. Už ve starověku vznikl jeden, který získal proslulost – Hadriánův val.
Srovnání s více než osm tisíc kilometrů dlouhou Velkou čínskou zdí sice nesnese, navzdory tomu jde o obdivuhodnou stavbu. V roce 122 ji v severní Anglii nechal postavit římský císař Hadrián. Val byl dostavěn třemi legiemi o šest let později a měřil úctyhodných 117 kilometrů. Dvacet let poté vznikla na Britských ostrovech další nepřehlédnutelná zeď. Takzvaný Antoninův val používali Římané relativně krátce, a proto se nestal stejně známý.
Nejdelší hraniční hradba
Nejen ve starověku, ale i v moderní době vzniklo několika výrazných bariér – nejznámější má řada lidí v živé paměti. V roce 1961 ji na hranici mezi Východním a Západním Berlínem nechalo vztyčit vedení tehdejší socialistické Německé demokratické republiky (NDR) s posvěcením generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Nikity Sergejeviče Chruščova.
V současnosti je nejdelší hraniční hradba mezi Indií a Bangladéšem – ostnatý drát se táhne více než 2700 kilometrů |
Původně ji tvořil ostnatý drát, ale záhy nahradila 165kilometrová betonová zeď. Ta v centru města stála až do roku 1992, kdy skončilo bourání. V době jejího pádu bylo ve světě podle britského deníku Daily Mail, respektive profesorky Elisabeth Valletové z Quebecké univerzity, možné objevit 16 podobných staveb. Dnes jich je 65, čtyřikrát víc, což ostře kontrastuje s tím, co Západ dlouhou dobu proklamuje – svět by měl být svobodný, volný a bez bariér.
Zdí nejenže v poslední době výrazně přibývá, ale i mohutní a v určitých aspektech se dokonce blíží Velké čínské zdi – zejména svou délkou. V současnosti je nejdelší hraniční hradba mezi Indií a Bangladéšem – ostnatý drát se táhne více než 2700 kilometrů. Stavba, jež začala vznikat po roce 1989 a stála přes devět miliard korun, není dodnes hotová. Rozrůst by se měla o dalších 700 kilometrů.
Na začátku tisíciletí Indie dokončila zeď na hranici s Pákistánem. Ta má téměř 1300 kilometrů a je natolik osvětlená, že je vidět z vesmíru. Její záběry v roce 2011 zveřejnila americká vládní agentura pro letectví a kosmonautiku NASA. Původně vedení Indie uvažovalo i o vybudování zdi na hranicích s Nepálem a Čínou, ale nakonec od tohoto záměru upustilo.
Berlínská zeď v Nikósii
Ještě robustnější stěna v uplynulých letech vyrostla mezi USA a Mexikem. O té se sice často mluví, ale málokdo zná její délku – vyprahlou krajinou se táhne tisíc kilometrů. A nejen jí, dokonce rozděluje několik měst, například mexické Ciudad Juárez a americké El Paso. Ta do výstavby zdi tvořila jednu aglomeraci se zhruba 2,5 miliony obyvatel, ale dnes jsou obě města oddělená. Tato zeď více než jakákoliv na světě dává vzpomenout na berlínskou – také významně ovlivnila životy lidí a jejich vztahy.
Pokud ještě někde na světě dává zeď vzpomenout na berlínskou, pak na Kypru, a od roku 1974 rozděluje hlavní město Nikósií na dvě části – tureckou a řeckou, respektive kyperskou |
Sociálně méně ničivá, ale výrazně delší zeď před několika lety vyrostla na jihu Maroka. Tvoří ji náspy písku v délce téměř 2700 kilometrů a tato bariéra, střežená vojáky, odděluje Maroko od sporného území Západní Sahara. V relativní tichosti dokončila před dvěma lety výstavbu hraniční bariéry také Saúdská Arábie, jež s jejím budováním na pomezí s Irákem začala v roce 2006. Výsledkem je několik metrů vysoký dvojitý plot dlouhý 900 kilometrů doplněný o 40 strážných věží a optické kabely detekující pohyb pod zemí.
Na konci loňského roku se do podobného projektu pustilo na hranicích se Sýrií také Turecko. Obří betonová zeď by po dobudování měla být 800 kilometrů dlouhá. K dnešnímu dni je hotová zhruba třetina. Pokud ještě někde na světě dává zeď vzpomenout na berlínskou, pak na Kypru, a od roku 1974 rozděluje hlavní město Nikósií na dvě části – tureckou a řeckou, respektive kyperskou.
Trump, USA a Mexiko
Návrh lídra izraelské opozice Jicchaka Herzoga vybudovat další části bezpečnostní bariéry v Jeruzalémě není v současnosti ve světě ojedinělý. Zcela odpovídá tomu, jak dnešní státníci uvažují a řeší, nebo by chtěli řešit problémy. Také kandidát na prezidenta USA Donald Trump se v uplynulých měsících nechal několikrát slyšet, že by v případě svého vítězství rozšířil zeď mezi USA a Mexikem.
Kandidát na prezidenta USA Donald Trump se v uplynulých měsících nechal několikrát slyšet, že by v případě svého vítězství rozšířil zeď mezi USA a Mexikem |
„Na naší jižní hranici nechám postavit velkou, velkou zeď a nechám ji zaplatit Mexiku. Zapamatujte si má slova,“ prohlásil v únoru v debatě. Zeď by se podle něho v ideálním případě měla táhnout podél celé společné hranice obou zemí, jež je 3200 kilometrů dlouhá a patří k nejdelším na světě. Podle Trumpa by výstavba vyšla zhruba na osm miliard dolarů – zhruba 160 miliard korun –, což by měli uhradit Mexičané.
Jeho slova nezůstala bez odezvy. Bývalý mexický prezident Felipe Calderón označil Trumpův projev za rasistický. Jeho předchůdce Vicente Fox dokonce přirovnal Trumpa k Hitlerovi. Do debaty o hraniční zdi se také ostře zapojil papež František. „Ten, kdo myslí jen na budování zdí, ať už kdekoli, a nikoli na stavění mostů, není křesťan.“
Ohrožená evropské integrace
Takové sklony se nevyhýbají ani Evropě. V souvislosti s migrační vlnou v ní vyrůstá jeden hraniční plot za druhým. Nedávno například rakouská policie začala stavět 370 metrů dlouhý zátaras v Brennerském průsmyku. A ani zdaleka nejde o ojedinělý projekt. Loni svou jižní hranici opevnilo vysokým plotem Maďarsko – novou bezpečnostní bariérou v délce 175 kilometrů. Před čtyřmi lety nechalo Řecko na hranici s Tureckem vztyčit více než desetikilometrový žiletkový plot známý jako zeď Evros. A bylo by možné pokračovat.
Jen obtížně si lze představit, že by evropská integrace mohla pokračovat, pokud by začaly mezi členskými státy Evropské unie vznikat podobné zdi, jako je ta v Brennerském průsmyku. |
V souvislosti s výstavbou zátaras v Evropě začali odborníci po celém světě mluvit o konci globalismu. Pokud se na začátku devadesátých let někteří politologové domnívali, že národní státy jsou odsouzeny k postupnému zániku a svět směřuje k integraci do jednoho celku, nyní se zdá, že tomu tak není, ani nebude.
Nespekuluje se jen o selhání globalizace, ale i o ohrožení evropské integrace. Jen obtížně si lze představit, že by mohla pokračovat, pokud by začaly mezi členskými státy Evropské unie vznikat podobné zdi, jako je ta v Brennerském průsmyku. V sázce se tudíž ocitá i projekt, na němž Evropa pracovala více než uplynulých 50 let.
Dopad na psychiku lidí
Budování zdí je vysvětlováno například bezpečnostními aspekty, přílišnou migrací či snahou zamezit přepravě drog a zbraní nebo znemožnit radikálům a teroristům vstup na území daného státu. Podle expertů ale zdi tyto problémy neřeší – nutí migranty, aby si hledali nebezpečnější cesty, dealery lépe skrývat kontraband a radikály verbovat příznivce přímo v dané zemi.
Zesnulý německý psycholog Dietfried Müller-Hegemann zjistil, že hraniční bariéry výrazně ovlivňují psychiku lidí dlouhodobě se pohybujících v jejich blízkosti. Mnohem častěji se potýkají s depresemi, podléhají alkoholismu a uchylují se k násilí. |
„Jejich hlavní funkcí je divadlo. Poskytují pocit bezpečí, nikoli skutečnou bezpečnost,“ myslí si Marcello Di Cintio, autor knihy Walls: Travels Along the Barricades (Zdi. Cestování podél bariér). Podle něho i mnoha dalších výstavba zdí problémy spíše přidává. Například hraniční bariéra mezi USA a Mexikem rozdělila území po staletí obývané třemi indiánskými kmeny. Starší jednoho z nich – Tohono O’odham – se proto nemohou dostat ze svých vesnic k dávným obřadním místům.
V Indii zase vyrostl plot v místech se zemědělskou činností, čímž odřízl někdejší sousedy a zároveň omezil možnost obchodu s plodinami. Navíc se Bangladéš nachází v malé nadmořské výšce, a proto má pravidelně problém s povodněmi. Klimatické změny se zde projevují výrazněji než jinde ve světě. V případě přírodní katastrofy by vysoký ostnatý plot mohl situaci výrazně zhoršit a vést k pohromě biblických rozměrů.
Již v sedmdesátých letech 20. století zesnulý německý psycholog Dietfried Müller-Hegemann (1910–1989) zjistil, že podobné stavby výrazně ovlivňují psychiku lidí dlouhodobě se pohybujících v jejich blízkosti. Mnohem častěji se potýkají s depresemi, podléhají alkoholismu a uchylují se k násilí.
Ploty proti imigrantům zase ponechávají přicházející masu lidí v neznámém prostředí, případně vedou k umístění uprchlíků do táborů. Izrael například část lidí přicházejících do země z Afriky drží v osadě Holot uprostřed nehostinné Negevské pouště. Pobyt v takových zařízeních vyvolává v uprchlících frustraci a rozvíjí sociopatické jevy.
Narušený status quo
Případné vybudování další části bezpečnostní bariéry v Jeruzalémě, jak si přeje Jicchak Herzog, by pravděpodobně přineslo více záporů než kladů. Podle politologů by výstavba zdi mohla narušit zdejší křehký status quo. Město je totiž důležitým centrem pro tři velká náboženství. Vyznavačům jednoho z nich – muslimům – by výrazně ztížila přístup do Jeruzaléma. Zeď by totiž podle plánu měla vyrůst ve východní části převážně obývané Palestinci.
Případné vybudování další části bezpečnostní bariéry v Jeruzalémě, jak si přeje Jicchak Herzog, by pravděpodobně přineslo více záporů než kladů. Podle politologů by výstavba zdi mohla narušit zdejší křehký status quo. |
„Chtějí nás umístit za zeď a nařídit, aby 200 tisíc Palestinců obývajících Jeruzalém mělo speciální povolení k návštěvě mešity al-Aksá? To je náboženská válka,“ nechal se pro deník The Washinton Post slyšet jeden z obyvatelů čtvrti. Vybudování stěny by tudíž namísto zklidnění situace zvětšilo problémy a možná i rozpoutalo krvavé nepokoje.
Symptomatické pro dnešní dobu není jen budování obřích zdí oddělujících národy a etnika, ale i mnohem méně výrazných plotů kolem domů a zahrad. Dávno jsou pryč časy, kdy lidé na vesnicích u nás i ve valné části Evropy nechávali své příbytky odemknuté. Nejenže jsou na několik západů zamčené, ale stále častěji i obehnané vysokou zdí.
Klíny do základů
Masivní ploty vznikají z bezpečnostních i ryze osobních důvodů. Lidé chtějí větší soukromí, nechtějí, aby je někdo na zahradě sledoval, a zároveň se chtějí odříznout od souseda. Z příbytků se v západním světě stále více stávají slonovinové věže, malé osobní vesmíry odtržené od zbytku světa. Jsou výsledkem sílícího individualismu, který vede k odcizení. Společnost se atomizuje. Řada lidí se již necítí být integrální součástí daného státu, kraje, či obce, ale samostatně fungující entitou.
Ve snaze o větší mezinárodní spojení se povážlivě klíží základy naší společnosti. A jsou to právě zdi, které do nich vrážejí klíny. |
Možná že proto se svého času rozpadla Římská říše – při pokusu o integraci barbarského obyvatelstva ztratila vnitřní soudržnost. Z Římanů se stali samostatně stojící jedinci. Něco podobného hrozí momentálně i nám.
Ve snaze o větší mezinárodní spojení se povážlivě klíží základy naší společnosti. A jsou to právě zdi, které do nich vrážejí klíny.Na prvním místě bude nutné, abychom k sobě znovu našli cestu. Teprve pak budeme moci opět začít myslet na globalizaci.
