Zadrhne se francouzsko-německý motor evropské integrace?

Po zatím posledním dějství řecké krize se zdá, že všichni dosáhli svého – Němci tvrdých reforem a návratu „trojky“ složené z Evropské komise, Mezinárodního měnového fondu a Evropské centrální banky (ECB), Francouzi preventivních opatření proti odchodu Řecka z eurozóny, grexitu. Současně však toto dějství odhalilo procesy, které mohou mít pro evropskou integraci větší význam než setrvání Řecka v eurozóně.

Úvahy o grexitu poškodily přesvědčení o směřování k větší evropské integraci, protože by jí zasadil tvrdou ránu. Hlavním sdělením tohoto dějství je nárůst samostatnosti Německa a jeho vůle prosazovat své představy. S tím souvisí francouzsko-německý spor o budoucí podobě Evropy a o jejich vzájemném partnerství coby motoru integrace. Debaty o odpuštění německého dluhu z roku 1953 pak ukázaly ošemetnost historických pararel.

Začlenění Německa

Jedním z motivů evropské integrace bylo vyřešení německé otázky, klíčové v novověkých evropských dějinách. Německo bylo v minulosti buď příliš silné, nebo příliš slabé, vždy však jeho postavení vyvolávalo nestabilitu. Začleněním do evropských struktur měl být využit jeho hospodářský potenciál a současně se tím mělo zabránit německému politickému solitérství.

Základ tohoto cíle tvořilo spojenectví Francie a Německa a jejich přesvědčení, že evropská integrace je pro obě tyto mocnosti prospěšná. Německu umožnila návrat do pozice ekonomicky nejsilnějšího evropského státu a obnovu legitimity v rámci civilizované Evropy. Francie se díky této integraci zbavila německé hrozby a stala se evropským politickým lídrem.

Francie dodala Německu legitimitu, které za to plně nevyužívalo svůj politický potenciál. Stalo se stoupencem integrace, což s sebou neslo ochotu podřizovat se – ku prospěchu a prosperitě obou těchto států i ostatních členských zemí Evropského společenství. Ekonomicky silné, ale politicky nesmělé Německo se doplňovalo s politicky ambiciózní Francií.

Z francouzsko-německého integračního motoru však nikdy nevyplývala shoda Němců a Francouzů na evropské úrovni ohledně řešení problémů. Nesl však s sebou étos, že své neshody a spory vždy podřídí společnému cíli stále propojenější Evropy, jenž měl přednost před všemi ostatními. Co však nastane, když se Francouzi a Němci na tomto cíli neshodnou?

Francouzský nástroj

Hospodářská a dluhová krize a následná krize eura odhalily rozpor mezi německou a francouzskou představou o další integraci EU, který však nevyvolala změna evropských politik Francie a Německa. Představitelé obou zemí jsou nadále oddáni evropské integraci a francouzsko-německému partnerství, ale procesy dané ekonomickými potřebami a geopolitikou opomíjet nemohou. A právě od nich hrozí, že se francouzsko-německý motor zadrhne.

Francie vždy považovala evropskou integraci za prostředek k posílení svého postavení. Stejně důležité pro ni bylo usměrňovat Německo, aby již nikdy nezaměřilo svůj potenciál proti ní. Milníky evropské integrace – od Evropského společenství uhlí a oceli až po euro – jsou toho důkazem. Z realpolitického hlediska představuje evropská integrace pro Francii nástroj, jak udržet Německo pod kontrolou a posílit svou politickou dominanci.

Francie je mocností Severu i Jihu, přičemž svou váhu posiluje politickým partnerstvím s Německem, bez čehož by evropská integrace nebyla myslitelná. Zároveň působí jako zástupce jižní Evropy a prostředník mezi ní a Německem. Obojí zlepšuje její politické postavení vůči Německu, což je hlavním motivem evropské politiky Francie. Její relativní slabost vůči Německu kompenzují evropské struktury a jedinečné postavení v nich.

Důsledky grexitu

Krize eura ukazuje jak německou dominanci, tak skutečnost, že Francie je s jižní Evropou spojená více, než by chtěla. Nepřeje si totiž EU, jež vynucuje úspory a rozpočtovou odpovědnost, tedy německou vůli. Proto vyzývá k transferové unii, přestože není v první řadě zemí ohrožených dluhy.

Francie se obává grexitu, protože potvrzuje německé představy o eurozóně, kde vládne rozpočtová odpovědnost. Navíc tuší, že politická a ekonomická nestabilita vyvolaná grexitem by mohla dorazit až do Francie. Při řešení řecké krize se držela za Německem, ale poté, co se začalo jednat o reálné možnosti grexitu, vyvinula nebývalé úsilí a překvapila Němce tím, že pomohla Řekům sestavit plán ekonomických reforem, jejichž přijetí zatím grexit odsunulo.

Součástí nedávného francouzského návrhu na větší integraci eurozóny je však i transferová unie, přičemž Francie není primárně motivovaná ekonomicky, ale politicky. Bývalý francouzský prezident François Mitterrand (1916–1996) považoval euro za prostředek ke zvládnutí německého znovusjednocení. To však Německo nesvázalo, ale posílilo více než ostatní členské země EU. Transferová unie je proto ideálním nástrojem Francii k opětovné pacifikaci německého potenciálu.

Ekonomické zájmy versus ústupky

Německo na rozdíl od Francie považovalo evropskou integraci především za prostředek ke své hospodářské obnově, usmíření a k morální rehabilitaci. Z těchto důvodů přenechalo politické vedení Francii – bylo ochotné evropské integrace obětovat své bezprostřední zájmy. Dnes Německo svých původních cílů dosáhlo, je ekonomickým gigantem, přičemž nikdo nepochybuje o německé oddanosti liberální demokracii.

Dostalo se však do situace, kdy ochrana jeho ekonomických zájmů je neslučitelná s ústupky, naopak po něm vyžaduje intenzivnější vlastní prosazování. Krize eurozóny na jedné straně ukázala, že Němci nemají zájem prosazovat svou vůli, na druhé však, že jiná možnost pro ně neexistuje.

Evropská unie je pro Německo hlavním cílem z ekonomických důvodů, neboť jeho hospodářská síla je založená na exportu, který značně profituje z jednotné měny. Euro sice zbavilo německý export nevýhody v podobě silné marky, ale pro Německo má největší význam volný trh. A pokud by se začala rozpadat eurozóna, mohlo by dojít i na něj. Tento scénář sice zatím nehrozí, ale to ještě před pár lety platilo i pro omezení Schegenské dohody. Ohrožení volného trhu by bylo pro Německo katastrofou.

Odmítnutí transferové unie

Grexit se zatím neodehrál především proto, že Německo se obává jeho dopadů na evropskou integraci. Současně si však nepřeje, aby vypadal jako důsledek jeho rozhodnutí, tedy hegemona. Stejně si nepřeje transferovou unii, protože je přesvědčeno, že rozpočtovou odpovědností a neporušováním pravidel se lze nejlépe vyhnout dluhovým krizím, přičemž transferová unie vede k nezodpovědnosti.

Pokud by jižní evropské státy věděly, že Německo vždy nakonec zaplatí účet, neměly by motivaci dodržovat pravidla. Německo má děs z toho, že by v transferové unii neustále doplácelo na jiné státy. Proto balancuje mezi riziky vyplývajícími z grexitu a odmítnutím transferové unie.

Němci se dlouho připravovali, aby grexit měl co nejméně nepředvídaných důsledků. Po posledním dějství řecké krize se však zdá, že mu dávají přednost před transferovou unií. Německo již zřejmě nevěří, že Řecko někdy zvládne úsporný plán a stane se odpovědným členem eurozóny, navzdory tomu ho z ní nechce vytlačit.

Německo bude vyčkávat, ale současně trvat na úsporných opatřeních, přičemž ideálním řešením by byl dobrovolný odchod Řecka z eurozóny. A naznačilo, že bude ochotné jednat o snížení dluhů. Snížení řeckých dluhů při jeho setrvání v eurozóně, projev transferové unie, je však Německo odhodlané zabránit bez ohledu na názor Francie i ostatních členských zemí eurozóny. Finanční pomoc poskytne, pouze pokud budou dodržovaná pravidla.

Chybné srovnání

Německá samostatnost je důsledkem toho, že se už nemusí morálně a politicky rehabilitovat, což v praxi znamenalo, že bylo ochotné ustupovat a na svůj úkor vytvářet prostor pro kompromisy. Proto by nemělo překvapovat, že někteří evropští politici apelovali na morální povinnost Německa odepsat řecký dluh, protože v roce 1953 mohlo restrukturalizovat svůj obrovský dluh. Toto srovnání je však chybné, protože opomíjí řadu odlišných okolností.

První je proměna Německa. To bylo v roce 1953 okupovanou zemí procházející obrovskými politickými a institucionálními reformami a sebereflexí a restrukturalizace dluhu byla součástí procesu jeho obnovy. Řecká Syriza a s ní značná část Řeků odmítá připustit vlastní vinu a chyby.

Splácení zůstatku dluhu bylo vázané na schopnost Německa produkovat pozitivní obchodní bilanci, tedy pokud bude konkurenceschopné. Řecko je dlouhodobý masivní importér, jenž nemá šanci zlepšit svou negativní obchodní bilanci. A jeho dluh byl již jednou odepsán – v roce 2012. Na rozdíl od Německa získalo obrovskou finanční pomoc, přestože v podstatě neplní slíbené reformy.

Kontext studené války

Odlišný je i původ dluhu a geopolitický kontext. Značnou část německého dluhu tvořily válečné reparace uložené po první světové válce Versaillskou smlouvou. Zbytek představovaly převážně americké půjčky po druhé světové válce na základní fungování Německa. Při odpuštění německých dluhů v roce 1953 pak hrálo roli i poučení z meziválečného vývoje.

Řecký dluh je důsledkem kolektivního rozhodnutí žít dlouhodobě nad poměry. Při vyzývání k morální povinnosti odpouštět dluhy je proto také třeba připomenout, že zatímco Německo je největším věřitelem Řecka, řecké pohledávky vůči Německu jsou minimální.

V kontextu studené války pak hrálo důležitou roli německé území. Jeho hospodářská a politická obnova byla nutná, aby se Německo mohlo zapojit do zadržování Sovětů. Tlačit na něho, aby splácelo reparace, by mělo opačný efekt. Snížení německého dluhu nebylo důsledkem dobré vůle, ale tlaku Američanů, kteří ho prosazovali v kontextu mocenské politiky studené války – stejně jako Marshallův plán. Německo má klíčovou geopolitickou pozici, a není-li stabilní, pak ani Evropa. Řecko takovou pozici nemá.

Především však v roce 1953 Německo nebylo součástí žádné unie, v níž má zásadní význam dodržovat pravidla. Řečeno jinak, odpuštění řeckých dluhů a setrvání Řecka v eurozóně je politicky neudržitelné kvůli zemím, jako je Španělsko, Portugalsko, Irsko nebo baltské státy, které zavedly tvrdé úspory. Speciální podmínky pro Řecko, které navíc neusiluje o skutečné reformy, by byly morálním hazardem.

Nová etapa

Ve skutečnosti nejde ani o Řecko, ani o eurozónu, ale o začátek nové etapy evropské integrace. Jedním z méně viditelných, ale zásadních důsledků finanční krize bylo potvrzení role států. I před ní sice byly pány smluv, ale evropské instituce měly nejen vliv, ale také se počítalo s tím, že budou nositeli další integrace. Dnes výzev k integraci přibývá, ale integrační duch se vytrácí.

K zvládnutí finanční krize byla sice na evropské úrovni přijata řada opatření, například fiskální pakt nebo Evropský stabilizační mechanismus (ESM), ale šlo převážně o mezistátní inciativy. Ty jsou sice kompatibilní s evropským právem nebo se počítá s jejich integrací do primárního práva, ale instituce EU v nich nemají hlavní vliv – byly odsunuty do role prostředníků a správců dohod mezi státy. Nepřipomínají například Evropskou komisi v letech 1985 až 1995, jež za předsednictví francouzského politika Jacquese Delorse táhla evropskou integraci.

Instituce založené kvůli zvládnutí krize představovaly pouze kvantitativní posun – strop evropské integrace daný nedostatkem společné identity a s tím spojené solidarity neprolomily. Tuto skutečnost nezmění ani posílení pravomocí Evropského parlamentu, ani případný geniální kompromis v Evropské radě.

Moc států

Finanční krize evropskou integraci kvalitativně neakcelorovala, ale ukázala, že pány nejsou evropské instituce, ale státy. Pokud by existovalo podhoubí pro větší evropskou integraci, EU by z této krize vyšla jako federace, a nikoliv ohrožená. Evropské instituce z mnoha důvodů nemají potřebnou legimititu, a tudíž ani moc, státy ji však mají.

Začnou-li rozhodovat státy, pak ty nejsilnější – a nejsilnějším se v Evropě stalo Německo. Němci jsou nadále oddáni evropské integraci, ale nejsou ochotní pracovat na jejím zvětšení, pokud nebudou všichni rozpočtově odpovědní, dodržovat pravidla a existovat institucionální rámec vynucující tyto požadavky. Evropská komise však povolila Francii a Itálii nedodržet rozpočtová pravidla, Evropská centrální banka provozuje kvantitativní uvolňování a mnoho států má odlišné představy než Německo.

Zatím poslední dějství řecké krize také ukázalo nesoulad států, na kterých je evropská integrace založená. Francie a Německo hodnotí situaci odlišně a liší se i jejich požadavky a cíle. Navíc je Německo nejen ochotné, ale i schopné prosadit svou vůli navzdory Francii, což německá vláda dělá nerada. Německé politické elity sice nechtějí, aby se Německo stalo evropským hegemonem, ale zájmy jejich země je k tomu nutí.

Mír a prosperita

Z jistého úhlu pohledu jsou evropské novověké dějiny hledáním odpovědi na otázku, jak zvládnout Německo, a tím zajistit Evropě mír a prosperitu. Evropská unie nabídla jeden z nejlepších prostředků, jak toho dosáhnout. Byl založený na francouzsko-německém partnerství a oddanosti Německa evropské integraci, což v obou případech znamenalo jeho ochotu podřizovat se ostatním zemím.

Řecká kroze ztělesňuje mez této ochoty. V evropské integraci tažené Francií a Německem na základě oboustranně výhodného obchodu se objevila trhlina. Je možné, že se najde politická vůle ji zacelit, ale politika je nejen záležitostí vůle, ale i zájmů. Proto je také možné, že se tuto trhlinu zacelit nepodaří. Pak by si evropská integrace musela hledat nový modus operandi, aby mohla pokračovat.