Poslanci Stanislav Polčák (TOP 09) a Jana Suchá (Věci veřejné) předložili loni na konci roku pozměňovací návrh novely Ústavy a zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu (NKÚ). Dle tohoto návrhu by veřejnost měla prostřednictvím kontrol NKÚ získat mnohem větší přehled o hospodaření podniků vlastněných veřejnými subjekty.
Původně návrh rozšiřoval pravomoci NKÚ jen na obce. Nově by však měl moci posílat kontroly i do státních firem, jako jsou ČEPRO, ČEPS, Letiště Praha, Budvar nebo ČEZ. Do nich dnes vidí jen jejich manažeři a politici dosazení na placená místa v jejich dozorčích radách. Jde přitom o velké peníze, třináct státních společností mělo v roce 2010 obrat zhruba tři sta miliard korun.
Kontroly NKÚ ve státních firmách chtějí i vládní ekonomičtí experti. „Nová pravomoc NKÚ kontrolovat tyto společnosti je více než nutnost,“ uvádí se mezi dvanácti protikorupčními doporučeními Národní ekonomické rady vlády (NERV) z června 2011. Podle nevládní organizace Ekologický právní servis by schválení návrhu pomohlo v boji proti korupci, protože na zmíněné subjekty mohou být napojené například anonymní firmy spřízněné s politiky.
S tímto návrhem souhlasí dvě strany vládní koalice – TOP 09 a VV – i opoziční ČSSD a KSČM. Proti němu je ODS a její nesouhlas s pozměňovacím návrhem se nepodařilo změnit ani minulý týden na koaliční schůzce. Její souhlas je přitom třeba kvůli ústavní většině, protože hlasy zbylých čtyř parlamentních stran jí nedosáhnou. V anketě ČESKÉ POZICE však s tímto návrhem souhlasilo 73,2 procenta oslovených vrcholných manažerů.
Těchto pět kladných odpovědí uvádí přesvědčivé argumenty:
„Má to ústavní logiku.“
„Proto se jmenuje Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). Pokud by je kontrolovat neměl, ztrácel by smysl.“
„Je důležité, aby kontroly nedublovaly třeba auditory nebo daňové úřady. Je třeba jasně pojmenovat problémy a podle nich zaměřit kontroly.“
„Pokud by NKÚ byl zcela nezávislý. ,Odborníci‘, většinou politici dosazení politickými stranami do orgánů společností, totiž většinou působí ekonomicky destruktivně, odklánějí a tunelují. A objeví-li se neoficiální cestou reálné a nezpochybnitelné důkazy, jsou smetené s poukazem na jejich ,bulvárnost‘.“
„Každý takový podnik je potenciálním nástrojem ke korupci a k nezákonnému obohacování. Problém je v tom, jak ukazuje kauza šéfa NKÚ Františka Dohnala (pokud skutečnost byla opravdu taková, jak je prezentováno v médiích), že i tento úřad může být nástrojem k osobnímu obohacování lidí.“
Opačný názor mají následující čtyři respondenti:
„Je třeba zefektivnit současné kontrolní systémy.“
„Firmy přece kontrolují dozorčí rady. Pokud je kontrolují špatně, lze se stěží domnívat, že NKÚ, jehož vedení také jmenují politici, je bude kontrolovat lépe.“
„NKÚ by měl eventuálně pouze kontrolovat účelovost a transparentnost prostředků, které stát prostřednictvím těchto podniků utrácí, popřípadě kontrolovat jejich audity.“
„Není nutné zavádět mimořádnou kontrolu podniků jen proto, že je vlastní stát. Stačí kontrolní mechanismy, které má každá obchodní společnost. Jen je třeba, aby je členové představenstva, dozorčí rady, auditoři a další důsledně dodržovali a vyvozovali se z nich důsledky. Navíc NKU nebyl v minulých letech obzvlášť aktivní a jeho zjištění nevedla k odhalení nepravostí.“
Odpověď tohoto vrcholného manažera je plná otázek:
„Zásadní otázka zní: Co bude předmětem kontroly? Bude duplicitní ve vztahu k auditorským firmám? Bude duplicitní k veřejno-správní kontrole? Co vlastně bude efektem této kontroly?
Řečeno jinak: Co dnes zásadně nefunguje v systému kontroly státních podniků, aby je musel kontrolovat další orgán? Nejde to napravit zefektivněním současných kontrolních orgánů? Je tento stav natolik špatný, že musíme měnit Ústavu? Co je konkrétně špatně? Nejde to řešit jinak? Není to opět hra na ,testování‘ akceschopnosti sněmovny či vlády?
NKÚ by se měl spíš pořádně věnovat tomu, proč byl zřízen, a své očistě.A poslanci, zejména vládní koalice, by měli přemýšlet, jak efektivněji pracovat s jeho aktuálními kontrolními závěry. Zcela zásadní otázka zní: Proč právě pravicoví poslanci tolik ,baží‘ po instituci, jako byl Výbor lidové kontroly (VLK) za ,komančů‘?“
Další čtyři odpovědi jsou sice kladné, ale zaznívá v nich velká skepse:
„Proč by neměl? Problém je spíše v tom, že by ani tolik nešlo o kontrolu hospodaření jako například o získání materiálů jedné strany na druhou či jedné vlivové skupiny na jinou. Viděli jsme, co nedávno nastalo v Budvaru. A to šlo jen o ministerskou kontrolu.“
„Primárně by měl tyto podniky kontrolovat akcionář a auditorské firmy. Volení zástupci lidu, ať již ve státní sféře, municipalitách či v krajích, prokázali, že při správě těchto podniků většinou dávají přednost osobním a stranickým zájmům před obecními. Proto bych nezávislý dohled NKÚ přivítal. Otázkou však je nezávislost tohoto úřadu.“
„Bude to však k ničemu.“
„Jsem značně skeptický, i pokud by bylo schváleno, jakým způsobem by NKÚ kontrolu prováděl a jak by se zacházelo s jeho případnými nálezy.“
Ještě větší výhrady se objevují v těchto čtyřech záporných odpovědích:
„To má dělat ministerstvo financí jako jejich vlastník.“
„To by NKÚ nedělal nic jiného, než kontroloval různé mini společnosti. A postupně by se zvětšoval, až bychom měli dalšího obřího byrokratického molocha. Jen ať jsou politici včetně starostů pod stále větším tlakem, v důsledku čehož snad jednou budeme mít ideální stav, kdy nebude třeba nic kontrolovat.“
„Kvůli omezeným pravomocem NKÚ z hlediska sankcí a nápravy pochybení nedává jeho kontrola hospodaření státních, krajských a obecních podniků žádný smysl. Již dnes existují dostatečné mechanismy pro kontrolu hospodaření podniků ovládaných státem, kraji a obcemi. Problém je pouze v jejich efektivním využití. Žádná další kontrola nemůže zbavit vládu a státní úředníky odpovědnosti za nakládání se státním majetkem. To platí i pro kraje a obce. Chybí vynutitelnost práva a citelné postihy odpovědných politiků a úředníků za zjištěná pochybení.“
„Většinou to totiž jsou obchodní společnosti (a. s. či s. r. o.), v nichž má stát, kraj nebo obec majoritní akciový či jiný podíl. Z toho však nevyplývá, že by měly mít větší právo je kontrolovat. Nejlépe se to ukáže na příkladu.
Kdyby například Česká republika nabyla většinového podílu (kupříkladu akciového) v nějaké zahraniční společnosti, určitě by si asi nemohla přiznat právo kontrolovat její činnost prostřednictvím NKÚ. Proč by to mělo platit u české společnosti? Je nutné vzít v úvahu i to, že takové zvláštní právo státu ,strkat nos‘ do hospodaření soukromých společností (byť s účastí státu) by se nemuselo líbit soukromým minoritním akcionářům. A mohly by učinit právní opatření, protože jsou diskriminované, například mezinárodní arbitráž.“
Následujících pět respondentů se snaží poradit, jak by měl NKÚ správně fungovat:
„V těchto podnicích se v podstatě bez kontroly používají obrovské, ať už finanční či majetkové hodnoty. Vlastníci – stát, kraj nebo obec – zpravidla delegují kontrolu podniků na dozorčí rady, které však jsou většinou obsazované politiky, tedy neodborníky, a navíc za zásluhy nebo ze známosti, a nikoli na základě jejich schopnosti tuto funkci vykonávat. V tom spočívá problém. Vlastník ani kontrolor totiž nemají příliš velký zájem o důslednou kontrolu. Oba jedou na stejné lodi a chovají se podle přísloví ,vrána vráně oko nevyklove‘.
Předpokladem efektivní činnosti NKÚ je, že jeho šéfem se stane schopný, poctivý a neovlivnitelný člověk, a nikoli další pan Dohnal, který nebyl schopný kontrolovat ani sám sebe, natož ostatní. V českých podmínkách je tato představa dost iluzorní, ale snažím se si zachovat sen o dobru a o poctivosti lidí.“
„Musí však být naprosto jasné, že v NKÚ panuje pořádek. Ten, kdo kontroluje, že instituce správně hospodaří se státními penězi, nemůže mít máslo na hlavě. (A kdyby jen hrudku nebo čtvrtku. Pan Dohnal ho na ní má celý škopek.)“
„Jinak však, než navrhuje poslanec Stanislav Polčák a vláda. Účetní a kontrolní úřady nebo dvory mají mít pravomoc kontrolovat hospodaření příjemců a oprávněných osob s veřejnými financemi, zdroji či majetkem, bez ohledu na jejich právní povahu. Z takové definice je zřejmé, že kritériem auditu nemá být, zda jde o veřejnou instituci (jak navrhuje poslanec Polčák) nebo o právnické osoby veřejnoprávní povahy (jak navrhuje vláda). Správným kritériem je kontrola externího auditora každé koruny z veřejných rozpočtů.
Neméně důležitou otázkou je, co má NKÚ kontrolovat. NKÚ nemá – až na výjimky dané zákonem – provádět audit vlády, veřejných orgánů nebo příjemců, nýbrž se omezit pouze na audit prováděných politik. V tom je skrytá odpověď na otázku, jaký smysl má kontrolovat obchodní společnosti.“
„NKÚ by měl kontrolovat hospodaření podniků v majetku kraje a obcí, ale nikoli paušálně a všech, ale pouze těch, v nichž existuje nebezpečí tunelování nebo jiných nezákonných postupů. Přesněji řečeno, NKÚ by měl získat větší pravomoci, aby mohl kontrolu provádět i tam, kde je to ve veřejném zájmu a současná legislativa to neumožňuje. V případě větších pravomocí NKÚ by mělo být hlavním cílem nezvýšit jeho rozpočet ani počet zaměstnanců.“
„Činnost NKÚ by měla zahrnovat i ověřování státem ovládaných podniků – stejně jako v jiných civilizovaných státech Evropy a světa. Hlavním úkolem nejvyššího auditorského úřadu (u nás se bohužel doposud upřednostňuje kontrola před auditem) je externí audit finančních výkazů a výkonnostní audit.
Pokud bude tento návrh přijat, vydá se ČR cestou vyspělých zemí světa. Existují však i další a podstatnější problémy. Jedním z nich je přijímání nápravných opatření ke zjištěním NKÚ. Parlament, například jeho kontrolní výbor, by měl mít možnost uložit ministrům, hejtmanům nebo starostům na základě výsledků auditů NKÚ, aby přijali nápravná opatření, a dohlížet na jejich plnění. A pokud je plnit nebudou, měl by se zasadit o snížení jejich rozpočtů. Pouze v takovém případě bude činnost externího auditora (NKÚ) smysluplná a funkční. Snad se toho dočkáme.“
