V dnešním vysokém školství se zdůrazňuje praxe. Studenti chtějí, aby školy byly praktické, a ty se snaží přizpůsobit jejich poptávce. Například Ostravská univerzita v jednom ze svých propagačních sloganů říká: „Praxe nade vše.“ V záměru učinit školy praktickými se ale skrývá ironie – „praktická škola“ označuje jednu ze speciálních škol pro žáky s mentálním postižením.
Tato okolnost není náhodná – jazyk často obsahuje moudrost, která přesahuje naše vědomí. Nepodobá se touha po „praktických školách“ snaze udělat ze škol zařízení, která by mohl absolvovat i mentálně retardovaný? Tím se nevysmívám postiženým, ale navzdory úctě k jejich lidské důstojnosti je třeba dbát, aby se jejich postižení nestalo vzorem pro zbytek populace.
Oprávněná obava
„Praktičnost“ má smysl. Naprostá většina studentů není nadaná pro teorii a bude vykonávat praktickou činnost. Nadměrný důraz na teorii by se mohl stát stejně směšný jako výrok z filmu Marečku, podejte mi pero „i skladník ve šroubárně může číst Vergilia v originále“. Tak to však není.
Co když heslem „praxe nade vše“ změníme všechny vysoké školy na „praktické“? Jde sice o nadsázku, ale tato obava není neoprávněná. |
Ten, kdo přečte Vergilia v originále a nachází v tom radost, nebude pracovat jako skladník ve šroubárně. Naučit všechny skladníky mít potěšení z četby latinské poezie by navíc ohrozilo ekonomiku. Před takovým nebezpečím jsme ale naštěstí chráněni – většina skladníků považuje výuku latiny i četbu poezie za utrpení a není ochotná ani schopná se něco takového naučit.
Důraz na praxi je správný. Není třeba, aby skladníci četli antickou poezii, ale v prostředí, které přijalo tuto pravdu, vzniká opačná obava:Co když heslem „praxe nade vše“ změníme všechny vysoké školy na „praktické“? Jde sice o nadsázku, ale tato obava není neoprávněná.
Ideologický přístup
Praktické směřování vysokých škol je nebezpečné. Vystudoval jsem Vysokou školu ekonomickou (VŠE), na které byla teorie popelkou. V důsledku toho se na ni nekladl důraz, což však neznamenalo, že se žádná nevyučovala. Naopak, výuka teorie sklouzávala k indoktrinaci jedinou pravdou vycházející z neoklasické ekonomie, které se v levicových kruzích říká „neoliberalismus“.
Lze věřit ve volný trh, ale jak řekl jeden moudrý: nikoho se nebojím tolik jako čtenářů jediné knihy. Kdo věří ve volný trh, aniž by byl náležitě seznámen s opačnými názory, je ideolog. |
Na VŠE byly vedle jiných dva typy studentů – ti, kteří teoretickou výuku nezvládali, a ti, kteří ano. Paradoxně byl méně problematický první typ. Tyto studenty teorie zcela míjela, proto si hlásanou „pravdu“ neosvojili. Jejich názory zůstaly stejné jako při příchodu na VŠE.
Z druhého typu studentů, kteří hlásanou „pravdu“ pochopili, osvojili si ji a přijali, se stali ideologové volného trhu. Lze v něj věřit, ale jak řekl jeden moudrý: nikoho se nebojím tolik jako čtenářů jediné knihy. Kdo věří ve volný trh, aniž by byl náležitě seznámen s opačnými názory, je ideolog.
Vyvažování pravd
Zdá se, že oslavovaná praxe se může proměnit buď v nevědomost, nebo v ideologii. Ani jedno nemá na vysoké škole co dělat. Pokud někdo nechápe teorii, měl chodit na vysokou školu? A pokud někdo teorii kvůli přehnanému důrazu na praxi pochopí jednostranně, plní vysoká škola své poslání, jímž bývalo šíření vzdělanosti, a nikoli tolerance nevědomosti a šíření ideologie?
Proti pravdě volného trhu může stát třeba pravda neomarxismu, aby se tyto pravdy vyvažovaly. Pouze ten, kdo zjistil, že pravdu má neoliberalismus i neomarxismus, překročil jejich ideologickou podstatu. |
Teorie jde proti nevědomosti i ideologii – pokud není znetvořená, seznamuje s protichůdnými názory a učí chápat jejich pravdu. Proti pravdě volného trhu může stát třeba pravda neomarxismu, aby se tyto pravdy vyvažovaly. Pouze ten, kdo zjistil, že pravdu má neoliberalismus i neomarxismus, překročil jejich ideologickou podstatu.
Současné nepřátelství k teorii není náhodné, ale hluboce vepsané do DNA západní společnosti. To věděl už jeden z prvních teoretiků demokracie, francouzský myslitel Alexis de Tocqueville (1805–1859). Podle něho je teorie důležitá pro pochopení tradice a jeho ztrátu považuje za „barbarství“: „Nemůžeme se uklidňovat tím, že máme k barbarům daleko, neboť jsou národy, které si samy zašlapou světlo.“
Barbarství nevědomosti
Tocqueville navrhuje řešení: „Držet lidského ducha u teorie, protože sám od sebe směřuje k praxi.“ Nejen pro duchovní rozvoj jednotlivce je někdy nutné „agere contra“, činit proti přirozenosti. Platí to i pro celé společnosti, což není snadné. V demokracii je vše neustále v pohybu a na reflexi, která se jeví jako nicnedělání, proto nezbývá místo. Podle Tocquevilla „nic není pro pěstování vyšší části věd nezbytnější než hloubání a nic se nehodí k hloubání méně než demokratická společnost“.
Jednostranné zaměřování na praxi je jedním z hlavních rozporů demokracie. Ta potřebuje teorii, aby neupadla do barbarství nevědomosti, sama od sebe ale směřuje pouze k praxi. |
Tocqueville ukazuje, že jednostranné zaměřování na praxi je jedním z hlavních rozporů demokracie. Ta potřebuje teorii, aby neupadla do barbarství nevědomosti, sama od sebe ale směřuje pouze k praxi. Heslo „praxe nade vše“, které nezaznívá pouze od byznysmenů, ale i na univerzitách, je proto varující – univerzity by měly vědět o Tocquevillově dilematu a v rozumné míře jít proti proudu, tedy „držet lidského ducha u teorie”.
Praxe není nade vše. Je důležitá, ale musí ji doplňovat teorie. Není třeba z univerzit tvořit „praktické školy“ pro mentálně postižené. To, že retardovaní musejí mít lidskou důstojnost, neznamená, že je třeba se jim podobat. Vysoké školy mají vzdělávat, učit kritickému myšlení a vystupovat proti tomu, co Tocqueville označil za „barbarství“ – proti situaci, kdy civilizace zapomněla na své kořeny. K tomu je třeba také teorie.
