Zpráva o mučení CIA: USA využívaly země Blízkého východu

Zveřejněná zpráva o násilných praktikách americké CIA vůči muslimským vězňům vyvolala pobouření na blízkovýchodních sociálních sítích, z některých twitterových účtů se šíří volání po odvetě. Oficiální média v zemích, jako je Saúdská Arábie nebo Jordánsko, ale k aféře víceméně mlčí. Možná je to i tím, že pro ty opravdu nejbrutálnější metody výslechů Američané rádi využívali služeb svých blízkovýchodních kolegů.

„Pokud potřebujete seriózní vyšetřování, pošlete vězně do Jordánska. Pokud chcete, aby byl mučen, pošlete ho do Sýrie. A pokud chcete, aby někdo zmizel, a už jste ho nikdy neviděli, pošlete ho do Egypta.“ Těmito slovy shrnul bývalý důstojník CIA Robert Baer v roce 2004 bobtnající aféru kolem faktu, že USA spolupracovaly na výsleších domnělých teroristů i s těmi nejbrutálnějšími režimy na Blízkém východě – od někdejšího libyjského diktátora Muammara Kaddáfího až po syrského prezidenta Baššára Asada. Řada případů dokládá, že útrapami prošli i zcela nevinní, jindy naopak zocelení teroristé dost možná dokázali vyšetřovatele tahat za nos.

Arárův případ

Kanaďana syrského původu Máhera Arára zadrželi Američané v září 2002, když se přes New York vracel se svou rodinou z dovolené v Tunisku. Nejprve ho sami vyslýchali ohledně jeho údajné příslušnosti k al-Káidě, nakonec ho poslali do Sýrie. Už tehdy přitom americké ministerstvo zahraničí v rámci svého každoročního známkování, jak jednotlivé státy s výjimkou USA dodržují lidská práva, uvádělo, že Asadův režim vězně mučí.

Po převezení na Blízký východ se Arár v rámci mnohahodinového bití přiznal, že prošel výcvikem al-Káidy v Afghánistánu, později ale prohlásil, že to učinil jen proto, aby unikl bolesti. „Udělal bych cokoli, jen aby to mučení skončilo,“ prohlásil. V syrském žaláři strávil rok a získal prý dojem, že mnohé otázky, které mu Syřané kladli, ve skutečnosti pocházely od CIA. V říjnu 2003 ho nakonec Sýrie poslala do Kanady s tím, že z Arára žádné usvědčující informace nedostala.

Arárův případ nakonec v Kanadě přerostl ve velkou aféru a oficiální vyšetřování, protože se například ukázalo, že tamní policie neudělala nic proti předání kanadského občana Damašku, ačkoli věděla, že tam může být vystaven brutálnímu násilí. Ani Kanada nakonec nenašla důkazy, že by se Arár podílel na teroru. Zkraje roku 2007 se mu „za jakoukoli roli, kterou mohli sehrát kanadští představitelé“, osobně omluvil premiér Stephen Harper a vláda Arárovi poslala odškodné téměř dvanáct milionů kanadských dolarů.

Kauza Ibn šajcha Líbího

Pomáhá mučení k získávání skutečných poznatků o teroristických aktivitách, jak tvrdí zastánci takových postupů? Někdy možná ano – ale kvůli utajování zpravodajských poznatků nemáme šanci se o tom dozvědět, takže ani CIA dnes nemusí o údajném přínosu týrání veřejnosti překládat žádné důkazy. Opačných příkladů ale není málo.

Jeden případ lží, které mučený vězeň napovídal vyšetřovatelům, dokonce výrazně ovlivnil novodobou historii Blízkého východu. Jde o kauzu Ibn šajcha Líbího, muslimského radikála libyjského původu, který řídil jeden z výcvikových táborů džihádistů v Afghánistánu.

Když zemi na podzim 2001 obsadili Američané a svrhli režim Talibanu, dostal se Libyjec do rukou FBI. Po v podstatě bezproblémových výsleších na základně Bagrám, kdy Líbí spolupracoval, si ho vyžádala CIA, krátce ho věznila na lodi v mezinárodních vodách a poté ho předala „do péče“ egyptských vyšetřovatelů. Těm Líbí pod brutálním mučením vypověděl, že irácký režim Saddáma Husajna v roce 2000 nabízel výcvik v používání chemických zbraní teroristům z al-Káidy.

Jak známo, tvrzení, že Husajn s al-Káidou spolupracoval, bylo jedním z klíčových argumentů Bushovy administrativy k napadení Iráku v březnu 2003. Na Líbího „svědectví“ se před spuštěním invaze výslovně odvolával i samotný prezident George W. Bush. „Zjistili jsme, že Irák cvičil členy al-Káidy ve výrobě bomb, jedů a plynů,“ tvrdil Bush na podzim 2002.

Příznačné je, že činitelé CIA – znalí toho, jak funguje vyšetřování v Egyptě – byli k Líbího výpovědím od počátku skeptičtí. Až více než rok po začátku irácké války se skepse přelila i do předních amerických médií – objevila se řada rozborů i oficiální analýza, že Líbí nalhal Egypťanům šokující údaje prostě proto, aby ho ušetřili dalšího utrpení.

Špion Omar Nasiri vypovídá

Tím ale tehdejší úvahy, zda a k čemu je mučení zajatců dobré, neskončily. V roce 2006 vyšla kniha Inside the Jihad: My Life with Al Qaeda (Uvnitř džihádu. Můj život s al-Káidou) anonymně vystupujícího Maročana, který uvedl, že v devadesátých letech infiltroval al-Káidu a vynášel informace západním zpravodajským službám.

Špion vystupující pod pseudonymem Omar Nasiri přitom v knize i v následných rozhovorech pro média uváděl, že Líbí vlákal Američany smyšlenými informacemi do Iráku zcela záměrně – chtěl prý nepřítele dostat na nejpříhodnější blízkovýchodní bojiště, kde by ho džihádisté nechali řádně vykrvácet. Nasiri odmítl, že by Líbí o spojení al-Káida-Husajn mluvil v důsledku mučení.

Vykonstruovaný příběh o chemických zbraních si prý nacvičoval už v Afghánistánu – pro případ, že by někdy padl do rukou západních vyšetřovatelů a měl možnost je svést na falešnou stopu. „Líbí potřeboval konflikt v Iráku, v mešitě nám říkal, že je to nejvhodnější země k vedení džihádu,“ tvrdil Nasiri v pořadu televize BBC Newsnight.

Zeptat se Líbího, proč vypustil z úst nesmysly natolik zásadního dosahu, už není možné. Egypťané ho vrátili Američanům v únoru 2003, Libyjec strávil tři roky v nechvalně proslulém zajateckém táboře Guantánamo a nakonec ho USA předaly libyjskému režimu Muammara Kaddáfího. V Libyi také Líbí v květnu 2009 zemřel – oficiálně spáchal sebevraždu, podle neověřitelných spekulací byl nakonec umučen.