Název výzvy Přímá volba poslanců 2014 je sice matoucí, leč iniciativa je to celkem užitečná. „Volby do Poslanecké sněmovny,“ uvádí článek 18 Ústavy České republiky, „se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení.“ Nevolíme přece volitele a ti pak nevolí poslance, čili přímou volbu poslanců máme a netřeba pro ni plédovat!
To, co má na mysli pět iniciátorů výzvy, z nichž není ani jeden právník, ani politolog, je přejít od poměrného k většinovému volebnímu systému, jejž naše Ústava předepisuje pro volby do Senátu. Pro rozdílný způsob voleb do dolní a horní komory Parlamentu ČR se v létě 1992 nerozhodli ústavodárci náhodou. Mělo se tím zabránit, aby politické složení Senátu nebylo kopií Poslanecké sněmovny jako za první Československé republiky (ČSR). V ní byly obě komory voleny poměrným systémem, a proto Senát nemohl být sněmovně korektorem, a tudíž byl de facto zbytečný.
Dosud jen mudrování
Přechod k většinovému způsobu voleb do Poslanecké sněmovny by vyžadoval změnu Ústavy. Buď by musela kodifikovat shodný, tedy většinový způsob volby do obou komor, a je otázkou, zda by například nestejně veliké a jinak teritoriálně vymezené volební obvody či dejme tomu jednokolová volba do sněmovny a dvoukolová do Senátu zabránily politické roztříštěnosti komor, nebo by bylo třeba znovu definovat postavení Senátu.
O potřebě zásadní změny volebního systému se u nás mudruje už víc než deset let, ale stále jen mudruje
Kupříkladu mu odejmout svého druhu dohled nad sněmovnou nebo z něj učinit reprezentaci krajů trochu po vzoru Spolkové rady v Německu. Tam to však má opodstatnění, anžto jde o spolkový stát, zatímco Česká republika je od svého vzniku 1. ledna 1993 státem unitárním. Ještěže iniciátoři výzvy počítají s rozsáhlou celospolečenskou diskusí, kterou dopředu sami neomezují vlastními konkrétními návrhy.
O potřebě zásadní změny volebního systému se u nás mudruje už víc než deset let, ale stále jen mudruje. Pro mnoho politických stran by totiž mohlo jít o existenční záležitost a ty, které by se změny bát nemusely, nedají ve sněmovně a v Senátu dohromady třípětinovou ústavní většinu. Při aktuální slabosti ODS i ČSSD to platí dvojnásob. Z toho vyplývá, že ve volbách do sněmovny na jaře 2014 ještě většinově volit nebudeme.
Okamžitý a nemalý ohlas
Téma je to nicméně lákavé a k výzvě určené na prvém místě poslancům a senátorům se přidávají známí herci, hudebníci, podnikatelé, manažeři, představitelé nevládních organizací i jiné elitní osobnosti. Okamžitě ji podpořil premiér a předseda ODS Petr Nečas, připomenuv, že jeho strana téma většinového volebního systému otvírala už v minulých letech a že nedávno to učinil i její prezidentský kandidát Přemysl Sobotka. Nečas má dobrou paměť, jenomže zapomněl uvést, že tehdy byla ODS na rozdíl od současnosti víc při síle.
Souhlasně se začínají ozývat i senátoři, čili ohlas výzvy je okamžitý a nemalý. Zajímavé nicméně bude, začnou-li k výzvě připojovat svoje podpisy i „řadoví“ spoluobčané, z nichž až 80 procent sice vyjadřuje v průzkumech veřejného mínění nedůvěru vládě a parlamentu, ale navzdory tomu ještě možná neztratili naději, že politika v České republice zase získá přijatelnou tvář. Právě o to iniciátorům výzvy Přímá volba poslanců 2014 prý jde – o zlepšení politických poměrů.
Iniciátoři výzvy nechtějí většinovou volbou vytvořit sněmovnu nezávislých osobností, nýbrž fungující politické strany jako základ zastupitelské demokracieŘíkají, že většinovou volbou nechtějí vytvořit sněmovnu nezávislých osobností, nýbrž fungující politické strany jako základ zastupitelské demokracie, neboť „strany budou nuceny stavět kvalitní kandidáty, protože jejich osoby výrazně ovlivní výsledek voleb“. Proč? Inu jen kvalitní kandidát se dokáže osobně vyprofilovat, vytvářet si na základní témata svůj názor, navyknout si komunikovat s voliči a mít k nim odpovědnost.
Idea je to pěkná, leč položme si otázku: Kde si politické strany obstarají kvalitní kandidáty, fungují-li mnohé už léta letoucí jako víceméně uzavřená společenství, jež se příchodu nových, namnoze opravdu kvalitních lidí spíš instinktivně brání, než aby je vítaly s otevřenou náručí?
Kandidáti z vůle politické strany
Kvalitní kandidáti s intenzívní vazbou k voličům, což u relativně nevelkých volebních obvodů používaných u většinové volby bývá, budou dle názoru autorů výzvy „méně podléhat zákulisním hráčům a uvnitř stran se začnou znovu řešit věcná témata“, což „povede k většímu otevření stran a snad jim (to) umožní i získat nové členy“. Ano, mohlo by tomu tak být, kdyby se ovšem kandidát učinil kandidátem sám. On se jím ale stane z vůle politické strany, lhostejno, zda nějakého jejího funkcionáře, orgánu či prostřednictvím vnitrostranických primárek.
To, že by strana svoje primárky třeba až po krajskou úroveň otevřela nestranické veřejnosti, která by tím vlastně sama vytřídila pro veřejnost nejakceptovatelnější kandidáty, zatím napadlo jen Jiřího Paroubka na jaře 2007, když chtěl zmodernizovat ČSSD, aby příští volby na celé čáře vyhrála. Pochopitelně nepochodil, neboť narazil na odpor stranických funkcionářů zejména na střední úrovni.
Kazy má i další premisa výzvy, že většinové volební systémy vedou „k posílení vlád, (k vládám) bez koalic, ve kterých mohou strany svádět svou neochotu či neschopnost plnit program na koaliční partnery“. Nežijeme ve Velké Británii s ostrovní demokratickou tradicí, kde většinový systém umožňuje „jednobarevně“ vládnout buď konzervativcům, anebo labouristům, a jen výjimečně – jako právě nyní – je epilogem dvoučlenná koalice s liberály.
Koaliční vláda
V případě našich relativně slabých stran by „britský model“ mohl teoreticky vzejít asi jen z jednokolové většinové volby („první na pásce“ bere vše!) a zároveň při vysokém počtu malých, jednomandátových obvodů, který většinový efekt zvýrazňuje. Poněvadž však ani ODS, ani ČSSD, ani TOP 09, ani jiná strana nemůže dnes při takto nastaveném systému seriózně kalkulovat s tím, že by „brala vše“, v parlamentu nebude mít drastickou změnu Ústavy a volebního zákona kdo prosadit.
Vláda vzešlá z jakékoli vlídnější, zejména dvoukolové většinové volby by v našich poměrech byla koaliční
Vláda vzešlá z jakékoli vlídnější, zejména dvoukolové většinové volby by ale v našich poměrech byla koaliční. Mimochodem za první ČSR, kdy se volilo přísně proporcionálně a neexistovalo pětiprocentní kvorum zabraňující chabým stranám proniknout do sněmovny, proto bývaly vládní koalice mnohačetné – až osmičlenné! –, a kromě silných stran se opíraly i o „pidižvíky“ třeba jen se třemi, čtyřmi poslanci ve sněmovně.
Přeneseme-li se do dneška a pomyslíme-li na Stranu zelených, LIDEM či na Českou pirátskou stranu, určitě si lze představit, že se po zavedení většinového způsobu voleb nekombinovatelného s pětiprocentním omezovacím kvorem sněmovna co do počtu v ní zastoupených stran rozkošatí, a koaliční vlády se pak budou skládat nikoli ze tří stran, ale po kouskách jako ze stavebnice Lego. Ostatně, pokud by strana mohla mít v dolní komoře jen pár poslanců, což s vlídným většinovým systémem nastat může, v sociálně frustrovaných severních Čechách a na severní Moravě by v nějakém volebním obvodu zvítězili i extrémisté typu Vandasovy xenofobní Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS).
Volební geometrie
Shrnuto, jakoukoli změnu volebního systému je třeba předem svědomitě, a především odborně prodiskutovat. Taková změna by mohla zlepšit českou politiku jen za předpokladu, že by nešlo o pokus momentální parlamentní většiny odklidit si z cesty toho času strany slabší, jak se o to za takzvané opoziční smlouvy chtěla pokusit Zemanova ČSSD a Klausova ODS.
Pověstné čertovo kopýtko spočívá rovněž v takzvané volební geometrii – v počtu volebních obvodů a jejich konkrétním vytyčení
Kromě rozhodnutí, zda většinově volit v jednom anebo ve dvou kolech a v jedno- či dvoumandátových obvodech, spočívá pověstné čertovo kopýtko rovněž v takzvané volební geometrii – v počtu volebních obvodů a jejich konkrétním vytyčení. Čím více by obvodů bylo, tím výrazněji většinovým efektem by systém působil. A naopak, pokud by jejich počet nebyl vysoký, mohly by být díky dostatečné rozloze vytyčeny tak, aby eliminovaly například disproporce v hustotě osídlení, které dnes působí například to, že faktická váha hlasu ve voličsky silném Středočeském kraji a co do počtu voličů slabém Karlovarském či Libereckém kraji je výrazně větší, čímž je porušena ústavní zásada rovnosti hlasů.
Co dokáže volební geometrie, ilustruje opět příklad z meziválečné první ČSR, jež narýsovala volební kraje od hranic směrem do vnitrozemí. Z jakéhopak důvodu? Inu protože potřebovala „namíchat“ voliče české a německé národnosti, aby pokud možno v žádném volebním kraji nemohli ve volbách vyhrát iredentističtí sudetští Němci. Navzdory tomu se to ve volbách na podzim 1935 Henleinovi podařilo! Jinak řečeno, pokud politický systém řádně nefunguje, „optimalizace“ volebního zákonodárství jej sama o sobě nevyléčí.
