Zločin a trest v ropném světě

Světově proslulý finančník George Soros loni vyzval Washington k ráznému kroku: Začněte prodávat své strategické rezervy ropy! A vytrestejte tak agresivní Rusko za jeho invazi na Krym! Logika jeho uvažování byla zjevná: zvýšená nabídka černého zlata na světových trzích srazí jeho cenu a Moskva, která se ani za patnáct let vlády Vladimira Putina jako prezidenta a premiéra nedokázala zbavit závislosti ekonomiky na vývozu ropy a plynu, tentokrát americkou reakci pocítí skutečně silně.

Americký ministr energetiky Ernest Moniz pak ale v rozhovoru pro Lidové noviny vysvětloval, proč Washington Sorosovi nevyhoví: „Strategické rezervy máme proto, abychom mohli reagovat na nouzové situace. Jejich smyslem není manipulovat ceny ropy.“

To bylo loni na jaře. Přenesme se do loňského listopadu: ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov přijímá v Moskvě svého partnera ze Saúdské Arábie – šéfa diplomacie prince Saúda al-Fajsala. Interpretace schůzky podle ruských médií: jak Saúdská Arábie, tak Rusko jsou přesvědčeny, že ceny ropy se mají odvíjet od tržních principů, tedy nabídky a poptávky. Žádné zpolitizované ceny!

Opravdu?

Nabíledni je samozřejmě otázka: opravdu? Do jaké míry se státy v reakci na dramaticky klesající cenu ropy opravdu řídí čistě tržními principy? Hájí primárně své ekonomické zájmy, nebo se snaží dostat svého protivníka na kolena ekonomicky i politicky? Ve skutečnosti se obě tyto záležitosti mohou doplňovat...

Třeba aktivitu zpravodajských služeb ovšem nikdo přesně nezmonitoruje. Faktem je, že Rusko během minulého roku zasáhly západní sankce, které přímo mířily právě na ropný sektor. Konkrétně na technologie pro komplikovanější těžbu ropy v arktických oblastech či na moři.

Pokud se současní ruští vládci zajímají spíše o momentální popularitu a přežití (mnohé tomu bohužel nasvědčuje), třeba je sankce až tak silně netrápí. Z hlediska budoucnosti tamní ekonomiky – a ve světle technologicky stále spíše zaostalého Ruska – to je ale průšvih.

Velká trojka

Ale zpět k cenám ropy, které klesly z červnové úrovně 115 dolarů za barel severomořské suroviny Brent až na méně než 50 dolarů na začátku letošního roku. Je zjevné, že zuří boj o to, kdo se jakžtakž dokáže tomuto sešupu přizpůsobit a koho to už položí na kolena. Méně jasné je, zda někdo s cenami účelově manipuluje, nebo ne.

Z geopolitického hlediska je nutné sledovat, jak jsou na tom tři klíčoví hráči a dnes také největší producenti ropy. Už o nich byla řeč: Saúdská Arábie, Rusko a Spojené státy. A i když nevíme, co přesně dělají jejich tajné služby, můžeme vycházet z toho, že rozhodně nepůjdou proti vlastním ekonomickým zájmům. Je dobré podívat se na to, jaké jsou.

Na roli „ropného krále“ dlouhodobě aspiruje Saúdská Arábie. V poslední době se ale její role mění. Na trhu se prosazují Spojené státy – díky tamnímu boomu těžby z břidlic z posledních let. Ten byl zvláště nadějný v případě břidlicového plynu, ale vzestup se týkal také břidlicové ropy. Zatímco dříve mívali Saúdové logický zájem na tom, aby omezováním těžby, a tedy snižováním nabídky suroviny na světových trzích tlačili cenu nahoru, dnes v silnější konkurenci bojují především o zachování svého tržního podílu.

To už je ale banální konstatování, které se dnes objevuje ve většině komentářů. Stejně jako předpoklad, že Saúdové toho vydrží víc než soupeři – těží oproti nim v relativně dostupných oblastech, takže mají nižší náklady.

Saúdská vidlička

Jaké ale mohou být širší politické souvislosti? Zde se objevuje teorie „vidličky“ – současného saúdského útoku na minimálně tři klíčové soupeře.

• Za prvé na Rusko. Proti Moskvě se Saúdové spojovali s Amerikou už dřív, mnoho Rusů si dodnes myslí, že právě jejich společná strategie nízkých cen ropy byla hřebíčkem do rakve Sovětského svazu. Faktem ale je také to, že dnešní Moskva ve skutečnosti Saúdům nemusí být takovým trnem v oku, jako bývala ta „sovětská“.
• Druhým soupeřem, na kterého fakticky míří saúdská „vidlička“, jsou Spojené státy. Nikoliv z politických důvodů, ale z čistě ekonomických. Americká těžba břidlicové ropy zkrátka rozhodně není tím, nad čím by Saúdové měli jásat. A nízké ceny ropy mohou přinejmenším odradit některé investory v Americe od dalších vrtů.
• Saúdský útok na třetího soupeře ale může nakonec být ze všech nejdůležitější. Terčem je v tomto případě Írán. Země, která je sice omezována v rozletu západními sankcemi, ale zároveň vede jednání o jejich zrušení. Padnou-li sankce, Íránci získají daleko větší šanci využít svého nerostného bohatství. Írán tvoří s Ruskem dvojici zemí s největšími zásobami zemního plynu na světě a k předním světovým hráčům patří i v ropě. Má přirozené ambice lídra na Blízkém východě, stejně jako saúdský konkurent. A navíc – zatímco Teherán představuje šíitskou větev islámu, Rijád sunnitskou.

A co na to vše Spojené státy? Není vůbec žádných pochyb o tom, že pokles cen ropy je špatnou zprávou pro celé tamní břidlicové odvětví. Na druhé straně nemusí být až takovou tragédií. Technologie těžby se zdokonalují, náklady na ni klesají.

Nejdůležitější je ale něco jiného: z hlediska celé americké ekonomiky je pokles cen ropy pořád výhodný. Snižuje náklady tamního průmyslu, podporuje hospodářský růst. Amerika prostě na rozdíl od Ruska není – slovy amerického republikánského politika Johna McCaina – „velkou čerpací stanicí“, jejíž rozpočet zhruba z poloviny závisí na vývozu ropy a plynu. Z toho je patrné, že ten další klíčový hráč – Rusko – na pokles ceny ropy doplácí z velké trojky zdaleka nejvíc.

České zájmy v Arábii

Na dodávkách ruských surovin je z velké části pořád závislé také Česko. To v době ukrajinského konfliktu, a tedy prakticky neustálé hrozby, že se dovoz ruské ropy či plynu přes Ukrajinu zastaví, není zcela ideální situace.

Co s tím? Nemohli bychom se posunout od Rusů třeba právě k Americe a Arabům? Naděje na nějaký příliš rychlý a radikální posun tímto směrem se nerýsuje. Budoucí vývoz břidlicového plynu a ropy ze Spojených států je potenciálně zajímavý, ale ve větším měřítku nastane až za několik let. A je pořád sporné, jak z něj bude moci těžit právě Česko.

Ministr průmyslu Jan Mládek – mimochodem také v rozhovoru pro Lidové noviny – loni zase přišel s představou, že by se za určitých okolností mohl český stát spojit s některým z arabských investorů a společně usilovat o zpětný odkup už dříve privatizovaného Unipetrolu. Ten dnes stoprocentně ovládá české rafinerie. Není žádným tajemstvím, že vztahy českého státu se současným polským vlastníkem Unipetrolu – společností PKN Orlen – nejsou idylické. A díky arabským investorům bychom podle Mládka získali nejen peníze, ale také ropu.

To vše má jeden háček: podle odborníků se takový obchod zatím nerýsuje. Z českého hlediska i proto jde v tuto chvíli primárně o něco jiného – mít k dispozici přepravní cesty ropy, které budou dostatečné i v případě výpadků dodávek suroviny z Ruska.

 Jisté je, že už dnes máme k dispozici ropovod IKL z Německa, který může zcela nahradit východní Družbu. České státní MERO ale musí v případě potřeby přepravit i dostatečné množství suroviny do ropovodu IKL z italského přístavu Terst. Bývalé vedení společnosti MERO pod taktovkou Jaroslava Pantůčka (minulý týden byl odvolán z funkce) proto začalo usilovat o navýšení kapacity ropovodu TAL, jenž vede do Německa právě z Terstu. Naprosto klíčové bylo už to, že před třemi lety MERO odkoupily v provozovateli ropovodu TAL pětiprocentní podíl a získaly přednostní práva akcionáře.

• Tématu se ČESKÁ POZICE věnuje rovněž v článku Hrátky s černým zlatem.