Zbaví nás závislosti na Rusku energetická unie?

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Evropa chystá energetickou unii, kterou si vzal za svou slovenský komisař Maroš Šefčovič, jenž se jí velmi „energicky“ věnuje. První prioritou je omezit jednostrannou energetickou závislost na Rusku a zkusit více geograficky diverzifikovat energetické zdroje. Evropa musí lépe propojit především síť plynovodů a musí více investovat do kapacity přístavních terminálů na zkapalněný plyn, musí se pokusit nakupovat od Ruska plyn jako jeden zákazník a získat silnější vyjednávací pozici. Mnozí také volají po obnovení plynovodu Nabucco, který by do Evropy přiváděl plyn ze střední Asie. To všechno ale bude velmi drahé a jsme na úplném začátku.

(V poslední době potom zůstává poněkud stranou zájmu, že EU chce stále plnit ambiciózní cíle snižování emisí skleníkových plynů.)

Leckdo se ale domnívá, že energetická unie nemůže vzniknout, dokud si každý bude nejprve bez konzultace s ostatními tvořit svoji suverénní energetickou koncepci sám. Německo se například samo před časem rozhodlo, že jednostranně vypne své jaderné zdroje a bude se plně soustředit na rozvoj OZE, které ovšem potřebují silnou zálohu v podobě plynových elektráren a narušují stabilitu sítí v okolních zemích. Skeptici tvrdí, že energetická unie vznikne teprve tehdy, až se nejprve vytvoří společná evropská energetická koncepce, a pak teprve vzniknou koncepce národní.

Možná existuje paralela s měnovou unií. Není to vyřčeno, ale Německo si dělá věci po svém a ostatní válcuje. Co soudíte o vyhlídkách energetické unie vy?

Jiří Čáslavka, analytické centrum Glopolis

Dokážeme to sami, nebo už jen společně?

Diskuse o společné energetické politice nejsou nové, hned po válce bylo založeno Evropské sdružení uhlí a oceli (ESUO), jehož záměrem bylo zabránit další válce prostřednictvím kontroly nad německým ocelářstvím a nastartování poválečného ekonomického rozvoje díky postupnému odstraňování cel a státních podpor, což mimo jiné posílilo i pozici evropských zemí v mezinárodních jednáních, například v GATT.

V roce 1957 následovalo založení Evropské agentury pro atomovou energii (EURATOM) a Evropského hospodářského společenství (EHS), což postupně vedlo k vytvoření celní unie, společného trhu a nakonec i unie měnové. V roce 1967 se všechny tyto procesy propojily do Evropského společenství, ESUO ale podle smlouvy po padesáti letech (2002) zaniklo, čímž míra energetické integrace poklesla.

Po ratifikaci Lisabonské smlouvy sice existují společná pravidla vnitřního trhu, hospodářské soutěže i požadavky na ochranu životního prostředí, členské státy si ale ponechaly pravomoci rozhodovat o složení svého energetického mixu, využívání přírodních zdrojů a zdaňování energií.

Luxus „business as usual“ je passé

Zásadním problémem společného přístupu je, že evropské státy dosud fungují spíše jako energetické ostrovy. Francie je silně závislá na jaderné energii, Německo masivně investuje do obnovitelných zdrojů, Polsko je závislé na uhlí a Pobaltí obecně na ruské energii. Velkým problémem je nepropojenost přenosových sítí, takže zatím není možné efektivně přenášet elektřinu, když na severu fouká vítr a na jihu svítí slunce, a přetoky tak způsobují spíš problémy.

Tak jako po válce si i dnes Evropa klade otázku, zda energetickou bezpečnost posuzovat z pohledu jednotlivých národních států nebo unie jako celku. Barack Obama kdysi řekl, že národ, který nedokáže kontrolovat své zdroje energie, nedokáže kontrolovat svoji budoucnost. Měli bychom si upřímně odpovědět, zda to dnes ještě platí v Evropě pro všechny státy jednotlivě, nebo si jsme schopni si zajistit bezpečnou energetickou budoucnost už jenom společně? A pak podle toho také jednat.

Návrhy na propojení energetických politik zaznívají vždy během energetických krizí, jistě si pamatujeme plynovou krizi v zimě 2009, kdy jsme do toho byli jako předsednická země EU také přímo vtaženi a byli jsme nuceni to řešit. Nejpozději od té doby je také jasné, že Rusko používá své suroviny jako zbraň, a je tedy velmi žádoucí se této přílišné závislosti zbavit. Tentokrát je to ale vážnější, na východě Ukrajiny je válka, luxus „business as usual“ si proto již nemůžeme dovolit, a proto má koncept energetické unie šanci.

Není to sice zatím žádná revoluce, kromě několika nových iniciativ jde spíš o nové atraktivní zabalení již existujících projektů, což do energetické agendy EU vnáší jistou přehlednost a celkovou vizi. Hlavním cílem je zajistit, aby budoucí toky investic plynuly do strategických oblastí. Stejně jako v roce 1957 to může znamenat bezpečnostní a hospodářské přínosy i posílení EU na mezinárodní scéně.

Jan Novotný, Cass Business School & Richfox Capital

Jen když se nebude hrát ostatním za zády

Podíváme-li se na Evropu z dálky, země jsou si velmi podobné. Začneme-li ale se dívat na jednotlivé regiony, uvidíme rozmanitost a rozdíly. Z pohledu energetické unie je to podobné. Jednotlivé země EU mají velmi odlišná vnitřní uspořádání, na druhou stranu ale všechny země společně čelí světu za vnějšími hranicemi a jsou na něm životně závislé.

Vytvoření plně integrované evropské energetické unie opravdu připomíná epizody s měnovou unií. Společenství zemí se musí dobrovolně dohodnout na spolupráci. Pokud země spolu začnou spolupracovat, každá ze zemí se bude mít ve výsledku lépe. Proč nespolupracují?

Protože pokud se v tomto uspořádání rozhodne jedna země hrát za zády ostatních zemí svojí vlastní energetickou politiku, například se dohodne s Ruskem na vlastním projektu, vydělá na tom mnohem více, než pokud by hrála týmovou hru. Bohužel tento zisk je ale podmíněný tím, že ostatní neudělají to samé a budou hrát podle pravidel. Pokud se k tomuto kroku rozhodne každá země, na konci nikdo nevydělá. Jediný, kdo na tom může vydělat, jsou vnější „partneři“, se kterými EU obchoduje.

Intuitivně je zřejmé, že pokud by se všechny země EU shodly a vytvořili jednotnou energetickou politiku, získali by větší vyjednávací sílu. Energeticky sjednocená EU by byla schopná vyjednávat lepší podmínky. Například Rusko si je tohoto plně vědomo a rozhodně není v jeho zájmu, aby muselo vyjednávat se sjednoceným celkem zemí. Ten by měl mnohem větší sílu ovlivnit podmínky, a především cenu kontraktů.

Potřebná politická dospělost

Vytvoření společné evropské unie tak vyžaduje porozumění všem konsekvencím, které s tím jsou spojené, včetně všem pokusům snažit se společenství obejít. V tomto ohledu dohoda vyžaduje určitý stupeň politické dospělosti a schopnosti činit strategická rozhodnutí. K tomuto může EU pomoci současná rusko-ukrajinská krize, kdy Rusko nejen že plánuje umístění čím dál více raket na hranice s EU, ale také používá zemní plyn, nezbytnou energetickou komoditu, jako jeden z nástrojů pro mezistátní „vyjednávání“.

V neposlední řadě je přínos energetické unie z pohledu možného diverzifikování rizika závislosti na jednotlivých energetických zdrojích. Jak jsem zmiňoval v jedné z minulých Debat, pokud si v současné době užíváme propadů ceny ropy, měli bychom se zároveň děsit toho, jak nás může zranit její náhlý nárůst. Společná unie tak do určité míry připomíná jednotný přístup k monitorování, a především hedgeování energetického rizika v rámci jedné instituce.

Země EU nejsou na sobě nezávislé a existence propojení si vyžaduje společná řešení. Přístup, který je běžný a nutný ve standardních, a nejen finančních, institucích, kdy je riziko monitorováno z pohledu celku a každá část je vnímána jako součást celku, nikoli nezávislá jednotka.

(Errata: V minulém příspěvku do Debaty Jana Macháčka jsem uvedl, že vidím vysvětlování ze strany ČNB na půdě Parlamentu ČR jako nezbytnost. Touto formulací jsem chybně implikoval, že ČNB, respektive její guvernér zřídka, respektive vůbec nechodí na diskuse s poslanci a senátory. To samozřejmě není pravda, za což se ČNB omlouvám.)

Petr Strejček, Brno International Business School

Jiná planeta?

Výše uvedená slova pana „EU Energy“ o LNG terminálech a snižování závislosti na Ruské federaci ostře kontrastují se samostatnými statistikami samotné Evropské unie. Členské státy například v roce 2012 zaznamenaly propad LNG dovozů o 27 procent a v roce 2013 se ještě prohloubily, přičemž dovozy LNG do Asie v tomto období utěšeně rostly i z důvodu takřka dvojnásobně vyšších asijských cen.

Terminály EU v tomto období nejely ani na 50 procent svého „instalovaného výkonu“. Situace totiž dospěla do fáze, kdy se evropské firmy rozhodly „reexportovat“ LNG právě na asijské trhy a katarští zástupci se museli v Bruselu dotazovat, jak dalece to vlastně EU se svojí energetickou bezpečností myslí vážně a jakou roli bude zemní plyn v energetickém mixu EU opravdu hrát. Katarci problém uzavřeli tím, že do unie budou dodávky putovat jen v omezeném rozsahu.´

Zajímavé je, že od roku 2013 opět mírně stoupá spotřeba ruského plynu v EU, a to z důvodu klesající produkce v Nizozemsku a Velké Británii, přičemž Norsko není radikální zvýšení exportu schopno osmadvacítce nabídnout.

Vysoká matematika

Spoléhat se na dovozy LNG ze Spojených států pravděpodobně nelze, květnové číslo 2014 časopisu Foreign Affairs bylo věnováno produkci břidlicového plynu v USA, a je to zajímavé čtení. Spojené státy, pokud to dobře půjde, budou v produkci plynu soběstačné v roce 2020, ale to již nyní na americké přebytky smluvně číhají Kanaďané a Mexičané.

Tak opravdu nevím, co do drahých evropských LNG terminálů vpustíme. To jen pro zajímavost. Navíc, když si představíte náklady na četnost a sílu flotily LNG tankerů (kdo ji postaví, jak se to promítne do konečných cen plynu), může to být vysoká matematika.

Německý příklad

Tak jako ve všech záležitostech EU docházíme i v energetice opět ke střetu zájmů evropského federalismu a státního intergovernmentalismu. V roce 2006 byla oficiálně oznámena a spuštěna Společná energetická politika EU, která třemi energetickými balíčky udělala (ne)pořádek v oblasti společného trhu s energiemi a společný trh je opravdu hranicí, kam moc Komise dosáhne. Hranici státu a společného trhu ostře oddělila německá kancléřka Andělka Merkelová, která v reakci oznámila, že energetický mix je naopak v moci národní administrativy.

Inteligentní člověk se v pravomocích EU a států v oblasti energetiky zhruba vyzná, konečně Lisabonská smlouva obojí upravuje. Ale otázkou je, jak to chce dát pan Ševčovič dohromady?

Energeticko-bezpečnostní analýzy hovoří o tom, že jeden dodavatel (rizikový) nemá překročit 50procentní podíl v portfoliu jiných dovážejících a je dobré, když má země k rizikovému partnerovi jiný vyjednávací potenciál. Dobrým příkladem je přesně SRN v dovozu zemního plynu z Ruské federace. Německo odebere takřka celou třetinu ruského plynu v EU, ale hlídá si přibližnou poloviční hranici ruských dovozů jinými dodavateli i zásobami v zásobnících. Stejně jako má jiný silný vyjednávací potenciál směrem ke Kremlu.

Silná pozice příznivců environmentalismu v SRN pomohla k rozhodnutí postupně uzavřít jaderné elektrárny v zemi. Hodně k tomu dopomohla havárie v japonské Fukušimě – zajímavé je, že ještě pár dní před ní chtěla německá kancléřka zavírání jaderných elektráren v zemi přehodnotit. Osobně věřím, že Berlín přístup k jádru, až se nálady uklidní, časem ještě změní. Jedná se totiž o disciplínu, která je prestižní z hlediska technologie, vzdělání a zvládnutí (také mi tak nějak lichotí, že například Poláci a Rakušané to neumějí). A vstup do tohoto odvětví je hodně nákladný.

Německo je v energetické politice opravdu originální, ale na rozdíl od Česka například nedokázalo nasekat v politice obnovitelných zdrojů takové chyby.

Tomáš Prouza, státní tajemník pro evropské záležitosti

Historický projekt

Někdy velká slova a vznosné slogany znějí naprázdno. V případě energetické unie se ale patří říct, že jde o historický projekt. Energetickou unii totiž nelze vnímat pouze v kontextu řešení dovozní závislosti na ruském zemním plynu, ačkoliv někteří komentátoři dříve soudili, že původní záměr plánu Donalda Tuska především k tomuto cíli směřoval. Nelze ji redukovat ani na otázku energetické bezpečnosti či jiný dílčí prvek. Navržená podoba energetické unie usiluje především o změnu chápání energetické politiky unie jako takové.

Energetická unie je prvním pokusem uchopit a rozvinout energetickou politiku EU komplexně, integrovat všechny její související části a aspekty, energetickou bezpečností (zahrnující mimo jiné bezpečnost dodávek) počínaje a výzkumem a vývojem nekonče. Zahrnuje mimo jiné dokončení vnitřního trhu s energií, zvyšování energetické účinnosti, dekarbonizaci a inovace.

Cílem ale není pouhý výčet jednotlivých dimenzí energetické politiky EU. Daleko podstatnější je záměr uspořádat strukturu energetické unie tak, aby se její jednotlivé součásti synergicky vzájemně doplňovaly. Energetická politika přestává být díky této strategii vnímána jako izolované téma. Plány Komise berou správně v potaz, že tato politika úzce souvisí například se sociálními tématy (ochrana zranitelných spotřebitelů), zemědělstvím (problematika biopaliv) či kybernetickou bezpečností (ochrana elektrické sítě). Pro Česko je klíčové, aby napříště nedocházelo ke křížení cílů klimatické, energetické a průmyslové politiky.

Důvěra a solidárnost

Energetická unie má ambici reagovat na všechny tyto výzvy komplexně, a tím zajistit konečně strategický rámec pro robustní a bezpečnou energetickou politiku EU schopnou obstát ve světové konkurenci. Mezi naše priority patří, abychom měli i nadále možnost svobodně si zvolit energetický mix a aby jádro hrálo úlohu během dekarbonizace energetiky. Během vyjednávání klademe důraz na dokončení vnitřního trhu, který bude základním kamenem celého konceptu. Takový trh musí fungovat na liberálních principech a musí vést ke konkurenceschopnosti nejen evropské energetiky, ale celé ekonomiky.

Pokud má být koncept energetické unie úspěšný, bude především potřeba, aby členské státy přestaly činit svá strategická rozhodnutí v energetice izolovaně. Musíme si uvědomit, že v době propojených trhů zásadní kroky v energetické politice ovlivňují také fungování hospodářství a životy lidí v okolních zemích. Musíme k sobě proto chovat vzájemnou důvěru a být solidární. Všichni aktéři se zároveň musejí chovat zodpovědně.

Je možné toho dosáhnout? Domnívám se, že ano. Základem přitom bude otevřenost a dostatečná komunikace – mezi státy navzájem, mezi státy a institucemi EU a samozřejmě uvnitř států samotných. Cesta samozřejmě nebude bez překážek – jistě nás čekají názorové střety a náročné debaty. Celkově ale vnímáme energetickou unii jako příležitost a na nadcházející diskusi se upřímně těšíme.

Michal Šnobr, analytik J&T

Papírová iluze

Energetická unie je další papírovou iluzí z pera Evropské unie, kterou jako obvykle doprovázejí velká hesla, velké summity a ideje. Proti tomu ale minimální přípravy, žádná odbornost, žádná fakta, žádné analýzy současného stavu energetického trhu, žádné poučení z vývoje měnové unie a současných zmatků v evropské elektroenergetice, na kterých se Evropská komise aktivně podílí.

Stačí se podívat na již deset let trvající „zoufalství“ kolem trhu s emisemi, který jako klíčový nástroj EU v boji proti změnám klimatu svou dlouhodobou nefunkčností destruuje a oslabuje celou evropskou energetiku. Skepsi k celoevropským myšlenkám v tomto sektoru ale potvrzuje i prokázaná neschopnost EU jako celku zrealizovat řešení dodávek plynu do regionu střední a východní Evropy z neruských zdrojů ve formě projektu plynovodu Nabucco. Ten zkrachoval stejnou rychlostí, jakou ho evropští lídři bleskově porodili, aniž byli ochotni si nejdříve cokoli rozvážně odpracovat.

Přetlačovaná

Nikdo přesně neví, co by vlastně mělo být skutečným společným cílem energetické unie celé Evropy. Tahle iluze mění tvar i barvu stejně rychle, jako se premiéři zemí EU na společných summitech „zahalí“ do evropských barev a doma stejně rychle do těch národních. Dobré myšlenky se časem jako vždy rozplynou pod tlakem nutných kompromisů vycházejících ze zásadních a historicky daných rozlišností národních energetik jednotlivých států EU.

Skutečnou realitou dnešní Evropy v oblasti elektroenergetiky není snaha o vytvoření společného trhu, ale naopak hloubení zákopů mezi národními energetikami, nebo možná ještě spíše snaha ekonomicky silnějších zemí přetlačit ty slabší. Nakonec Česká republika ve vztahu k Německu je toho živým důkazem. Němci svou energetickou politiku v Evropě s nikým nekonzultují, dělají jednostranná rozhodnutí a slabší země postupně tlačí do kouta.

Pokud se máme seriózně bavit o vzniku evropské energetické unie, pak je nutné, aby primárně vznikla evropská energetická koncepce, a teprve následně ty národní. Stejně tak musí v jednotlivých zemích energetika upozadit myšlenku uplatňování národní energetické politiky jako klíčových bezpečnostních prvků a přesunout toto na úroveň Evropy jako celku.

Na závěr se ptám: Není energetická unie ještě větší bruselskou fantazií než unie měnová? Je, výsledkem nemůže být nic jiného než hromada rozplizlých, většinou nepodstatných řešení.

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Nejdřív si vyřešme úkoly domácí...

V uvedených souvislostech nám, tady na Západě, možná nejvíc vadí „kádrový profil“ velké většiny zemí, odkud sem přichází ropa a plyn. Ti, kdo dnes akcentují riziko závislosti na Rusku, si – doufám – uvědomují, že kromě něj se jako dodavatelé reálně nabízejí například Tádžikistán, Írán a Saúdská Arábie a že demokratický deficit těchto zemí je přinejmenším srovnatelný s tím ruským. To je ovšem problém, se kterým nic nesvede ani sebeintegrovanější EU – ať by měla použít prostředky mírové, jako dnes vůči Rusku a Ukrajině, či vojenské, jak naznačují výsledky v zemích od Libye po Islámský stát. Na rozdíl od oficiálních doktrín mi tedy připadá docela rozumné, že do řešení uvedeného problému významně pronikla lidová tvořivost jednotlivých odběratelů.

Ten, kdo tvrdí opak, samozřejmě okamžitě narazí na notoricky známou heterogenitu zájmů. A to nejen mezi členy EU, ale i uvnitř každého z nich. To poslední lze dobře ilustrovat na naší debatě o prolamování limitů a výrobě tepla. Spor totiž probíhá za okolností, kdy sítě dálkového vytápění jsou ohrožovány investory do samostatných kotelen na plyn. Teplárenská lobby se samozřejmě bude bránit: jednak prosazováním stále vyšších peněžitých „trestů“ za každé odpojení od jejich sítě, a dále pak šířením představy, že plyn z Východu ohrožuje naši bezpečnost.

Proto doporučuji, abychom si nejdřív vyřešili naše domácí úkoly, například ten ohledně uvedené souvislosti mezi prolamováním limitů a teplárenskými sítěmi. A až poté se případně rozhodli přispět na stavbu dalšího monumentálního paláce, tentokrát pro energetickou unii.

A protože je součástí dnešního tématu i rostoucí nezávislost rozhodování před čtvrt stoletím sjednoceného Německa, dovolím si poznamenat, že – nejen v oblasti energetiky – se blíží okamžik, kdy se Německo konečně zbaví traumatu z obou světových válek a začne se chovat autenticky, ať to znamená cokoli.