Silvio Berlusconi, jeden z nejbohatších Italů, zakladatel nejsilnější pravicové strany a premiér několika vlád, před pár dny ohlásil návrat. Povede svou stranu znovu do parlamentních voleb s jasným cílem: zvítězit a pro sebe opět získat premiérské křeslo. Průzkumy mu dávají okolo 30 procent, tedy slušnou naději na úspěch.
Zbláznili se ti Italové, že znovu uvažují o tolika skandály opředené osobě? Jsou tak krátkozrací či mají tak krátkou paměť, že nejsou schopni vidět, co je každému v zahraničí jasné? Anebo je to celé trochu jinak?
Předloha Berlusconi
Než se začneme zabývat Berlusconiho karikaturou, je dobré znát její předlohu, abychom mohli posoudit, zda je opravdu zdařilá. Kdo je tedy v kostce „il Cavaliere“ Silvio? Narodil se v Miláně do středostavovské rodiny bankovního úředníka roku 1936. V Miláně vystudoval s červeným diplomem práva, během studií si přivydělával různými brigádami, mimo jiné podomním prodejem elektrických metel nebo zpíváním v kabaretech výletních parníků. Po studiích začal s podnikáním v nemovitostech.
Zahraniční média vděčně přenášejí Berlusconiho bonmoty či domnělé aféry a jejich čtenáři pak kroutí hlavou nad úsudkem Italů „jak jej mohou ještě volit“V šedesátých letech Itálie procházela závratnou industrializací a ekonomickým boomem a nemovitosti začínaly být zlatým dolem, a to nejen kvůli konjunkturální inflaci. Silvio měl zřejmě na příležitosti nos a zakoupil za 190 milionů lir první pozemek (garanci poskytl majitel banky, ve které jeho otec zastával funkci ředitele) a začal budovat své stavební impérium. V následujících letech postavil celé moderní čtvrti na milánských předměstích pro tisíce rodin, a stal se tak jedním z hlavních stavitelských hráčů v Itálii.
Jeho čas měl ovšem teprve přijít, a to když vláda roku 1978 liberalizovala státní monopol na televizní vysílání pro lokální televize. Celostátní vysílání bylo stále tabu – jen doménou státní RAI, lokálně však mohly vznikat privátní kanály. Berlusconi – patrně po zkušenosti se zaváděním kabelové televize do „své“ milánské čtvrti – znovu ucítil příležitost a začal v následujících letech skupovat jednu místní televizi za druhou.
Vkládal je do své privátní sítě, která svým pokrytím mohla konkurovat celostátním kanálům, což jednak přinášelo velké synergické výhody pro zadavatele reklamy a jednak vytvářelo napětí se státní administrativou, která si uvědomila faktické obejití svého celonárodního vysílacího monopolu. Krize vyvrcholila roku 1984, kdy byly Berlusconiho televizní společnosti obžalovány z porušení zákazu privátního vysílání na celostátní úrovni a žaloby zastavil až premiér Bettino Craxi svým dekretem, jenž uvedený stav legalizoval. Berlusconi tak přispěl ke konci státního vysílacího monopolu. Po krátké době se televizní trh stabilizoval v této rovnováze: ze šesti celostátních kanálů vlastnila tři veřejnoprávní RAI a tři Berlusconi.
Jeho impérium se rozrůstalo o další aktivity, nejvýznamnější jsou nakladatelství Mondadori, bankovní skupina Mediolanum a fotbalový klub AC Milán. Americký časopis Forbes ocenil v roce 2011 Berlusconiho jmění na 7,8 miliardy dolarů, což jej řadilo na 118. místo na světě a 3. místo v Itálii. Další kapitola jeho života začala roku 1993, kdy vlastními slovy „sestoupil na politické hřiště“. Vzdal se funkcí ve svých společnostech, založil středo-pravou stranu Forza Italia, vyhrál volby a vedl v letech 1994 až 2011 celkem čtyři vlády.
Karikatura Berlusconi
Z uvedeného přehledu fakta vyprávějí příběh o bezprecedentních úspěších ve všech životních etapách. Odkud se tedy bere ten negativní obraz? Výpady Berlusconiho kritiků se dají shrnout do pěti okruhů:
- Konflikt ekonomických zájmů,
- morální aféry,
- nevhodné chování v politické funkci,
- politické chyby jeho vlád,
- tajná spolčení.
Každý okruh má své hlubší důvody a svébytné okolnosti dané dobou a specifikou italské společnosti. Je však charakteristické, že zahraniční média ony okolnosti nijak hlouběji nerozebírají a vyzobávají jen pikantní rozinky, které jako „zajímavosti z ciziny“ jsou tak dobře servírovatelné a prodejné domácím konzumentům. Není to ze stran médií špatný úmysl ani konspirace, odpovídá to jen neosobním zákonům mediálního trhu.
Nechtěným důsledkem pak je jistá karikatura zahraniční situace či osoby spolu s jistým nepochopením, „jak to tam mohou takhle dělat, to je proti zdravému rozumu“. Případ Berlusconi je tohoto jevu typickou ukázkou. Zahraniční média vděčně přenášejí jeho bonmoty či domnělé aféry a čtenáři v zahraničí pak kroutí hlavou nad úsudkem Italů „jak jej mohou ještě volit“. Pro koho jsou Berlusconiho skandály opravdu skandální?
Pro pochopení je třeba znát historické kontexty. Italská společnost je hluboce polarizovaná, a to v několika směrech. Především na bohatý a industrializovaný sever a chudý, zemědělský jih. Dále na silnou, často militantní levici a zbytek, často populistickou pravici. Na velká bohatá města, která vykročila do modernity plynule už v předminulém století, a na rozsáhlý venkov, který zažil koncentrovaný boom bohatství v uplynulých desetiletích a zatímco mladší generace uvažuje v termínech informační éry, jejich otcové a dědové jsou mentálně v průmyslové, ne-li agrární době.
To všechno vytváří pnutí, jež mají svůj obraz v nesmiřitelných politických bojích. Berlusconi jako symbol podnikatelského úspěchu je třídním arcinepřítelem pro tu část společnosti volící radikální levici. A to je v Itálii velmi široká část populace, která má svůj obraz pochopitelně i mezi novináři, funkcionáři státní správy a zejména soudci. Pro ně jakýkoliv Berlusconiho čin je činem ideového nepřítele a podle své profese na něj patřičně reagují. Z tohoto úhlu lze nazírat i na nekonečnou řadu soudních žalob a vyšetřování – Berlusconi však nebyl nikdy pravomocně odsouzen.
Jde-li do tuhého, každý volební tým sází na karty, které opravdu něco přinášejí. Proto Berlusconi, a nikoli Alfano.Odpůrci mocného Silvia to podávají jako důkaz jeho „dlouhých prstů“, možnosti utratit miliony za nejlepší právníky a z pozice své politické funkce ovlivňovat osoby či tvorbu na míru střižených zákonů. Jeho zastánci to zase hodnotí jako prostý fakt, že za obviněními jednoduše nic není. Že jsou jen podpásovým vedením politické diskreditační kampaně těch, kteří v řádné politické soutěži neuspěli. A teď si vyberte – pozorovatel je nucen zaujmout pozici jednoho či druhého nesmiřitelného pólu pohledu, což názorně přibližuje fenomén společenské polarizace.
Stejné znaky můžeme nalézt v hodnocení jeho morálních faux pas či nevhodných žertů. Od jeho apriorních kritiků nelze čekat, že by je jakýkoliv Berlusconiho vtip pobavil či soukromá záliba nadchla. Proto hovoří o „bezprecedentní ostudě“, ztrátě soudnosti apod. Jeho příznivci to samé hodnotí jako povedený, byť trochu „politicky nekorektní“ žert, jaké si stejně všichni říkají doma.
Faktem však zůstává, že Berlusconi je otevřený, extrovertní showman, bavič, a to je jedna ze stěžejních vlastností, které v politice využívá s úspěchem větším nežli jeho konkurenti. Často chodí až na hranu únosnosti. Ovšem v politice platí, že volby vyhrávají charismatici, nikoliv korektní, bezbarví slušňáci. A lidé svými činy dokazují, že něco jiného říkají a něco jiného dělají. Slovně sice volají po korektnosti, nakonec však volí silné, charismatické osobnosti, které si s korektností příliš hlavu nelámou. To je také nejspíše důvodem, proč se il Cavaliere Silvio ve svých 75 letech znovu pouští do volební kampaně, místo aby užíval svého bohatství někde v klidu na Sardinii.
Kromě osobních pohnutek, jež zná skutečně jen on sám, za tím stojí pragmatický kalkul jeho strany: pokud chtějí vyhrát, tak potřebují charismatického lídra. A k Berlusconimu se těžko hledá rovnocenná alternativa. Jako o nástupci se spekulovalo o Angelinu Alfanovi, který věrně čeká ve stínu na druhé příčce a jistě nemá na svém triku tolik šmouh a kontroverzí. Nicméně jde-li do tuhého, každý volební tým sází na karty, které opravdu něco přinášejí. Proto Berlusconi, a nikoli Alfano.
Problém Berlusconi
Výtky k výsledkům Berlusconiho politiky jsou pak hlubším a typickým problémem pravicové politiky v celoevropském kontextu. Její příčiny tkví v lehké schizofrenii širokých vrstev voličů pravicových stran, kteří na jedné straně slyší na pravicová hesla o individuální zodpovědnosti a volí strany, které je proklamují, na druhé straně si neumí reálně představit, že by je měli sami naplnit.
Intuitivně očekávají silnou roli státu, nejrůznější záruky a ochrany všeho druhu, což se bez rostoucích daní a fakticky levicové politiky nedá uskutečnit. To není jen italský problém, tento fenomén proniká všemi evropskými zeměmi, Českou republiku nevyjímaje. Volná politická soutěž nutí vládní pravicové strany tuto schizofrenii reflektovat tím způsobem, že sklouzávají buď do povrchního populismu a zásadní reformy odkládají, nebo do nefunkčních kompromisů, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Aby nemohly být nařčeny, že nic nedělají, ale zároveň aby to nebolelo.
Výtky k výsledkům Berlusconiho pravicové politiky jsou hlubším a typickým problémem pravicové politiky v celoevropském kontextuNeustálé reformy zdravotnictví, školství, zaměstnanosti nebo penzí od Středozemního až po Baltické moře jsou si tak podobné jako nefunkční, že téměř není třeba ani uvádět zemi, pod jejíž legislativu zrovna patří. Z tohoto úhlu je nutno hodnotit nejen Berlusconiho vlády, ale klidně i výstupy českých pravicových vlád: pravicovými puristy budou vždy hodnoceny jako populistické a všemi ostatními jako nedodržující své předvolební sliby. Slíbí pravicovou politiku, aby byly pravicovými voliči zvoleny. Pak ji ale nesmí tak docela realizovat, aby naplnily jejich faktická očekávání.
Tuto rozporuplnost pravicového voliče musí tedy zrcadlit každý volitelný pravicový politik a Berlusconi nepochybně úspěšným a hojně voleným politikem je. Střílí nekorektní bonmoty, aby upoutal pozornost konzervativní střední vrstvy, která – ač volající po korektnosti – by nudně korektního patrona jinak nevolila. Slíbí snižování daní a direktivní roli státu, aby pak kvůli zachování státních penzí a bezplatného zdravotnictví byl nucen vysoké daně zachovat.
Zdá-li se nám Berlusconiho politický obraz komický, měli bychom se pozorně podívat do svého nitra a zeptat se, co vlastně přesně od politiky očekáváme. Berlusconiho úspěch dost možná znamená jen to, že umí zrcadlit rozporuplnost našich očekávání lépe než ostatní.
