Zahraniční politiku neurčuje jen ministerstvo zahraničí

Ondřej Ditrych, ředitel Ústavu mezinárodních vztahů, v rozhovoru mimo jiné říká: „Model soužití ministerstva a Ústavu mezinárodních vztahů je poměrně unikátní, protože jsme převodníkem mezi teorií a praktickým výkonem politiky. Když to zestručním, sedíme na plotě a jednu nohu máme do akademické sféry, druhou zasahujeme do sféry praktické politiky. Tím se lišíme od jiných neakademických institucí, které se zabývají zahraniční politikou, ale často jim chybí metodologie a opravdové badatelské aktivity.“

LIDOVÉ NOVINY: Česko nedávno zažilo horké chvilky v kauze novičok. V rychlém sledu informace vypouštěl prezident, ministři i Státní úřad pro jadernou bezpečnost. Často byly zprávy protichůdné. Nechybí Česku manuál rychlé odezvy, který by zaručil, že navenek nebudeme působit chaoticky?

DITRYCH: Již z podstaty věci je zřejmé, že úplně konzistentního postoje navenek dosáhnout nelze. Zahraniční politiku neurčuje jen ministerstvo zahraničí, je tu více aktérů. A někteří z nich jsou zároveň političtí hráči. To je problém strukturní, kterému nejde institucionálně předcházet. Takovým neshodám pomáhá předejít širší konsenzus ve směřování české zahraniční politiky. Ten je třeba prohlubovat a obnovovat, což je v dnešní době složitější, protože řada zahraničněpolitických témat společnost polarizuje.

LIDOVÉ NOVINY: Proč se zahraniční politika, pro voliče v zásadě nudné téma, stala součástí stranického boje? Okamurovci chtějí z Evropské unie, komunisté zase stáhnout naše vojáky z ciziny.

DITRYCH: To má spouštěče a jedním z nich je téma migrace, které je pak účelově zneužíváno. Neřekl bych ale, že jsme v tom v Česku výjimeční. Uzavírání se před světem je programem mnoha populistických stran v Evropě. Souvisí to i s dlouhodobější krizí autorit a nedůvěrou v tradiční instituce. Pro mne je ale uzavírání špatná alternativa, kterou bychom si jen ubližovali.

Česko je malé, nejsme titáni světové politiky, nedáváme si velké úkoly. Což ovšem neznamená, že bychom masarykovskou „drobnou prací“ nemohli do světové politiky přispívat. V multilaterálních institucích, kde jsme členy, bude náš hlas vždy silnější než v nějakém koncertu velmocí.

LIDOVÉ NOVINY: Jaká role v tom připadá vašemu Ústavu mezinárodních vztahů?

DITRYCH: My shodu na obrysech zahraniční politiky nikomu předepisovat nemůžeme. Můžeme ale vstupovat do veřejné debaty, poskytovat komentáře. Nebo poukazovat na nepřesné informace a pomáhat celou debatu kultivovat. Já už jsem nastoupil do rozjetého vlaku, ale byl bych rád, kdyby výsledky činnosti ústavu byly více vidět.

Naši výzkumníci vystupují v médiích, zkoušíme točit krátká videa k aktuálním problémům, jsme aktivnější na sociálních sítích. Dovedu si představit i to, že v létě využijeme náš dvůr třeba k promítání. Také musíme více odpovídat na poptávku témat, která mimo jiné vycházejí od ministerstva zahraničí. Na druhou stranu jsme akademická instituce se špičkovým výzkumem a nemáme danou politickou linii.

LIDOVÉ NOVINY: Ministerstvo zahraničí je vaším zřizovatelem. Může se stát, že s jeho politikou budete nesouhlasit a dáte to najevo?

DITRYCH: My jsme výzkumná komunita, takže se těžko může stát, že bychom navenek vystupovali jako jednolitá instituce s jedním názorem. U nás existuje názorová pluralita. Naši výzkumníci mohou být kritičtí. A také jsou. Taková kritika je v pořádku a může obohacovat. Dáváme ministerstvu zpětnou vazbu od lidí, kteří pracují mimo „barák“, zároveň ale s Černínským palácem komunikují na základě důvěry.

Model soužití ministerstva a Ústavu mezinárodních vztahů je poměrně unikátní, protože jsme převodníkem mezi teorií a praktickým výkonem politiky. Když to zestručním, sedíme na plotě a jednu nohu máme do akademické sféry, druhou zasahujeme do sféry praktické politiky. Tím se lišíme od jiných neakademických institucí, které se zabývají zahraniční politikou, ale často jim chybí metodologie a opravdové badatelské aktivity.

LIDOVÉ NOVINY: Podle některých politiků by Česko mělo sledovat „politiku více azimutů“. Není to eufemismus pro situaci, kdy nevíme, kam máme patřit?

DITRYCH: Ten termín původně razil Charles De Gaulle. Myslím, že jeho používání je příznakem dnešní doby. Devadesátá léta 20. století byla ve znamení návratu do Evropy, vraceli jsme se do místa, z něhož jsme byli násilně vytrženi někam na východ, k tomuto kurzu nikdo neměl potřebu nic dodávat.

Dnes se objevují konkurenční koncepce – nejde jen o vícero azimutů, ale třeba i představu Česka jako mostu mezi Východem a Západem nebo neutrálního prostoru. Pro mne je důležité, že základ, členství v EU a NATO, je daný. Což neznamená, že bychom neměli navazovat nové kontakty a zavírat si dveře. Proto třeba i podporuji myšlenku Česko-ruského diskusního fóra.

LIDOVÉ NOVINY: Jak jsme na tom s USA? Neztrácí s nimi Evropa kontakt? Na rozdíl od éry prezidenta Baracka Obamy chybí společná témata.

DITRYCH: To, že panuje neshoda v obchodní politice, ještě neznamená, že transatlantické vztahy jsou ve vážné krizi. Mnoho obav se nenaplnilo. Prezident Donald Trump před volbami říkal, že NATO je již přežitá instituce, někteří politologové předvídali, že nastane sblížení s Ruskem. Tlak USA na vyšší výdaje Evropy na armádu není špatný – pokud se neomezí jen na mechanické navyšování armádních rozpočtů. Je to šance i pro EU, která nebude NATO dublovat, ale vytvoří bezpečnostní strukturu na základě spolupráce evropských armád.

LIDOVÉ NOVINY: Vidíte v Evropě region, kde by Česko hrálo významnou roli coby mentor, na kterého by se obracely i jiné země?

DITRYCH: Máme strategické partnerství s Izraelem, které je svou povahou v EU dost specifické. Pokud jde o regiony, zmínil bych východní Evropu a západní Balkán. Tam hrajeme roli země, která historicky tlačí na přibližování Balkánu k EU. A zkoušíme nabídnout naše know-how politické a ekonomické transformace, kterou jsme si prošli v devadesátých letech 20. století.