V minulosti jsem v diskusi s jedním známým ruským politikem prohlásil, že hlavní hrozbu pro politický úspěch Vladimira Putina představuje Čečensko. Náš rozhovor jsme vedli krátce poté, co čečenští teroristé na konci října 2002 obsadili moskevské divadlo Dubrovka, a následný zásah si vyžádal smrt okolo 170 rukojmí. Tehdy se zdálo, že tato hrozba je reálná.
Tento ruský politik se mnou souhlasil, ale dodal, že Čečensko sice bezesporu pro Putina představuje hrozbu, nikoli však hlavní. Dle jeho názoru nejvíce Putinův politický úspěch ohrožuje televize. A nabídl mi následující vysvětlení.
Borise Jelcina vynesl do čela země takzvaný prostý lid. Jelcin svého času neměl stejný přístup do televizního vysílání, měl však přízeň řadových občanů, kteří koncem osmdesátých let masově demonstrovali na jeho podporu. Oproti tomu Putin vděčí za svůj vzestup na politický Olymp v první řadě televizi. Jak už mu tedy napovídá logika: televize ho vynesla nahoru, televize ho může i sesadit. Proto začaly čistky ruského informačního prostoru právě v televizi.
Šiřitel propagandy
První úder dopadl na televizní stanici NTV bezprostředně po Putinově inauguraci v květnu 2000. Stát na stanici a její novináře udeřil veškerou silou svého aparátu – od úřadu prezidenta přes daňovou policii (Federální služba daňové policie Ruské federace – pozn. red.) a FSB (Federální služba bezpečnosti, bývalá KGB – pozn. red.) až po Gazprom, který vlastnil akcie NTV. Právě tehdy režim zavedl dosud bezprecedentní know-how – takzvaný „spor hospodářských subjektů“, a to nikoli ve sféře ekonomické, nýbrž politické.
V zásadě lze říct, že ruská televize dnes už není hromadným sdělovacím prostředkem, ale spíše šiřitelem propagandy, agitace a masové manipulace veřejného mínění |
Dnešní ruský televizní prostor ztělesňovaný čtyřmi celostátními kanály – První kanál, VGTRK, NTV a TV-Centr – je naprosto krotký a zglajchšaltovaný, o což ostatně režimu šlo. Kreml postupně získal nad tímto mocným médiem plnou kontrolu. Však také bylo oč usilovat.
První kanál – nástupce sovětského Gostěleradio – dnes sleduje sto milionů diváků a jeho signál je celoplošný – sahá od Kaliningradu až po Vladivostok. Navíc v Rusku existuje řada oblastí, kde naladíte pouze a výhradně právě První kanál a jeho vysílání tedy nemá žádnou alternativu.
Druhý státní kanál, VGTRK (Všeruská státní a televizní společnost), sleduje 80 milionů diváků. Je to hlásná trouba režimní propagandy. V jeho vysílání existuje řada flagrantních případů porušování elementárních požadavků na objektivní informace, kdy se fakta neoddělují od komentáře. Stačí se podívat na zpravodajství o dění na Ukrajině.
NTV – sledovanost 60 milionů lidí – se „specializuje“ na diskreditaci ruské opozice, denunciaci oponentů současného režimu a dále na černou kroniku, seriály a zábavné pořady.
Z televizních obrazovek zmizela jakákoli pestrost či pluralita názorů a hodnocení současného domácího i zahraničního dění. K uvedenému dodejme absenci živého vysílání – veškeré pořady kromě zpravodajství se vysílají ze záznamu. V zásadě lze říct, že ruská televize dnes už není hromadným sdělovacím prostředkem, ale spíše šiřitelem propagandy, agitace a masové manipulace veřejného mínění – tedy SPAMem, informačním odpadem, jímž režim zamořuje mozky občanů.
Prostor svobodné žurnalistiky
S ohledem na uvedené je až nepatřičné mluvit o svobodě slova v Rusku. Není náhodou, že podle výsledků monitoringu ruských médií společnost Reportéři bez hranic ve svém ratingu svobody médií (či SPAMu) umístila Rusko na 147. místo ze 168 zemí. Důvodem snížení ratingu i nízkého hodnocení naší země ve „světové tabulce“ je další posílení státního monopolu na televizní vysílání, utužování cenzury na státních televizních stanicích a to, že z televizního éteru zcela zmizela opozice.
Prostor svobodné žurnalistiky se v Rusku smrskl na pouhých několik nezávislých novin a webových stránek |
Svou roli sehrály i vraždy novinářů – především Anny Politkovské zavražděné 7. října 2006 a krajně zvláštní reakce režimu na její smrt. Dle mého názoru se z této rány ruská žurnalistika dosud nevzpamatovala.
Pozorovatelé zatím předpovídají další utahování šroubů státního „dozoru“ nad médii, což se již projevilo v pokusech zlikvidovat pod smyšlenou záminkou televizní kanál „Dožď“ a v proměně nejlepšího ruského informačního zdroje, agentury RIA-Novosti (její služby obhospodařovaly 75 procent ruského zpravodajského obsahu), v hlásnou troubu režimní propagandy „Rossija sevodňa“ (Rusko dnes) pod vedením Dmitrije Kiseljova, na něhož se vztahují sankce Evropské unie a USA v souvislosti s informováním o dění na Ukrajině.
Dalším příkladem může být rozehnání vysoce profesionálního internetového portálu Lenta.ru. Prostor svobodné žurnalistiky se tím v Rusku smrskl na pouhých několik nezávislých novin a webových stránek.
Kapitola Novaja gazeta
Zvláštní kapitolou je Novaja gazeta. Zmínky o ní jsou na hlavních televizních stanicích de facto zakázány, což objektivně snižuje počet čtenářů listu. Za éry Jelcina byli novináři z Nové gazety žádanými hosty v televizním vysílání. Za vlády Putina se však situace radikálně změnila. Nastávají až směšné situace, kdy televize vysílá rozhovor s některým z našich reportérů, aniž by uvedla domovský list, v němž pracuje. A důvod? Nařízení vedení stanice.
Zmínky o deníku Novaja Gazeta jsou na hlavních televizních stanicích de facto zakázány, což objektivně snižuje počet čtenářů listu |
Novaja gazeta tudíž přežívá v podmínkách finanční blokády. Ruský prezident Putin zcela správně říká, že ekonomická nezávislost médií tvoří základ jejich profesionální a politické nezávislosti. Tuto nezávislost zajišťují především příjmy z reklamy, přičemž Novaja gazeta není výjimkou. Jaké však mohou být příjmy z reklamy, pokud se inzerentům „nedoporučuje“ s naším listem spolupracovat? A také s námi nespolupracují.
V této souvislosti je třeba zmínit příklad dovedený do absurdity. Jedna známá a bohatá nadnárodní společnost uzavřela s naším listem dohodu o dlouhodobé spolupráci. Na účet novin dorazila záloha a před Novou gazetou se otevřely růžové vyhlídky na finančně zajištěnou budoucnost bez neustálé nejistoty.
Po jistém čase však šéfredaktorovi zazvonil telefon a zástupce společnosti mu sdělil, že smlouvu vypovídá, protože jsme firmě byli důrazně „nedoporučeni“. A dodal, že politické riziko je příliš vysoké. Na znamení toho, že si však našich novin váží a chce splnit svou povinnost vůči nám, nebude společnost žádat vrácení zálohy. Nebyl to první a zřejmě ani poslední případ, kdy jsou velcí zadavatelé reklamy nuceni naslouchat „doporučením“ z jistých stran.
Nezveřejněný článek
Uvedená „omezení“ svobody slova blednou proti tragédiím, které ruskou žurnalistku postihly. Mám na mysli vraždy novinářů. Od roku 1992 naše řady takto opustilo 214 kolegů. Dne 7. října 2006 byla v Moskvě ve vlastním domě čtyřmi výstřely z bezprostřední blízkosti zavražděna Anna Politkovská. V současné době probíhá soud s organizátory a pachateli tohoto zločinu. Dosud však není známo, kdo si vraždu objednal.
Anna Politkovská si byla vědoma, že se zabývá smrtelně nebezpečnou činností |
Den před svou smrtí řekla Anna své matce (byl to jejich poslední rozhovor): „Samozřejmě vím, že nade mnou neustále visí Damoklův meč. Vím to, ale nechci se vzdát.“ Byla si tedy vědoma, že se zabývá smrtelně nebezpečnou činností. Zde je úryvek z nezveřejněného článku, který jsme po Annině smrti našli v jejím počítači:
„,Vertikála moci‘ je takový stav státního zřízení, v němž jsou z vedoucích pozic odstraněni všichni, kdo jsou schopní myslet jinak než nejvyšší vůdce. U nás se na popud úřadu prezidenta Putina, který je dnes de facto hlavním vládnoucím článkem v zemi, tento stav nazývá ,NAŠI‘. ,Naši‘, to jsme my a ti, kdo jdou s námi. A kdo nejde s námi, jde proti nám – je to nepřítel.
Drtivá většina médií se ostatně také řídí tímto dualismem. Píší o tom, jak jsou ti ,naši‘ hodní a jak odporní a zlí jsou nepřátelé. Nepřátelé jsou zpravidla líčeni jako ,zaprodanci Západu‘ – tedy liberálně orientovaní politici, obhájci lidských práv, a ,špatní‘ demokraté (vzor ,dobrého‘ demokrata ztělesňuje Putin).
Stejně jako za sovětských časů (i když tehdy se, pravda, takto scházeli představitelé establishmentu se zahraničními novináři) se znovu vedou rozhovory v plenéru, na veřejných prostranstvích či v soukromých bytech – pokoutní setkání, na která novinář i veřejný činitel přicházejí každý zvlášť, jako rozvědčíci v utajení.
Novináře listu, jako je náš, nezvou na žádnou tiskovou konferenci nebo akci, kde se očekává přítomnost představitelů kremelské garnitury – samozřejmě proto, aby tito představitelé nemohli pojmout ani stín podezření, že snad organizátor akce sympatizuje s publikacemi, jako je Nová gazeta…
Čistky informačního prostoru v Rusku, ta totální lež organizovaná úřednickým stavem ve snaze zavděčit se, dostát ,správnému obrazu Ruska za Putinovy vlády‘, přímo před našima očima ústí v tragédie, se kterými se režim nedokáže vypořádat.“
Jako v zrcadle
Anna Politkovská ve svých textech psala, že se režim jeví bezúhonný pouze ve vlastních očích a že se dopouští mnoha chyb, které jako časované bomby mohou kdykoli explodovat. Podobně jako dítě ve známé Andersenově pohádce Politkovská říkala, že král (nic osobního, mám na mysli kolektivní obraz) je nejen nahý, ale i nebezpečný. A měla pravdu.
Anna Politkovská režimu překážela, nedala mu spokojeně žít v nespokojené zemi. V jejích článcích se režim viděl jako v zrcadle. |
V demokratické zemi, jak Rusko úporně nazývají jeho vládci, by takový novinový článek nebyl označován za „způsobení újmy veřejnému činiteli“, nýbrž za diagnózu. Ona skupinka lidí, která se v jednom okamžiku rozhodla říkat si „stát“, však umíněně tvrdila, že představuje veřejné blaho.
Což Politkovská se stejnou umíněností zpochybňovala. Není přesné tvrdit, že tím způsobovala újmu. Jen režimu překážela, nedala mu spokojeně žít v nespokojené zemi. V jejích článcích se režim viděl jako v zrcadle. Není těžké uhodnout, jak lichotivý to asi byl obrázek. Tak se to tedy mělo s jejím „záškodnictvím“.
Od oné soboty, kdy jsme (po zprávě o její smrti – pozn. red.) nebyli mocni slova, uplynulo již osm let. Nebylo lehké znovu najít hlas, ale vydrželi jsme a dosud se nepodařilo nás umlčet.
Článek byl napsán pro Inspirační fórum Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava.
