V několika ohledech se Miloš Zeman a Jan Fischer začínají podobat jako vejce vejci. Mají výhrady k prezidentské amnestii, nechtějí prozradit jména spolupracovníků, které by si přivedli na Hrad, a musí čelit otázkám na původ peněz pro jejich masivní předvolební kampaně.
Ale ještě jedna podstatná věc: oba expremiéři si za sebou táhnou kouli v podobě nikdy neuskutečněných partnerství veřejné a soukromé sféry (PPP – public private partnership), za něž však stát zaplatil stovky milionů korun. U Zemana jde o PPP projekt na výstavbu a provozování dálnice D47, kde Zemanův kabinet počítal s výdaji okolo 125 miliard korun. Fischerova vláda zase posvětila projekt na dostavbu a provozování části areálu Ústřední vojenské nemocnice (ÚVN) v Praze za 6,4 miliardy.
V prvním případě činila sankce za vypovězení smlouvy s izraelskou společnosti Housing & Construction 626 milionů korun. Fischerova účtenka za odstoupení od smlouvy týkající se ÚVN a za poradce vyšla o něco levněji - na 187 milionů. V pondělním pořadu Reportéři ČT se oba kandidáti shodli, že za důsledky nevýhodných smluv nenesou vinu. Každý však použil trochu jinou argumentaci.
Opravdu to byla idiocie Špidlovy vlády?
„Těch 630 milionů byla naprostá idiocie vlády Vladimíra Špidly, protože to byla více než půlmiliarda korun vyhozená naprosto zbytečně,“ prohlásil Zeman v pořadu Reportéři ČT ke smlouvě s Housing & Construction, kterou jeho vláda uzavřela krátce před volbami v roce 2002. Špidlův kabinet na základě kritiky tehdejšího ministra dopravy Milana Šimonovského smlouvu o rok později zrušil.
Bývalý premiér Vladimír Špidla k tomu ČESKÉ POZICI řekl: „PPP projekt a smlouva k D47 byly velmi nevýhodné. Nebyla stanovena celková cena. Na první pohled to nevypadalo, avšak z různých smluvních podmínek vycházela cena až na 215 miliard korun. Proto jsme na základě analýz a odborných posudků dospěli k závěru, že je lepší smlouvu vypovědět, zaplatit sankci a postavit dálnici na základě nového projektu. Miloš Zeman potřebuje škodit. Lže ve veřejném prostoru.“
Dohady o nevýhodách uzavřené smlouvy a podezření z korupce prověřovala policie, nakonec však případ odložila.
Janotův souhlas?
Proč Fischerův kabinet, v němž byl vicepremiérem exministr obrany Martin Barták, jen pár dní před sněmovními volbami v květnu 2010 schválil kontrakt na dostavbu a provozování ÚVN? Proč cena kontraktu na 25 let vzrostla na více než 6,4 miliardy korun, ačkoli původní předpoklady počítaly se sumou 1,3 miliardy? „Je standardní, že se premiér a vláda obrací na ministra financí, jaký má názor na tu částku, protože jsou to veřejné peníze z rozpočtu. On tehdy s tou částkou problém neměl a projektu dal zelenou,“ odpověděl expremiér Fischer v pondělí v pořadu Reportéři ČT.
Bývalý mluvčí Fischerova kabinetu Roman Prorok už dříve poskytl ČESKÉ POZICI vyjádření, v němž tvrdil, že stát mohl od smlouvy (kterou loni kontrolní výbor Poslanecké sněmovny označil za nevýhodnou), odstoupit, aniž bylo nutné platit sankci. Tato povinnost dle něj vznikla až na základě smluvního dodatku, který uzavřela ÚVN za vlády Petra Nečase.
ČESKÁ POZICE se věnovala genezi projektu v článku: Jak vznikal průšvih v ÚVN: Od Tvrdíka k Bartákovi a Fischerovi.
Fischerova i Prorokova tvrzení mají háčky. Dle informací ČESKÉ POZICE totiž ministerstvo financí ke smlouvě s konsorciem Prague Military Hospital Concession výhrady mělo. Bývalého ministra financí Fischerovy vlády Eduarda Janotu však redakce vyzpovídat nemohla. Je bohužel po smrti.
Zeptali jsme se proto poradce současného ministra financí a experta na arbitráže Radka Šnábla. „Odborné útvary ministerstva financí smlouvu ke schválení nedoporučovaly. Nebylo totiž jasné, kdo byl konečným beneficientem smlouvy,“ řekl ČESKÉ POZICI Šnábl, jenž s ohledem na probíhající policejní vyšetřování nechtěl prozradit žádné další podrobnosti.
Také uzavření dodatku smlouvy, jenž konsorciu Prague Military Hospital Concession zajistil nárok na finanční kompenzaci za ukončení smlouvy, však má své zastánce a odpůrce. Bývalý ministr obrany Alexandr Vondra na základě právních expertíz dodatek obhajoval obavou z mezinárodní arbitráže, jež by se státu mohla ještě více prodražit. Naopak Nejvyšší kontrolní úřad relevantní důvody pro zavázání se k úhradě nákladů smluvnímu partnerovi neshledal.
A ještě jedna podobnost
Nepříjemná pachuť z nezvládnutých partnerství soukromého a veřejného sektoru z doby Zemanovy a Fischerovy vlády, za něž Česko zaplatilo stovky milionů korun, trvá. Nehledě na výsledky prezidentské volby bychom se proto rádi přimluvili, aby se příští hlava státu zasadila o důsledné a férové soutěžení veřejných zakázek. Důležitým parametrem úspěšných PPP projektů totiž bývá soutěž mezi několika zájemci. V případě D47 rozhodl kabinet Miloše Zemana o přidělení zakázky bez výběrového řízení izraelské společnosti, v projektu ÚVN sice soutěž proběhla, avšak stát nakonec jednal pouze s jedním uchazečem, jenž měl o zakázku zájem.
