Proč je v moderním životě tak těžké být šťastný (Why Modern Life Makes it Hard to be Happy), táže se v podtitulu své první nebeletristické knihy The Age of Absurdity (Věk absurdity) profesor informační technologie a autor čtyř románů Michael Foley. A odpovídá hned na začátku. Štěstí je samo o sobě absurdní, protože „když je máte, nedokážete je vnímat, a když je vnímáte, nemůžete je mít“.
Je to stav jen málokdy dosažitelný. Gustave Flaubert, jehož Foley cituje, jej považoval za nedosažitelný. A vtipkoval, že je k němu třeba „stupidity, sobectví a dobrého zdraví. A když chybí stupidita, zbylé dvě jsou k ničemu.“ Pro Immanuela Kanta bylo úsilí o štěstí příčinou neštěstí.
Umění reklamy
Absurditou štěstí je, že je trapné o něm mluvit a nemožné definovat nebo měřit. Je prakticky nedosažitelné a může se dokonce zvrtnout v opak, jestliže se o ně přímo usiluje. Touha po štěstí a americké ústavní právo o ně usilovat vedou k iluzi, že každý může dosáhnout štěstí, úspěchu a bohatství a že na ně má právo.
To tvoří základ umění reklamy – přesvědčit, že to či ono zboží či službu potřebujeme ke štěstí. Metodami, jako je „cílená“, „číhavá“ nebo dokonce „gerilová“ a „virová“ reklama, které vyvolávají „nevědomé tužby“, podprahovou touhu po něčem, co nepotřebujeme, ale musíme mít, a nevíme proč. Vzdali jsme se odpovědnosti za své potřeby, vkus, estetiku a etiku.
Reklama zacílená na naši osobu a peněženku předkládá štěstí, úspěch a bohatství jako něco, co si zasloužíme
Reklama zacílená na naši osobu a peněženku předkládá štěstí, úspěch a bohatství jako něco, co si zasloužíme, jsme toho hodni, a co patří k osobnosti, třídě, společenskému postavení, nebo k představě, jaké postavení bychom měli mít. Máme na to právo, patří to k naší svobodě, chceme to bez čekání, námahy a bez oddalování požitku. Osvobodili jsme k tomu i peníze, jež dnes lze všelijakými triky půjčit kdekomu, aby si kdeco koupil.
Permanentní toužení a očekávání
Žijeme v permanentním toužení a očekávání, přičemž každá splněná touha vytváří další. Ze samého optimismu a pozitivního myšlení nejsme ochotní přijmout, že se nám tu a tam přihodí neštěstí. A že i to patří k životu a může být dokonce užitečné jako vodítko, ukazatel potřeby naučit se něco nového nebo odnaučit něco starého. Přitom máme sklon za své neštěstí vinit někoho jiného. Vytváříme tím ráj pro právníky, kteří jsou neustále připravení za nás podávat žaloby a získávat obrovské částky za absurdní stížnosti. A vymýšlíme fantasmagorické teorie světových spiknutí.
„Nejnebezpečnější exces,“ cituje Foley Senecu, „je ničím neomezené bohatství, které posiluje charakterové vady, jako je vlastní důležitost, nevytrvalost, netrpělivost, a touhu po větším bohatství.“ Ze života mizí stoická filozofie odstupu. Vědomí, že cokoli se nám děje, je užitečné pro další život, a že on sám je neustálým sebepřekonáváním. Přitom my si jej přetváříme v nekonečný řetěz plnění tužeb.
Mezi tyto tužby patří i potřeba statusu a někam patřit – k určité skupině, trendu, ideologii, víře čí třídě. K tomu jsme ochotní si osvojovat cizí ideje a principy – v myšlenkovém procesu, který iluzi povyšuje na sebeklam. Talent obhájit si jakýkoli sebeklam navzdory faktům, které mu protiřečí, je „nejvytříbenějším květem lidské evoluce, největším úspěchem, jakého lidský mozek dosáhl“.
Psychologové mu říkají „kognitivní disonance“. A jde o schopnost eliminovat ze dvou protikladných faktů méně vhodný, abychom si potvrdili vhodnější, kterou doprovází potlačení kritického rozumu – nekritické odmítnutí jednoho faktu a stejně nekritické přijetí jiného.
Potřeba úsilí
Naše hierarchie tužeb není absolutní, nýbrž relativní. Jsme ochotní mít málo, pokud ostatní mají ještě o něco míň. Toužíme po tom, co mají druzí, a chceme toho víc než oni. Mají-li to oni, máme na to nárok i my. Vytvořili jsme „kulturu nároků“ a jsme připraveni za ně bojovat. Z těch, které se nesplnily, protože byly nerealistické, máme deprese.
Jejich příčinou je „nesvatá trojice mrzačících ,musů‘“, na kterou přišel psycholog Albert Ellis: „Musím uspět, všichni se ke mně musejí chovat laskavě, svět musí být snadný.“ Víru v ně nazval „musturbací“. Označil ji za hlavní příčinu depresí, stresů, konfliktů a pronásleduje nás na každém kroku ve formě reklam, propagandy, kurzů, učitelů a koučů snadného úspěchu, snadných peněz a snadné slávy.
Rozmanitost lidských osobností povyšujeme na „diverzitu“ kultur, zvyků, chování, hodnot a etických principů
Propadáme iluzím snadnosti, třebaže všichni myslitelé v dějinách – od Mojžíše přes Buddhu až po Spinozu a Schopenhauera – už dávno vysvětlili, že lidská přirozenost potřebuje úsilí, že opravdový požitek z existence máme, jen když jsme něčeho vlastním úsilím dosáhli, a že vše, co stojí za to, je nesnadné a musíme se k tomu přes překážky, zdlouhavě a s častým selháním propracovat. Otázkou je vědět a volit, k čemu se potřebujeme propracovat, a proč. K tomu potřebujeme mít škálu priorit a hodnot.
Iluze a kultura snadnosti vytvářejí charakterové vady, které by zvýšené úsilí napravilo, ale jež psychologická věda a farmakologie, aby se měly čím živit, definují jako klinické choroby, k nimž dnes patří: oddávání se neřestem, lenost, otálení či stydlivosti (nedostatek asertivity) a dokonce surfování na internetu. Na všechny tyto choroby dnes existují pilulky a terapie.
Útoky na zdraví mysli
To vše posiluje neochotu přijímat za sebe odpovědnost. Zejména když vědci potvrzují, že za to nemůžeme, protože je to genetické, evoluční a neurologické a chování určují geny, evoluční mechanismus přežívání a propojení mozkových spojů. Ujišťují v tom vědecké práce objevující gen deprese, obezity, kriminality, homosexuality, úzkosti a dokonce nevěry. Takoví jsme se narodili, tak jsme geneticky naprogramovaní. Za nic nemůžeme, nic nedokážeme změnit, za nic neneseme odpovědnost.
Rozmanitost lidských osobností povyšujeme na „diverzitu“ kultur, zvyků, chování, hodnot a etických principů. A prosazujeme jejich „začlenění“. Všechny jsou stejně hodnotné, a proto zvláštní hodnotu nemá žádná, zejména ta naše.
Podobných útoků na zdraví mysli vypočítává Foley další tucet – například posedlost prací čili workoholismus, pěstování „osobnosti“ namísto charakteru, potřeba uznání druhými, oblbování nepřetržitě hrající muzikou v obchodech a restauracích, neúcta ke vzdělanosti, inteligenci a intelektuální zvídavosti, relativizace pravdy, útlum rozumu kvůli piplání se v emocích, náhrada životních prožitků virtuální existencí z filmů, seriálů a počítačových her, vzdávání se lásky při nepatrných konfliktech.
Nade vším ční sílící kultura odmítání problémů a kult snadnosti, který vede k degeneraci. Před ní nás může zachránit jen návrat k soustředěnosti na nesnadné úkoly, která vytváří a posiluje v mozku inteligenční spoje. A k intenzivnímu zájmu, zvědavosti a zvídavosti o všechno, co k životu patří. „Jinak se život pomstí, neboť kdo se nezajímá, stává se nezajímavým,“ píše Foley.
The Age of Absurdity: Why Modern Life Makes it Hard to be Happy
(Věk absurdity. Proč je v moderním životě tak těžké být šťastný)
AUTOR: Michael Foley
VYDAL: Simon & Schuster, 2010
ROZSAH: 272 stran
