Jako archeolog a egyptolog se s otázkou „Co se stalo?“ ve vztahu k minulým událostem setkávám často a vlastně i dlouho. V poslední době se však její frekvence zvyšuje a množí se i kontexty, v nichž se vyskytuje. Zajímavým způsobem k tomu přispěly i volby do Evropského parlamentu – do instituce čítající bezmála osm stovek představitelů jednotlivých evropských zemí. Ti rozhodují o vývoji složitého systému Evropské unie. V Česku přesto vyrazilo k volbám zhruba osmnáct procent registrovaných voličů. Náhoda?
Asi není chybou napsat, že se v posledních letech stále častěji zabýváme i tím, co že se to vlastně děje. Nastává vůbec nějaká změna? Nebo směřujeme k takzvanému kolapsu? Kolapsem tu míním proces zásadní transformace a přechodného snížení složitosti systému, nikoliv proces zániku a destrukce, jak bývá tento fenomén často – nihilisticky a pohříchu populisticky – vykládán. Kolaps nastal nespočetněkrát v minulosti. De facto je nezbytnou součástí jakéhokoliv ozdravného procesu.
První kamenné svatyně
S ohledem na stav naší společnosti může prostá otázka – totiž: zda se skutečně něco podstatného s naší moderní společností a západní civilizací děje – získávat na aktuálnosti. A to zejména pokud jde o otázku naší identity a vědomí kořenů.
Výrok Václava Havla z roku 1997 o „blbé náladě“ nepochybně směřoval k obecnější a dlouhodobější charakteristice vývoje společnosti. Havel si uvědomoval sílu a moc ducha a jako filozof „symbolických forem“ byl v tomto ohledu vynikající. Mnohé jeho myšlenky nabývají zřetelnějšího smyslu až po letech. Lidské dějiny jsou především historií cesty ducha a vědomí. A je to právě naše vědomí, s nímž se zřejmě nyní něco děje.
Zběžný pohled na posledních dvanáct tisíc let historie civilizací ukazuje jednu zásadní věc. Intelektuální tempo vývoje člověka se významně zrychlilo nejen v době, kdy jsme spustili proces domestikace rostlin a zvířat či začali používat písemné systémy, ale zejména v okamžiku, kdy začala intenzivní komunikace s transcendentálním, mimosmyslovým světem, tedy světem, jenž nás přesahuje. Zřejmě šlo mimo jiné o důsledek lidského úsilí o nalézání smyslu sebe sama a toho, co nás obklopuje.
Počátky tohoto upínání se, usilování a směřování za hranice vymezené naším narozením a smrtí nastaly nejpozději tehdy, když jsme dokázali do svého života začlenit vertikální směr, který propojil náš pozemský svět s tím nad námi, mimo náš dosah. Byla to mimo jiné naše schopnost uvědomit si propojenost lidského druhu a mnohem většího, nadčasového aspektu vývoje vesmíru, jejž jsme nazvali příhodně světem bohů, který nás navedl na novou cestu hledání smyslu nás samotných. V okamžiku, kdy jsme překročili práh vertikality, začala zcela nová intelektuální a duchovní pouť člověka.
Této hranice bylo dosaženo nejpozději v desátém tisíciletí před Kristem v oblasti východní Anatolie, poblíž dnešního města Urfa (biblický Harrán, kde pobýval i legendární Abrahám). Na lokalitě Göbekli Tepe, malém sídelním pahorku, který dominuje mírně zvlněné místní krajině, byly před několika lety objeveny četné kamenné kruhové svatyně o průměru 10 až 30 metrů. Tyto svatyně, dosud nejstarší známé, sestávaly z až tři metry vysokých vápencových pilířů uspořádaných do kruhu. Podle vedoucího výzkumů K. Schmidta z Německého archeologického ústavu v Ankaře měly tyto pilíře tvar lidských postav a zachycovaly bohy nebo významné zesnulé osoby tehdejší společnosti.
S pomocí v reliéfu vytesaných zvířat na jednotlivých pilířích (lvi, býci, kanci, lišky, gazely, osli, hadi, ještěrky, krokodýli, hmyz, pavouci, supi) a srovnávacího materiálu z mladších období se lze domnívat, že svatyně sloužily kultu smrti a předků. V každém případě se jedná o nejstarší doklad kamenné „architektury“, kterou vytvářel po dobu minimálně několika let – ale mnohem spíše desetiletí – značný počet členů tehdejší komunity. Stejně tak se dá s jistotou říci, že tato díla byla symbolická a měla primárně vyjadřovat charakter věčnosti – proto jejich tvůrci sáhli po kameni, nikoliv po běžných rostlinných a méně trvanlivých materiálech.
Karnacké cesty do věčnosti
Tradice kamenných svatyní pak byla, alespoň na základě dnešních znalostí, přerušena na několik tisíciletí. Po epizodě kamenných chrámů na Maltě v 6. tisíciletí před Kristem propuká tato forma v západní Evropě. Jednou z nejvýznamnějších oblastí se stává francouzská Bretaň. Právě při návštěvě fascinujících megalitických řad a svatyní v Karnaku si lze plně uvědomit těsné spojení člověka a přírody, člověka a kamene a význam vertikality pro člověka a jeho duchovní svět. Stovky metrů kamenných řad menhirů, které zde vznikaly v průběhu čtvrtého tisíciletí před Kristem, se táhnou mírně zvlněnou krajinou a jsou důkazem, že hranice člověka a přírody, posvátného místa a cesty, okamžiku a nadčasovosti jsou prostupné a mohou splývat do jednoty, která respektuje zvláštnosti částí.
Těžko lze dnes zcela porozumět, jaký byl původní účel těchto staveb. Podle nejpravděpodobnější teorie se jednalo o rozsáhlé komplexy, které v sobě spojovaly motiv putování k posvátnému místu, svatyni, a motiv odpoutávání se od země. Jednalo se o útvary, kdy se zdůraznění pozemskosti a pomíjivosti stávalo nezbytným předpokladem pro nastoupení cesty k nadpozemskému a transcendentálnímu. Tyto řady jsou často paralelní a obvykle směřují k jednomu ústřednímu bodu, snad centrální svatyni nebo obětišti (tyto části se však často nedochovaly). Když dnes procházíte kolem těchto polí, zmocní se vás nutně pocit marnosti a pomíjivosti.
Co by nás dnes donutilo stavět něco podobného těmto řadám, které neměly jiný než čistě symbolický a náboženský charakter, a pokud už měly nějaký ten ekonomický význam, pak především ten, že značné množství prostředků pohltily? Přesto si troufám tvrdit, že jejich přínos pro společnost byl mnohem větší, než aby byly jen pouhou ekonomicky (krátkodobě) výhodnou transakcí. Na těchto kořenech nepochybně vyrůstaly další evropské kultury a řecká a římská civilizace. Vznikla na nich i „naše“ Evropa románské a gotické architektury.
Dnes na siluety kostelů a katedrál hledíme s němým úžasem, a to tím spíše, že si uvědomujeme, že byly vytvořeny lidským umem a schopnostmi, kterých se nám zoufale nedostává v době, kdy umíme přečíst genetický kód, přesunout informace v řádu milisekund z kontinentu na kontinent nebo najít poučení o konkrétním problému takřka okamžitě díky Googlu. Především jsou však výrazem lidského upínání se a směřování ke smyslu, který nás přesahuje a který rozhodně přesahuje horizont čtyřletých politických kariér a kvartálních firemních výkazů.
Přes vzdálenost několika tisíc let jsme schopni poměrně dobře zdokumentovat to, že fenomén „vertikality“, budování mostů mezi světem pozemským a světem, který nás může přesahovat, bylo a je něco, co lidské komunity a společenství spojovalo, propůjčovalo jim lidskou identitu a pomáhalo přežít zlé časy. Lidé se nechávali u těchto míst pohřbívat, k nim vedla jejich poslední cesta. A odtud nastupovali svou první posmrtnou cestu vzhůru. Posvátná architektura operovala vždy především na principu vertikality. Díky vertikalitě se děly „zázraky“.
Chrám a vertikalita jakéhokoliv druhu a povahy byly také tím, co propůjčovalo a zhusta dodnes propůjčuje legitimitu panovníkům a jejich moderním následovníkům – v západních systémech zejména prezidentům (ať už jsou oddanými křesťany, anebo ne). Po tisíc let byli až na dvě výjimky všichni francouzští panovníci korunováni a pomazáni v katedrále v Remeši, kde slibovali ochranu sirotků a vdov a boj za udržení světového řádu a pořádku. Úplně stejně jako staroegyptský panovník tisíce let před nimi na stěnách staroegyptských chrámů. Společenská smlouva totiž nemá mnoho diametrálně odlišných řešení. V Remeši se také roku 1962 usmířily zdánlivě nesmiřitelné mocnosti – Francie a Německo. A český prezident by těžko mohl být prezidentem bez svatovítské katedrály a Te Deum. Vertikalita a zakódované posvátno je to, co potřebujeme, pokud chceme uspět.
Proto snad se také u kostelů v Bretani často vyskytují menhiry, tedy o samotě stojící vztyčené kamenné monolity. Tento fakt v sobě nese dvojí výpověď: křesťanské svatyně byly obvykle stavěny na místech, která již dříve byla považována za posvátná; zároveň jejich stavitelé na původní doklady posvátna navazovali a začleňovali je do svého nového materiálního pojetí komplexu. Velmi často je také neváhali přímo použít a označit křesťanským symbolem. Povědomí tradice, závazku a myšlenkového sepětí se nevytratilo ani po tisíci letech.
Ztráta třetí dimenze
Cesta vzhůru, náš pohled spojující pozemský a nadpozemský svět, se v poslední době zásadně proměnila. Možná tady spojuji nesouvisející aspekty našeho života, ale obávám se, že například globální trhy, lety do kosmu, mediální masáž pokleslé úrovně a překotný rozvoj technických a biologických oborů svázaných zejména s genetikou (jde vždy o vynikající doklady talentu lidského ducha) nás utvrzují v přesvědčení, že jsme spolustrůjci vesmíru a že vertikální rozměr je něco, co jsme vlastně již ovládli a přisvojili si. V důsledku toho jsme ztratili schopnost hledět vzhůru a čelit nejistotě a nepříjemným výzvám. Místo toho volíme pohodlí, volný čas bez mučivých a znepokojivých otázek, zavedené a de facto vnucované způsoby chování. Média, a televizní seriály zvlášť, stanovují obecné normy chování a vztahů. Tvůrci obecných názorů z řad nejrůznějších pseudocelebrit se bez bázně a hany vyjadřují k věcem, o nichž obvykle nevědí mnoho nebo vůbec nic. Jejich názory média vnucují všem ostatním.
Možná je to právě tento trend, který je odpovědný za to, že ztrácíme víru, že se vytrácí schopnost vnímat naši roli ve vesmíru, odmítáme být pokornými a respektovat sama sebe jako druh. Vždyť dnes jediní, kdo soustavně hledí vzhůru, jsou vlastně jen astronomové, klimatologové, ornitologové a děti při pouštění draků (a to obvykle jen na podzim). My ostatní jsme na tuto komunikační spojnici rezignovali; namísto hledání, pokory a pohledu vzhůru, namísto soustavného usilování o komunikaci s podvědomím, jsme přehodili výhybku a zafixovali pohled výlučně na pozemské aspekty našeho života.
Formu jsme nadřadili obsahu. Z toho plyne i naše chápání času, kde vše se žene kupředu, a co bylo, nemá valné hodnoty a významu. Jediné, co platí, je to, co je právě teď a nyní – a pak to, co bude. Ekonomický redukcionismus, potlačení člověka, jeho duše a člověčenství, destilace naší podstaty na „má dáti“ a „dal“ či na růst hrubého domácího produktu nám možná brání v našem úsilí o stabilitu a vyrovnanost. Vždyť jaké můžeme například jmenovat stavby z poslední doby, které by měly značný symbolický a duchovní aspekt? Vše, co jsme začali v nedávné době vytvářet, má za cíl primárně funkci, ekonomickou rozvahu a zisk.
Má přání
Jde přirozeně o můj osobní dojem. Mám zkrátka obavu, že pokud se nám nepodaří znovu najít cestu k nám samotným, znovu nabýt schopnost vnímat spojnici mezi světem naším a světem nás přesahujícím, mezi světem „tady“ a světem „nahoře“, o mnohé z dobrých scénářů dalšího vývoje se můžeme dobrovolně připravit. Není snad lidská historie dokladem toho, že lidský duch se dokáže vyrovnat i se zdánlivě neřešitelnými problémy? I proto náš dnešní svět, v němž jsme denně přesvědčováni o tom, že lidského ducha lze potlačit či znásilnit materiálnem, nepředstavuje nic jiného než další výzvu člověka.
Pokud přestaneme sami sobě upírat a popírat symbolismus „cesty vzhůru“, pokud se nám podaří obnovit naši vrozenou schopnost vnímat řád věcí a být pokornými, uvědomit si naše kořeny a zase za ně začít bojovat, může se stát, že „Havlova blbá nálada“ pomine. A my se začneme více zajímat o svět, který nás obklopuje, a hledat odpovědi, jež nemusí být ani moc politicky korektní, ale zato mohou stát mnohem blíže podstatě. A třeba se i touha zanechat něco, co nás přežije, stane módní. Ale to už je asi sci-fi.
