Žijeme v postpravdivém světě?

Mnoho analytiků současných západních společností tvrdí, že žijeme v postpravdivém světě, v němž pravda ztratila smysl. Na podporu této teze většinou uvádějí dva důvody. Prvním je rozšíření fake news, lživých zpráv, druhým vzestup politického populismu. Politici, jako je prezident USA Donald Trump nebo český Miloš Zeman, lžou, ale voličům to nevadí – stejně jim dají hlas.

Fenomén fake news je v České republice spojen nejen s tím, že na sociálních sítích dnes může kdokoli šířit lži, ale i s proruskou „dezinformační“ kampaní – think tank Evropské hodnoty napočítal více než 40 proruských „dezinformačních webů“.

Zjednodušování problému

Dopad fake news spočívá v tom, že lživá zpráva způsobí řetězec událostí s nevratnými důsledky. Poté, co britské referendum o vystoupení z Evropské unie ovlivnily falešné informace o platbách Velké Británie do EU a Britové hlasovali pro brexit, nešlo tento důsledek vrátit.

Stejně jako když se v roce 2012 v českých médiích objevila lživá informace, že romský pokladník utekl romské politické straně i s členskými příspěvky, nebylo možné důsledek – posílení protiromských předsudků – vrátit. Zpráva o ukradení členských příspěvků Romem je totiž mnohem přitažlivější než její dementi. Kolik procent lidí z těch, kteří zprávě uvěřili, se dostalo k informaci, že byla lživá?

Problém fake news je nicméně zjednodušován. Má se za to, že jde o lež ve smyslu lživých faktů – romský pokladník s penězi neutekl, Británie odváděla do EU podstatně méně. V těchto případech se opravdu zdá, že fake news jsou lživá fakta. Tak tomu ale v mnoha případech není.

Stačí se podívat na proruské dezinformační weby. Ne, že by byly vždy fakticky přesné. Do očí však především uhodí, že problém často nespočívá ve lživých faktech, ale v jejich radikálně odlišné interpretaci. V první řadě zde nenajedeme chybná fakta, ale jejich naprosto odlišné hodnocení.

Pouhá fakta nestačí

Na to poukázal sociolog a filozof Václav Bělohradský, když v rozhovoru pro rozhlasový pořad Jak to vidí položil moderátorce otázku, zda je zpráva o narození Spasitele v roce nula v Betlémě fake news. Pokud faktem je, že se v té době v Betlémě narodil Ježíš, jeho informační hodnota je nedostačující. Nestačí vědět, zda se tam narodil Ježíš.

Zda jde o fake news, je třeba vědět, zda byl Ježíš Spasitel. A to je velký problém. Křesťané se domnívají, že o fake news nejde, věřící Židé tvrdí opak – stejně jako muslimové či ateisté. Kdo rozhodne? Problém není tak jednoduchý, že by o fake news vždy šlo rozhodnout pouze na základě faktů. A ten, kdo se domnívá, že ano, zfalšoval otázku, co je pravda. Zapomněl, že nesestává jen z faktů.

Proto je nepřesné označovat proruské weby za „dezinformační“. To vzbuzuje dojem, že lžou o faktech. To sice nelze vždy vyloučit, nicméně v první řadě přicházejí s interpretacemi, které jsou výhodné pro ruské mocenské zájmy. Napadají status quo u nás – špatné prý je naše členství v EU a NATO, Česká televize či Český rozhlas prý neinformují vyváženě a před rokem 1989 jsme se neměli tak špatně.

Politici, voliči a lhaní

To nejsou jednoduché faktické lži. A pokud chceme vyřešit problém dezinformačních webů, nebude stačit takové zjednodušující tvrzení. Spíš je třeba se ptát, proč u části českých občanů proruské weby nacházejí ohlas. Zde se tázání po fake news protíná s tím po populismu. V postpravdivé době prý žijeme nejen kvůli „fake news“, ale i proto, že populisté lžou, a voličům to nevadí. Politikům ani voličům už nejde o pravdu.

Ano, politici lžou. Kdy ale nelhali? Podle anglického myslitele lorda Actona (1834–1902) veškerá moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Velké části politiků nikdy nešlo o pravdu. A je otázkou, nakolik je lež podmínkou politického úspěchu, nakolik politik bez lži může existovat.

Jak je to ale s voliči? Proč jim nejde o pravdu? Zde opět často nastává velké zjednodušení. Pokud například prezident Zeman lhal o existenci Peroutkova článku a voličům to nevadilo, nejde jim prý o pravdu. Tak tomu však nemusí být. Co když je pro ně podstatnější jiná pravda než ta o Peroutkově článku? Co když se dívají na svět z takového úhlu pohledu, z nějž se Peroutkův článek jeví nedůležitý?

Úhel pohledu

Něco podobného děláme všichni, a nikoho kvůli tomu z „postravdivosti“ nepodezíráme. Například o novinách, a to i kvalitních, zpěvák a moderátor Marek Eben složil písničku, ve které je obvinil z vytváření nepravdivého obrazu světa – podle nich se zdá, že se řítíme do katastrofy, ale stačí vyjít ven a všude je hezky a veselo. A zpívá: „Nebudu číst noviny… jsou to jen blbosti…“ A trefil se. Lže „kvalitní“ tisk? Přináší namísto pravdy „postpravdu“? Šíří fake news?

Tak tomu není, a to ani v případě voličů populistů. Dívají se totiž na svět úhlem pohledu, z nějž se jim Zemanovy lži nejeví důležité. Noviny se pak dívají na svět úhlem pohledu, jenž vidí jen negativní zprávy. Chceme-li porozumět současnému světu a jeho „postpravdivosti“, musíme se v první řadě zeptat: Jaký je úhel pohledu, z nějž se Zemanovy lži jeví nedůležité? Jaký je pohled na svět, který považuje za pravdivé proruské weby? Dříve, než svět druhých odsoudíme jako „postpravdivý“, musíme mu porozumět.

O takové porozumění se snaží sociologové a přicházejí s vysvětlením, že velká část obyvatel se má špatně, a proto řeší jiné otázky než Peroutkovy články. Zhruba tři čtvrtě milionu lidí je v exekuci, statisíce bez úspor, přidejme bezdomovce, invalidy a další znevýhodněné a máme početnou skupinu, která se v současné situaci necítí dobře. Tento pocit pak podle sociologů ústí do „tekutého hněvu“ na současný nestálý a rychle se měnící svět, v němž se lidé cítí ohroženi.

Nejen vnější, ale i vnitřní příčiny

Tito lidé si pak kladou otázku: Co je špatně? A potřebují na ni odpověď, a tím získat pocit, že jim někdo naslouchá a chce řešit jejich situaci. Proruské weby a populističtí politici odpovídají na otázku, kterou tito lidé kladou. Podle proruských webů za vše špatné může společnost po roce 1989, EU, NATO. Podobné odpovídají i političtí populisté.

Oproti tomu ti, kdo mluví o „postpravdě“, často nerespektují otázku voličů populistů a jen opakují, že se máme nejlépe, jak jsme se měli, a nechápavě zvedají obočí, že někomu nevadí Zemanovy lži. Tradiční politické strany jen obtížně mohou představovat východisko, protože nás zavedly do současné situace.

„Tekutý hněv“ však nemá jen vnější příčiny. To, že lidé trpí v exekučních pastech a že se nemají stejně dobře jako sousedé, je pouze jejich „objektivní“ situace. Zde je většina sociologů jednostranná – jako by byla chyba jen na straně politiků nebo ekonomicko-politického systému. Co když za současnou situaci může i to, co je hluboko v nás, nějaká vnitřní příčina?

Zaráží, jak snadno „tekutý hněv“ vzniká. Jakmile se přestaneme srovnávat s Německem, a podíváme se namísto toho na východ nebo téměř kamkoli do minulosti, zdá se, že „tekutý hněv“ vzniká příliš snadno. Kolik minulých generací nebylo postiženo exekucí, ale politickým pronásledováním nebo dokonce válkou? Kolik lidí je v současnosti postiženo mnohem hůře než pracovní nejistotou? Stačí pohled na východní Ukrajinu.

Kultura srovnávání

Problém tkví v tom, že žijeme v kultuře srovnávání a neustálých slibů jednoznačně lepší budoucnosti. Lidé jsou nespokojení nejen proto, že se mají „objektivně“ špatně, ale i proto, že současná kultura učí srovnávat se s bohatším sousedem, přičemž vnucuje, že zítra musí být lépe než dnes. Ten, kdo se má ekonomicky lépe, je vítěz, kdo nikoli, poražený. Tento pohled na svět je však škodlivý, ošklivý a primitivní. Neustále je však vnucován, až se zdá přirozený a nutný.

Nejde však říct, že si lidé si za to mohou sami, protože se srovnávají. Jde o kulturu a hodnoty, jež jsou jim vštěpované. Srovnávají se přece i ti, kteří by se označili za vítěze, přičemž po takovém srovnání jsou relativně spokojení a nevytváří se v nich „tekutý hněv“. Ten je ale i jejich problémem – jejich postoj ke světu jej vytváří. Vítězové potřebují poražené, aby byli spokojení.

Ukazuje to každá luxusní vila či automobil – jejich vlastníci jsou vítězi, a ne poraženými. Spokojenost vychází z toho, že to si mohu dovolit pouze já, soused nikoli. Jak řekl bývalý premiér Jiří Paroubek o ceně svého obleku: „Kdo z vás, pánové, na to má“? Naše kultura stojí na vytváření „poražených“, je na nich závislá. Údiv nad tím, že poražení jsou nespokojení, proto působí komicky.

Je současný svět „postpravdivý“? Šíření fake news a nástup populistů a jejich lží jako by to potvrzovaly, ale tyto důvody jsou zjednodušující. Současný svět zřejmě není ani tolik postpravdivý jako posedlý lepší ekonomickou budoucností a srovnáváním s bohatšími. Na základě této kultury, nikoli postpravdivosti, kvetou proruské weby a populismus. Kvůli srovnávání totiž vzniká početná skupina ekonomicky poražených, kteří mají sklon volit populisty a přijímat proruskou propagandu.