Velká Británie chce ochránit své děti, a proto nechá zablokovat porno na internetu. Šlechetné rozhodnutí, které má háček. Pondělní prohlášení britského premiéra Davida Camerona je stejně nesmyslné, jako kdyby zítra Miloš Zeman slavnostně oznámil, že chce zabránit vlaštovkám v přeletu nad Českou republikou, protože se mu nelíbí, že kálejí na Pražský hrad.
Když čínská vláda s armádou „ajťáků“ a obrovským množstvím financí nedokáže zabránit tomu, aby občané lidové republiky navštěvovali stránky, které by tamní funkcionáři nejraději zakázali, jakou šanci má asi Cameron? Žádnou.
K tomu jeden příklad. V červnu 2012 britský Nejvyšší soud rozhodl, že tamní telekomunikační operátoři musejí blokovat přístup ke stránkám The Pirate Bay. Již týden po zákroku však byla návštěvnost slavné pirátské zátoky zpět na normálu. Není totiž nic jednoduššího, než blokádu obejít. Jak tedy může někdo, kdo nedokáže odtřihnout jeden web, chtít zablokovat miliony pornostránek?
Experti z celého světa se dnes shodují, že podobné nápady vznikají, když technologicky neznalí zákonodárci řeší směrnice týkající se technologií. Pokud by totiž někdo chtěl vytvořit „čistý“ internet, má dvě možnosti:
- buď může prozkoumat všechny internetové stránky a sepsat seznam těch špatných, které následně nechá zablokovat;
- anebo může zapojit software, jenž dokáže rozhodnout, která stránka je vhodná a která nikoli.
Problém je v tom, že žádná z těchto variant není proveditelná.
Umělá inteligence a lidská chybovost
K tomu, aby nějaký software dokázal rozhodnout, zda něco je či není vhodné pro naše děti, musel by být schopen lidského úsudku. Koneckonců již člen Nejvyššího soudu Spojených států amerických Potter Stewart v roce 1964 usoudil: „Pornografii definovat nelze, ale poznáte ji, když ji vidíte.“ Jenže umělá inteligence – a to zajisté vědí i ve Velké Británii – je zatím hudbou budoucnosti.
Možná ještě odtažitější je idea, že by s nežádoucím obsahem zatočili lidé samotní:
- jednak bychom jen stěží na světě našli tolik kvalifikovaných pracovních sil, kterým bychom bezstarostně do rukou svěřili budoucnost možná nejdůležitějšího média v dějinách lidstva;
- a jednak by tato armáda musela při lustrování miliard dokumentů na internetu vykazovat přímo nadlidskou přesnost.
Zhruba před rokem, tedy v době, kdy se absurdní nápad blokovat pornografii zrodil, přišel internetový aktivista Cory Doctorow s následujícím scénářem: „Představme si internet složený z ‚pouhých‘ dvaceti miliard dokumentů a řekněme, že polovina z nich se týká nevhodného obsahu. Kdyby cenzoři pracovali s 99procentní přesností, zablokovali by sto milionů legálních dokumentů a souběžně propustili sto milionů nevhodných dokumentů.“ Chybovost je přitom v praxi samozřejmě mnohem vyšší, stejně jako počet dokumentů na internetu. Navíc by šlo o práci veskrze sisyfovskou.
Jen tak pro zábavu: Minulý rok vzniklo podle specializovaného serveru Domo.com každou minutu 48 hodin videí na YouTube, 571 webových stránek, 347 blogů v publikačním systému Wordpress, 3600 fotografií na Instagramu, 27 778 nových zápisů na Tumbleru a 684 478 „kousků“ nejrůznějšího obsahu na Facebooku. Hodně štěstí při kontrole!
Vraťme se tedy k té na první pohled reálnější variantě, že za nás internet bude hlídat nějaký program. Organizace Electronic Frontier Foundation (EFF) se již v roce 2003 pokusila zjistit, jak „dobře“ ono filtrování funguje. K analýze si vybrala americké školy, v nichž cenzuru nevhodného obsahu zavedl takzvaný Children’s Internet Protection Act. Zákon se od konce roku 2000 snaží zabránit dětem v přístup k obscénnímu vizuálnímu materiálu, dětské pornografii a vlastně všemu, co by jejich křehkou duši mohlo narušit.
Za každou správně zablokovanou stránku program zcenzuroval aspoň jednu neprávem. Navíc se ukázalo, že software nezadrží veškerý nežádoucí obsah.Školky, školy a knihovny k tomu využívají speciální ochranné blokovací softwary. Jenže EFF nakonec zjistila, že za každou správně zablokovanou stránku, program zcenzuroval minimálně jednu neprávem. Navíc se ukázalo, že software zdaleka nezadrží veškerý nežádoucí obsah. „Filtrace brání studentům v získání vyváženého a globálně uplatnitelného vzdělání,“ konstatoval tehdy šéf komunikace EFF Will Doherty.
V době vzniku studie před deseti lety byl internet ve srovnání s tím dnešním miniaturní. World wide web, jak ho dnes využíváme, je tisíckrát objemnější. Jenže pracovní síla není tisíckrát levnější, ani není tisíckrát snazší rozeznat závadný obsah od toho bezproblémového. I proto šéf britské asociace poskytovatelů internetu ISPA Nicholas Lansman krátce po Cameronově ohlášení lakonicky podotkl: „Je to nemožné.“
Zoufalí učitelé
Cory Doctorow, který kdysi šéfoval evropské sekci Electronic Frontier Foundation, v této souvislosti vzpomíná na nedávné turné, během něhož školákům v osmnácti městech USA a Kanady představoval svou knihu Pirate Cinema. Na takzvaný content-control software si nestěžovali jen mladiství, ale překvapivě i učitelé. „Nejen, že program blokuje, co nemá, ale to, co blokuje, se mění minutu od minuty. Učitel si tedy dopoledne připraví stránku, kterou chce žákům ukázat, aby odpoledne zjistil, že už k ní nemá přístup,“ vypráví Doctorow.
Software podle Doctorowa špatně klasifikuje 75 až 85 procent všech stránek. A v případě, že jde třeba o stránky zabývající se sexualitou, rakovinou prsu anebo reprodukčním zdravím, je procento chybovosti ještě vyšší.
Algoritmy a černé listiny buď zablokují legitimní obsah, anebo u rodičů vyvolají falešný pocit bezpečí, zatímco jejich děti budou dál konzumovat nevhodný obsahJasno má rovněž Jim Killock, ředitel organizace Open Rights Group, která se zabývá „ochranou a propagací práv v digitálním věku“. Algoritmy a černé listiny, na které poskytovatelé spoléhají, budou podle Killocka chybovat – buď zablokují naprosto legitimní obsah, anebo u rodičů vyvolají falešný pocit bezpečí, zatímco jejich děti budou bez problémů konzumovat nevhodný obsah dál. „Velká Británie sice vede, co se filtrování týče. Nikoli už ale v čase, který ve školách věnují diskusím o tomto problému,“ míní expert. A dodává, že pokud chceme, aby se lidé na internetu chovali bezpečně a slušně, musíme je především vzdělávat.
Vtipné je, že samotné stránky Open Rights Group nejsou v britských veřejných knihovnách dostupné. Interní software knihoven je totiž blokuje. Ne však proto, že by byly plné „hambatých“ videí, ale proto, že se na nich problematika pornografie versus digitální prostředí občas řeší.
Dle Killocka navíc není vůbec jasné, jak chce premiér Cameron zabránit tomu, aby děti obcházely filtry pomocí proxy serverů anebo peer-to-peer sítí. Není totiž nic jednoduššího, než se tomuto způsobu filtrování vyhnout.
A pak je tady ještě takzvaný neviditelný web (deep web) jako například Tor, anonymní síť, na niž potřebujete speciální prohlížeč a která svým uživatelům garantuje, že jejich internetovou aktivitu nebude moci nikdo sledovat. Pořídit si na „undergroundovém“ internetu lechtivou zábavu je stejně jednoduché, jako si koupit v Tesku rohlíky. Sexuchtivý uživatel při tom ale narazí rovněž na weby obchodující s drogami, zbraněmi či dětskou pornografií.
O Bartošové a Michelangelovi
Doteď jsme navíc předpokládali, že lze snadno rozpoznat vhodný obsah od závadného. Což ale rozhodně není pravda. Jak uvádí Cory Doctorow, v minulosti byly některé stránky označeny za web obsahující nahotu jen proto, že se na nich objevila fotografie Michelangelova Davida. Jak si takový systém poradí se zprávami o znásilňování v Indii, zvěrstvech páchaných v Sierra Leone, s nejnovějším článkem londýnského starosty Borise Johnsona, ve kterém naděšeně líčí návrat nudismu do berlínských parků, anebo českým bulvárem, jenž nedávno informoval: „Nechutné svědectví Macury. Musel sahat do řitního otvoru Ivety Bartošové“?
Cenzura internetu není možná bez jeho neustálého sledováníBylo by také potřeba pečlivě zvážit, koho bychom pověřili správou našich informací. Doctorow v této souvislosti varuje, že trh s cenzurou ovládají společnosti, jež zbohatly na obchodu s diktátory, kteří se svým občanům snaží znemožnit svobodný přístup k informacím. Cenzura internetu není možná bez jeho neustálého sledování. Pokud totiž tyto společnosti nechtějí, abychom navštěvovali stránky, které jsou blokovány, musejí vidět stránky, které chceme navštívit, aby mohly rozhodnout, který požadavek propustit a který nikoli. „Chceme, aby tyto koncerny sledovaly náš pohyb on-line,“ ptá se kyberaktivista.
„To, že se jedná o internet, ještě nemusí znamenat, že nemůže mít žádná pravidla a zákony,“ prohlásil britský premiér v rozhovoru se stanicí BBC. A to, že se britský premiér domnívá, že našel zázračné řešení, ještě neznamená, že bude fungovat. Pokud ovšem nejde pouze o politické prohlášení, které má Britům necelé dva roky před volbami připomenout, že je David Cameron rozhodný konzervativní politik, který zatočí i s nezatočitelným.
