Letos si připomínáme nejen 70. výročí konce druhé světové války, ale i začátku vysídlení více než 2,5 milionu německy mluvících spoluobčanů. Takový obrovský přesun obyvatel je dnes nepředstavitelný. Jako by najednou zmizelo více než osm největších českých měst – Praha, Brno, Ostrava, Plzeň, Liberec, Olomouc, Ústí nad Labem a Hradec Králové.
Takové masivní vysídlení lze obtížně obhájit samo o sobě, natož „excesy“, které ho doprovázely a jimž nebránili ani vrcholní politici. Naopak projevy tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše, ve kterých vyzýval k „vylikvidování Němců“ v Brně i v Praze, tyto běsy posilovaly.
Oběťmi násilností byli často ti, kdo na válce neměli žádnou vinu – ženy, děti a staří lidé. Muži v produktivním věku byli totiž během války povinně odvedeni a do své vlasti se mnoho z nich nevrátilo – buď padli ve válce, nebo skončili v zajetí, popřípadě poté, co se dozvěděli o situaci v Sudetech, směřovali přímo do Německa či Rakouska.
Lidem, kteří se chtěli mstít za protektorát, ale především všemožným „rychlokvašeným“ partyzánům a rudým gardistům bylo jedno, na koho dopadne hněv a pomsta ve formě rabování, znásilňování či vražd. Všechny tyto zločiny na civilním obyvatelstvu nebyly nikdy potrestané, a to v důsledku zákona č. 115/1946 Sb. „o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků“.
Maximálně liberální aplikace
Tento zákon č. 115/1946 Sb. byl zneužit k amnestování všech zločinů na Němcích a Maďarech až do 28. 10. 1945, tedy půl roku po oficiálním ukončení druhé světové války. Nacházela se v něm totiž tato klíčová věta:
„Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“
Tato věta ospravedlňovala prakticky cokoliv, dokonce i vraždy kojenců. Tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina opakovaně prohlásil, že tento zákon má mít „maximálně liberální aplikaci“.
Tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina opakovaně prohlásil, že tento zákon má mít „maximálně liberální aplikaci“ |
Trestu proto unikli vrazi z Postoloprt a Žatce, kde Československá armáda spolu s revolučními gardami postřílela dle zápisů parlamentní vyšetřovací komise z roku 1947 asi 2300 lidí – největší poválečný masakr v Evropě až do srbské Srebrenice –, v Rovensku pod Troskami, kde místní spolu s Rudou armádou zastřelili 365 lidí, v Chomutově, v Ústí nad Labem a na mnoha dalších místech.
Jeden z mála procesů se uskutečnil s velitelem masakru na Švédských šancích nedaleko Přerova – s poručíkem Obranného zpravodajství Karolem Pazúrem, kolaborantem s nacisty, který nechal v noci z 18. na 19. června 1945 postřílet 265 karpatských Němců, Maďarů i Slováků. Oběťmi byly opět zejména ženy a děti.
Na dotaz, proč střílel i kojence, pair při výslechu uvedl: „Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?“ Pazúr byl jedním z mála, kdo byl za své činy uvězněn – ale jen na dva roky. V roce 1951 byl amnestován a poté se stal vrcholným funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků a agentem StB.
Žádné restituce ani finanční náhrady
To, co se stalo, nelze vrátit – ani potomkům sudetských Němců domy, ve kterých bydlí jiné rodiny. Sudetoněmecké krajanské sdružení zastřešující sudetské Němce se požadavků na jakékoli restituce i finanční náhrady letos zřeklo, když ze svých stanov vypustilo, že „hájí právo na vrácení zkonfiskovaného majetku sudetských Němců, případně na jeho rovnocennou náhradu nebo na odškodnění za něj“.
Sudetoněmecké krajanské sdružení zastřešující sudetské Němce se požadavků na jakékoli restituce i finanční náhrady letos zřeklo |
Je třeba si také uvědomit, že sudetských Němců, kteří zažili vyhnání, dnes žije jen málo – 70- až 90leté stařenky a starci, kterým sotva jde o nějakou chalupu v pohraničí. I jejich potomci jsou již pevně zakotvení v Německu a Rakousku. Chtějí však, aby se na tuto dějinnou epochu nezapomnělo a aby sloužila jako memento, že žádný problém nelze řešit tím, že takřka tři miliony lidí jen tak „odsuneme“.
Pokud přičteme vysídlence z Polska, Pobaltí, Jugoslávie a dalších zemí, šlo celkem o dvanáct milionů lidí, kteří museli opustit své domovy a vydat se jen s několika kilogramy zavazadel do zničeného Německa, kde neměli ani žádné zázemí, ani střechu nad hlavou.
Mlčení nepomůže
Co můžeme učinit dnes? Minimálně bychom za prvé o této temné kapitole našich dějin neměli mlčet, protože tím ji ze své historie nevymažeme. Naopak bychom si ji měli připomínat a učit se o ní ve školách, aby se v budoucnu nikdy neopakovala. Za druhé se můžeme obětem omluvit a uctít je.
O této temné kapitole našich dějin bychom neměli mlčet, protože tím ji ze své historie nevymažeme |
Těm, kteří namítnou, že omlouvat se mají Němci, protože všechno způsobili, a že není možné zapomínat na posloupnost historických událostí, lze odpovědět, že všichni vědí, že rok 1938 byl dříve než 1945. V těchto letech se odehrály hrůzné činy, které však Němci nezamlčují a mnohokrát se za ně omluvili, například po listopadu 1989 prezident Richard von Weizsäcker či nedávno prezident Joachim Gauck v Lidicích.
Teď je řada na nás. Stejně jako od polských biskupů již v šedesátých letech by i od našich státníků mělo zaznít: „Odpouštíme a prosíme o odpuštění.“ Stejně jako se před dvěma lety zúčastnil tryzny za Lidice prezident Gauck, by letos i náš prezident měl uctít oběti Postoloprt, Rovenska či Švédských šancí.
Odvážný krok Brna
Takového činu se asi nedočkáme od prezidenta Miloše Zemana. Naštěstí když zklame Praha, zachrání to Brno. Jeho zastupitelé se totiž letos odhodlali k odvážnému kroku: schválili Deklaraci smíření a společné budoucnosti, v níž odsuzují násilné vyhnání Němců z Brna:
„Město Brno upřímně lituje událostí z 30. května 1945 a dní následujících, kdy byly přinuceny k odchodu z města tisíce lidí na základě uplatnění principu kolektivní viny či užívaného jazyka. Uvědomujeme si, k jakým lidským tragédiím i kulturním a společenským ztrátám tehdy došlo. Vyjadřujeme naději, že na základě znalosti historických událostí a jejich důsledků už nebude možné, aby se v Brně podobné věci opakovaly, a že události z května roku 1945 udržíme v paměti jako neblahé memento. Vyjadřujeme také přání, aby všechny minulé křivdy mohly být odpuštěny a abychom se nezatíženi minulostí a ve vzájemné spolupráci obraceli ke společné budoucnosti.“
Brněnští zastupitelé se letos odhodlali k odvážnému kroku: schválili Deklaraci smíření a společné budoucnosti, v níž odsuzují násilné vyhnání Němců z Brna |
Jak tristní je, že i taková smířlivá slova dnes, 70 let po ukončení druhé světové války, někteří odsuzují, například hejtman jihomoravského kraje Michal Hašek, či dokonce vyzývají „vypráskat tyto kolaboranty“, jak učinil místopředseda Senátu Zdeněk Škromach, kterému se následně na Facebooku líbil komentář Evy Smolové, že „Němčouři se neměli odsouvat, ale postřílet“.
Vedle brněnské deklarace je třeba vyzvednout i projev bývalého premiéra Petra Nečase v bavorském parlamentu v roce 2013. Zmínil v něm přínos Němců pro předválečný hospodářský a kulturní rozvoj, litoval poválečného vyhánění, utrpení a křivd, které při něm byly způsobeny nevinným lidem, a přiznal, že „lze napravit jen velmi málo špatného, co se v dějinách stalo“.
Promlčené činy
Skutečně toho je možné napravit jen málo, ale jednu věc vedle již zmíněného učinit lze: můžeme a měli bychom z našeho právního řádu definitivně vymazat onen neslavný „amnestijní zákon“ č. 115/1946 Sb.
Odsouzení vrahů vymazáním zákona č. 115/1946 Sb. nepřivodíme jednak proto, že asi žádný z nich nežije, a jednak proto, že i kdyby žil, jeho činy jsou promlčené |
Odsouzení vrahů tím již nepřivodíme jednak proto, že asi žádný z nich nežije, a jednak proto, že i kdyby žil, jeho činy jsou promlčené – jen pokud by byly klasifikovány jako nepromlčitelný trestný čin mučení a jiného nelidského a krutého zacházení a perzekuce obyvatel.
Zrušením tohoto zákona, jenž ospravedlňoval veškeré násilí na základě výroku Oldřicha Španiela, generála a přednosty vojenské kanceláře prezidenta Beneše, že „dobrý Němec je mrtvý Němec“, dáme najevo, že tento zákon nepatří do právního řádu demokratického státu a že beztrestné násilí na zástupných obětech pozdě, ale přece odsuzujeme.
