Český rozhlas Radiožurnál věnoval nedělní vysílání – jak jinak – povodním v České republice. Mapoval situaci v ohrožených oblastech, vyslal reportéry do mnoha končin, hovořil s odborníky, se zástupci pojišťoven, podával nejnutnější informace o všem možném, a to je dobře. Prostě plnil svou veřejnoprávní službu.
Se svou trochou přispěl kolem půl druhé odpoledne i dopravní redaktor rozhlasu Martin Karlík. Když jej moderátorka vyzvala, aby posluchačům shrnul, co je nutné dělat, pokud budou muset opustit své domy či byty kvůli vysoké vodě, hovořil o tom, že je třeba vzít s sebou kočky a psy, vypnout elektrické spotřebiče kromě ledničky, dát dětem do kapsy lístek se jménem, adresou a telefonním číslem a tak dále. Krom toho ještě připojil dovětek: „Po odchodu z bytu zamkněte a na dveře dejte lístek s informací, že jste byt opustili.“
Poslední rada mě zarazila. Bezesporu je cenná pro záchranáře, kteří pak mohou postupovat při práci účelněji. Stejně tak „užitečná“ ale může být pro potenciální lupiče – evakuovaný člověk by už ani nemusel nechávat klíč pod rohožkou. Nespletl se náhodou redaktor?
Vyvěsit, či nevyvěsit?
Nespletl. To jenom do éteru přečetl doporučení Hasičského záchranného sboru ČR, který na své oficiální webové stránce v sekci „Evakuace obyvatelstva“ navádí: „... na dveře dejte cedulku, že jste byt opustili...“. Zapátral jsem dál a na webu Ústeckého kraje jsem objevil prakticky stejná doporučení jako u hasičů, ovšem s jedním rozdílem: zmínka o cedulce na bytu tam chyběla. Jak tedy postupovat? Vyvěsit, či nevyvěsit?
Osobně bych podobný lístek na dveřích bytu nenechal. Měl bych pocit, že pokud by někdo přišel vykrádat, rabovat, dotyčnou cedulkou jako bych říkal: „Račte vstoupit!“ Nenechával bych ji tam o to víc, pokud bych bydlel na nějakém sídlišti, kde je místní komunita z principu anonymizovaná.
Když jsem se zeptal známých, jestli by podobnou cedulku na svých bytech nechali oni, byla jejich odpověď jednoznačná: „Copak nevím, kde žiju?“, nebo „Jsi úplně ‚blbej?‘“ Budu-li předpokládat, že netvořím se svými známými uzavřený kruh, jde o většinový názor na věc. Nesvědčí ale toto mé (a nejen mé) nastavení, které v důsledku může vést třeba k tomu, že záchranáři nebudou schopni vyprostit včas mého souseda, protože budou pročesávat jeden byt za druhým, spíše o mně (a minimálně mých známých) než o společnosti? Nejsem už tak zcyničtělý, že nevěřím nikomu?
Nevěřím lidem, kteří jsou v mém okolí, že mě nevykradou. Nevěřím státu, který si platím z daní, že můj majetek v případě nutnosti ochrání před rabováním.Nevěřím lidem, kteří jsou v mém okolí, že mě nevykradou. Nevěřím státu, který si platím z daní, že můj majetek v případě nutnosti ochrání před rabováním. Protože tomu nevěřím, je mi jedno, že můj soused se třeba utopí, hlavně když si ochráním majetek tím, že cedulku nevylepím (nebo mi to není jedno, ale svůj majetek vnímám jaksi hmatatelněji než život cizího).
Jakákoli živelní katastrofa, jako třeba teď povodně, mě tak v myšlenkách (tím, že bych nevyvěsil tu hloupou cedulku) potenciálně přenášejí do jakéhosi přírodního stavu bez důvěry, nebo alespoň naděje, v existenci nějakého přírodního zákona. Člověk je pak opravdu člověku pouze vlkem a stát je – třeba trochu jemnějším – Leviathanem, kterému dám (a rád) do ruky možnost takřka absolutní dispozice s prostředky násilí, aby mi zabezpečoval život a majetek, nic více, nic méně. Společenství samo o sobě je pak primárně spíše zdrojem nebezpečí než zdrojem obohacení mé osobnosti a mého života. Hraní si na milou a život rozvíjející společnost je pak pouze jakási stínohra, abychom to byli schopni vydržet. A to je smutný důsledek. No jo, jenže já bych tu cedulku opravdu nevyvěsil.
